III.ÚS 710/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Romany Novákové, zastoupené Mgr. Tomášem Petrusem, advokátem, sídlem Zvonická 699/2, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2025 č. j. 29 ICdo 114/2024-170 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2023 č. j. 106 VSPH 693/2023-124, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Tomáška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2023 č. j. 215 ICm 860/2023-63, MSPH 89 INS 21063/2016, uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) částku 639 641 Kč z titulu náhrady škody způsobené porušením povinnosti uložené § 37 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen "insolvenční zákon") (výrok I.). Současně uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 140 011,80 Kč (výrok II.). Podle soudu bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelka - bývalá insolvenční správkyně dlužníka FOX silver, s. r. o., sepsala do majetkové podstaty mj. "stříbrné šperky a šperky z oceli a bižuterii" v hodnotě 639 641 Kč, kdy ocenění provedla podle účetnictví dlužníka. Stěžovatelka však daný majetek řádně nezdokumentovala, nebyl dostatečně určen objem, váha ani zdokumentována podoba jednotlivých šperků. Soud proto konstatoval, že stěžovatelka porušila zákonnou povinnost ve smyslu § 36 odst. 1 a § 37 odst. 1 insolvenčního zákona postupovat při výkonu funkce insolvenčního správce s odbornou péčí; toto nezhojila ani v průběhu dalšího řízení, přestože k tomu byla soudem opakovaně vyzývána. Namísto toho však předala šperky k ohodnocení třetí osobě - zlatnici, opět bez jakékoliv inventarizace. Tímto jednáním stěžovatelka zapříčinila nemožnost zpeněžení movitého majetku náležícího do majetkové podstaty a s ohledem na objektivní odpovědnost a skutečnost, že netvrdila, a tedy ani neprokazovala liberační důvody, uzavřel, že je dána její odpovědnost za způsobenou škodu.

3. Z rozsudku městského soudu dále plyne, že neinventarizovaný a nesetříděný soubor zbývajících šperků odmítl od stěžovatelky převzít nově ustanovený insolvenční správce. Následně insolvenční soud svým usnesením ze dne 26. 7. 2021 schválil na návrh nového insolvenčního správce vynětí šperků ze soupisu majetkové podstaty a uložil novému insolvenčnímu správci dlužníka zapsat do soupisu majetkové podstaty pohledávku za stěžovatelkou ve výši 639 641 Kč. Usnesením ze dne 14. 12. 2021 soud vyslovil souhlas s prodejem této pohledávky mimo dražbu; žalovanou pohledávku vedlejší účastník nabyl smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 10. 3. 2022 uzavřenou mezi ním a novým insolvenčním správcem.

4. Městský soud doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 6. 2023 č. j. 215 ICm 860/2023-68, MSPH 89 INS 21063/2016, doplnil rozsudek ze dne 27. 6. 2023 č. j. 215 ICm 860/2023-63, ve výroku I. takto: "Stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 639 641 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 639 641 Kč ode dne 15. 4. 2022 do zaplacení." 5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku městského soudu, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, současně změnil výrok II. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před městským soudem částku 32 912 Kč (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud se předně věnoval postupu stěžovatelky v průběhu insolvenčního řízení, zejména poté, co měla zjistit nesrovnalosti v obsahu předaného majetku (šperků) oproti jeho účetní hodnotě, resp. její nečinnosti (body 19 až 24). Následně uzavřel, že mezi jednáním stěžovatelky a vznikem škody je příčinná souvislost, jelikož od dlužníka převzala majetek, jenž sama ocenila na částku 639 641 Kč, neinventarizovala jej, majetek řádně neidentifikovala tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným majetkem, a řádně nespravovala, tudíž nezadala ocenění znalcem (obtížně ocenitelné věci), nezpeněžila jej, podávala zavádějící zprávy insolvenčnímu soudu o zpeněžování a následně se domáhala převzetí zcela neidentifikovatelného majetku (a oproti stavu uvedenému v soupisu téměř bezcenného majetku) novým insolvenčním správcem, aniž by byla schopna prokázat, že jde o tentýž majetek, jenž měla od dlužníka převzít. Vrchní soud přistoupil ke změně rozsudku krajského soudu pouze v rozsahu nákladů ve věci úspěšného vedlejšího účastníka.

6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.); uzavřel, že dovolání stěžovatelky je ve smyslu § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. V odůvodnění napadeného usnesení se Nejvyšší soud postupně vypořádal s několika okruhy námitek stěžovatelky ohledně hodnocení provedených důkazů či posouzení předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou insolvenčním správcem a vyjádřil se i k tvrzení stěžovatelky o vadě řízení, kdy vrchní soud nepřipustil důkazní návrhy obsažené v odvolání s odkazem na koncentraci řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy neposuzovaly náležité prokázání předpokladů odpovědnosti za škodu, ale vycházely z premisy, že "zde nárok je, leda jej stěžovatelka vyvrátí". Poukazuje na to, že liberace nastupuje až poté, co je prokázána odpovědnost za škodu; stěžovatelka s postupem obecných soudů nesouhlasí, resp. námitky stran posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu uplatňovala již v průběhu řízení před obecnými soudy.

8. Dále stěžovatelka brojí proti tomu, jak vrchní soud a následně Nejvyšší soud posoudily otázku koncentrace řízení a (ne)umožnění uplatnění námitek v odvolacím řízení. Stěžovatelka nebyla sama (ani v zastoupení) účastna jednání, na kterém soud poučil účastníky o koncentraci řízení či neúplné apelaci dle § 119a odst. 1 o. s. ř., avšak již před jednáním projevila svůj nesouhlas s "neurčitou konstrukcí v žalobě" stran identifikace šperků. Soud tedy ze své vlastní činnosti věděl o tom, že klíčovou otázkou pro rozhodnutí ve věci bude posouzení "totožnosti" šperků, přičemž stěžovatelka se snažila přesvědčit soud právě o tom, že hlavní argument - tj., že není možno ověřit, zda šperky převzaté od dlužníka a následně předané k ocenění zlatnici jsou tytéž, které později byla připravena vydat novému insolvenčnímu správci, je nesprávný. Obecné soudy však daly přednost formálnímu přístupu na základě spekulace o tom, že tuto skutečnost nelze ověřit, čímž zcela rezignovaly na povinnost zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci.

9. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, jak soudy určily výši škody, když oproti jejímu přesvědčení vycházely z nominálního ohodnocení věcí převzatého a jen mírně poníženého z účetnictví dlužníka. Žádné důkazní návrhy neprokazují, že by šperky tuto hodnotu skutečně měly a hlavně, že by je bylo možno za tuto částku zpeněžit. Soudy dovodily neexistující odpovědnost insolvenčního správce "ručit" za uspokojení věřitelů dlužníka do výše ocenění dle § 219 odst. 1 insolvenčního zákona, i když se v průběhu insolvenčního řízení ukáže, že ocenění bylo nesprávné z důvodů, které insolvenční správce vycházející z účetnictví nemohl ovlivnit.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.

11. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

12. V nyní posuzované věci byla předmětem řízení před obecnými soudy žaloba vedlejšího účastníka na zaplacení 639 641 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, kterou měla stěžovatelka způsobit svým jednáním při výkonu funkce insolvenční správkyně ve smyslu § 37 odst. 1 insolvenčního zákona; na vedlejšího účastníka byla pohledávka postoupena smlouvou uzavřenou se současným insolvenčním správcem (blíže viz výše). Stěžejním proto v nyní posuzované věci bylo posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti stěžovatelky za škodu podle § 37 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. prokázání naplnění předpokladů 1) porušení povinnosti při výkonu funkce insolvenčního správce bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost), plynoucí především přímo ze zákona - tj. povinnost odborné péče a loajality, 2) vzniku škody a 3) příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. 29 ICdo 49/2014 či ze dne 7. 6. 2018 č. j. 29 Cdo 2772/2016-118 a dále usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2315/20). Skutečnost, že škodě nebo jiné újmě nemohl insolvenční správce zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení, je důvodem vylučujícím jeho odpovědnost; důkazní břemeno leží straně žalovaného insolvenčního správce [viz Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Beck-online. Beck, 2023 (komentář k § 37, autoři O. Řeháček, M. Vrba)].

13. Nelze přitom souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že by obecné soudy v nyní posuzované věci náležitě neposuzovaly splnění pro vznik její odpovědnosti za škodu (ve smyslu řádného prokázání vzniku odpovědnosti stěžovatelky vedlejším účastníkem), ale vycházely z premisy, že "zde nárok je, leda jej sama vyvrátí". Obecné soudy se touto otázkou zabývaly velmi podrobně, přičemž neopomněly poukázat (a zdůraznit) též další související okolnosti plynoucí z průběhu samotného insolvenčního řízení (zejména postup stěžovatelky). V tomto ohledu provedly řádné dokazování, z něhož zjistily všechny skutečnosti potřebné pro dané rozhodnutí. V napadených rozhodnutích nechybí ani odpovídající úvahy stran naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou stěžovatelkou; své závěry podepřely obecné soudy též relevantní judikaturou zejména Nejvyššího soudu. Postupu obecných soudů proto nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Podrobně k právním závěrům soudů a jejich úvahám lze pro jejich obsáhlost odkázat na body 9 až 12 rozsudku městského soudu, dále na body 19 až 24, resp. zejména body 25 až 27 napadeného rozsudku vrchního soudu či body 14 až 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí lze vyzdvihnout bod 27 rozsudku vrchního soudu: "Mezi jednáním stěžovatelky a vznikem škody je příčinná souvislost, jelikož od dlužníka převzala majetek, jenž sama ocenila na částku 639 641 Kč, neinventarizovala jej, majetek řádně neidentifikovala tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným majetkem, a nespravovala, tudíž nezadala ocenění znalcem (obtížně ocenitelné věci), nezpeněžila jej, podávala zavádějící zprávy insolvenčním soudu o zpeněžování, a následně se domáhala převzetí zcela neidentifikovatelného majetku, a oproti stavu uvedenému v soupisu téměř bezcenného majetku, novým insolvenčním správcem, aniž by byla schopna prokázat, že jde o tentýž majetek, jenž měla od dlužníka převzít. Za daného stavu proto stíhá stěžovatelku jako bývalou insolvenční správkyní odpovědnost za schodek na majetkové podstatě, přičemž výše schodku bylo lze dovodit toliko z jí prvotně určené hodnoty šperků a bižuterie, když k žádnému dalšímu relevantnímu ocenění v řízení nedošlo." 15. Stěžovatelka přehlíží že primárně ona sama v posuzované věci řádně a plně v souladu se svými povinnostmi plynoucími z výkonu funkce insolvenční správkyně nezjišťovala, "co" fakticky sepsala do majetkové podstaty, tj. zda šlo o šperky či bižuterii, potažmo svým následným jednáním znemožnila toto určení a uspokojení pohledávek věřitelů v jiné (třeba vyšší) míře. V tomto směru nemůže mít stěžovatelka prospěch z vlastního protiprávního jednání. Její povinností bylo zabránit pochybnostem o tom, co a jak bylo ve skutečnosti předáno.

16. Jde-li o námitku stěžovatelky směřující proti stanovení výše škody, lze mimo již (výše) uvedené poukázat na odůvodnění městského soudu (bod 13 rozsudku), resp. na úvahy soudu tam uvedené. Výše škody má odpovídat rozdílu mezi aktuálním stavem majetku (nebo výší uspokojení pohledávky) poškozeného a stavem, který by zde byl, pokud by insolvenční správce neporušil svou odbornou péči. Soudy v nyní posuzované věci fakticky uložily stěžovatelce zaplatit škodu odpovídající "schodku" na majetkové podstatě, do jejíhož soupisu byla namísto šperků zapsána přímo pohledávka za stěžovatelkou ve výši 639 641 Kč. Ostatně - jiný postup zde nebyl možný, pakliže stěžovatelka znemožnila jiné ocenění šperků tím, že je řádně nezdokumentovala, sama hodnotu šperků po celou dobu trvání insolvenčního řízení nezměnila a nijak konkrétně nezpochybnila jejich ohodnocení odpovídající 70 % ceny plynoucí z účastnictví dlužníka. Úvahy obecných soudů proto nejsou v tomto směru nijak extrémní a jsou udržitelné. Na tom nic nemění ani následný postup, kdy insolvenční správce prodal vedlejšímu účastníkovi mimo dražbu z majetkové podstaty dlužníka právě pohledávku za stěžovatelkou za částku 32 250 Kč jakožto nejvyšší nabídku; vedlejší účastník sice za pohledávku zaplatil nepoměrně nižší částku, avšak s rizikem jejího (ne)vymožení, tj. bez garance uspokojení.

17. Stěžovatelka namítá zásah do svých ústavně zaručených práv také neprovedením důkazu - fotodokumentace šperků. Stěžovatelka ani její právní zástupce se však bez jakékoliv omluvy nezúčastnili jednání před městským soudem, na které byli řádně předvoláni a v němž městský soud poučil účastníky podle § 119a o. s. ř. Fotodokumentaci soudu ani novému insolvenčnímu správci nikdy neposkytla a nepředložila ji ani v řízení před městským soudem do okamžiku, kdy nastala koncentrace řízení; tato byla předložena až při jednání odvolacího soudu, tj. po koncentraci řízení (aniž by bylo zřejmé, že se jedná o šperky převzaté od dlužníka), a proto návrh na doplnění dokazování fotodokumentací šperků vrchní soud zamítl. Uvedeným závěrům nic nevytknul ani Nejvyšší soud a poukázal mj. na závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1475/2020. Z ústavněprávního pohledu závěry obecných soudů rovněž obstojí, neboť nepředstavují žádné extrémní vybočení z limitů zákonnosti, podstatné je, že stěžovatelka měla dostatečný prostor, aby mohla takto stěžejní důkazy předložit řádně a včas, tj. dříve - nejpozději v rámci řízení u městského soudu (potažmo již dříve v insolvenčním řízení).

18. Lze proto shrnout, že v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal pochybení obecných soudů, které by představovalo zásah do základních práv stěžovatelky. Obrana stěžovatelky, vtělená do ústavní stížnosti, je pouze opakováním argumentů, s nimiž se obecné soudy v řízení již řádně zabývaly a dostatečně vypořádaly, a ústavněprávní roviny nedosahuje.

19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu