III.ÚS 715/23

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Kapalové, zastoupené Mgr. Janem Špirkem, advokátem se sídlem Starochodovská 1359/76, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022 č. j. 26 Cdo 2923/2022-215, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022 č. j. 28 Co 23/2022-138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2021 č. j. 57 C 93/2021-69, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka se u obecných soudů domáhala nahrazení vůle žalovaných, Dušana Provazníka a Marianny Provazníkové, uzavřít s ní smlouvu o převodu bytové jednotky o velikosti 56,3 m2 na Praze 4 za kupní cenu 3 350 000 Kč, přičemž součástí kupní smlouvy měla být též povinnost žalovaných zajistit výmaz smluvního zástavního práva na nemovitosti. Nalézací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl stěžovatelčino dovolání.

3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.

4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu se opírá o překvapivý právní názor, že na předkupní právo upravené pro účely bytového spoluvlastnictví v § 1187 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nejsou aplikovatelná ustanovení § 2143, § 2145, § 2146 a zejména § 2147 téhož zákona. Stěžovatelka má za to, že výklad Nejvyššího soudu je v rozporu se smyslem a účelem zákona, s historickým kontextem úpravy předkupního práva a přetváří zákonodárcem výslovně stanovená pravidla, a je proto nepřípustný a neudržitelný v demokratickém právním státě. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu odporuje principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, postrádá rozumnou argumentaci, a jedná se tak o zjevnou libovůli ze strany Nejvyššího soudu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s odůvodněním nalézacího i odvolacího soudu a upozorňuje, že odůvodnění nevyhovění její žalobě ze strany jednotlivých instancí se vzájemně liší. Ve věci nebylo zohledněno legitimní očekávání stěžovatelky, že jí bude učiněna nabídka na koupi předmětné nemovitosti a že ji poběží lhůta šesti měsíců k zajištění financování koupě nemovitosti.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Jejími argumenty na podporu vlastního výkladu § 1187 odst. 1 občanského zákoníku se však již Nejvyšší soud podrobně zabýval. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že jelikož stěžovatelka určitou a srozumitelnou nabídku na odkup jednotky ze dne 12. 10. 2017, doručenou téhož dne, nepřijala v hmotněprávní šestiměsíční lhůtě, její předkupní právo zaniklo ke dni 12. 4. 2018, přičemž k zániku práva musel soud přihlédnout ve smyslu § 654 odst. 1 občanského zákoníku. Ke dni 15. 6. 2018, kdy bylo vloženo do katastru nemovitostí spoluvlastnické právo k jednotce ve prospěch žalovaných, již stěžovatelce předkupní právo nesvědčilo, a proto je vyloučen postup podle § 2144 odst. 1 občanského zákoníku. Aplikovatelnost ustanovení § 2143, § 2145, § 2146 a § 2147 občanského zákoníku Nejvyšší soud vyloučil pro předkupní právo upravené v § 1187 odst. 1 občanského zákoníku s ohledem na zájem na ochraně dosavadních nájemců bytů při privatizaci bytového fondu. Podle Nejvyššího soudu není přijatelný postup, aby vlastník v zájmu co možná nejvyššího zisku z prodeje jednotek nejprve oslovil koupěchtivé zájemce, s nimi uzavíral kupní smlouvu s nejvyšší možnou nabídkou kupní ceny a pak teprve, a to za stejnou cenu, učinil nabídku nájemcům. Ústavní soud shledává uvedené závěry Nejvyššího soudu udržitelnými, na ústavní rovině žádnou vadu neshledal.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněných a k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v nejkratší možné době, Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. dubna 2023 Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu