III.ÚS 724/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky SMART MONEY, a. s., v konkursu, sídlem Olomoucká 256/6, Brno, zastoupené Mgr. Richardem Wildem, advokátem, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2026 č. j. KSBR 32 INS 11838/2025-B-22 "Soud potvrzuje, že schůze věřitelů konaná dne 11. 2. 2026 zvolila za zástupce věřitelů, věřitele č. 2 CREDITEX HOLDING a. s., Praha a za náhradníka zástupce věřitelů nezvolila nikoho." a "Soud potvrzuje volbu nového insolvenčního správce: Mgr. Petr Brož, U Zátiší 545/3, 147 00 Praha 4, IČO: 714 71 766.", za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Petra Nevluda, 2. Mgr. Petra Brože, sídlem U Zátiší 545/3, Praha 4, insolvenčního správce obchodní společnosti SMART MONEY, a. s., a 3. obchodní společnosti CREDITEX HOLDING, a. s., sídlem U Vysočanského pivovaru 701/3, Praha 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených usnesení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i dalších přiložených listin či obsahu insolvenčního spisu se podává, že krajský soud usnesením ze dne 3. 10. 2025 č. j. KSBR 32 INS 11838/2025-A-24, zjistil úpadek stěžovatelky, na její majetek prohlásil konkurs a insolvenčním správcem ustanovil obchodní společnost Javůrek & Materna, v. o. s.

3. Na přezkumném jednání a schůzi věřitelů konané dne 11. 2. 2026 u krajského soudu (pozn.: v zápisu chybně uvedeno 2025) 1) bylo rozhodnuto o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávky ještě nebyly zjištěny nebo jsou sporné, 2) byl zvolen věřitelský výbor, 3) insolvenční správce přednesl zprávu o jeho dosavadní činnosti, 4) byly projednány zpráva o hospodářské činnosti dlužníka ke dni prohlášení konkursu a 5) současně i případné usnesení o tom, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce věřitelé odvolávají z funkce, a že ustanovují nového insolvenčního správce. V průběhu přezkumného jednání krajský soud přijal mj. usnesení potvrzující, že schůze věřitelů konaná dne 11. 2. 2026 zvolila za zástupce věřitelů, věřitele č. 2 CREDITEX HOLDING, a. s., Praha (třetí vedlejší účastnice) a za náhradníka zástupce věřitelů nezvolila nikoho. Schůze věřitelů rozhodla většinou hlasů přítomných věřitelů a bylo jim dáno poučení, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Na přezkumném jednání dále třetí vedlejší účastnice navrhla, aby insolvenčním soudem ustanovený insolvenční správce byl odvolán z funkce a byl ustanoven nový insolvenční správce; současně navrhla ustanovit insolvenčním správcem Mgr. Petra Brože. Na základě uvedeného vydal krajský soud usnesení, kterým potvrdil volbu nového insolvenčního správce - a to následně i samostatně pod č. j. KSBR 32 INS 11838/2025 B-26.

4. Ústavní soud usnesením ze dne 26. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 589/26, odmítl ústavní stížnost prvního vedlejšího účastníka (věřitele) směřující proti týmž usnesením krajského soudu. Konstatoval, že krajský soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a jím uplatněný důvod pro nepřiznání hlasovacích práv, tedy střet zájmů v důsledku personálního a majetkového propojení prvního vedlejší účastníka se stěžovatelkou a další věřitelkou, obchodní společností KAVRON, s. r. o., se nejeví "extrémně" nepřiměřeným (a ani nesprávným). Dodal, že s ohledem na konkrétní okolnosti se Ústavnímu soudu nejeví nepřiměřenou ani úvaha krajského soudu o tom, že uvedené subjekty svůj postup v insolvenčním řízení koordinovaly (nicméně i bez ní by napadená rozhodnutí z hlediska ústavnosti zjevně obstála).

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že v záhlaví citovaná usnesení byla přijata, přestože se sama schůze věřitelů a přezkumného jednání neúčastnila. Tímto postupem jí krajský soud nedůvodně odňal právo účasti na jednání a současně ji tím omezil v právu vyjadřovat se ve věci a činit návrhy; zejména ji omezil v možnosti vyjádřit se dále nad rámec jejího písemného podání k pohledávce třetí vedlejší účastnice. Tato společnost jako jediný věřitel pak svými hlasy rozhodla o přijetí výše citovaných rozhodnutí, které stěžovatelka považuje za nezákonná a přijatá v rozporu s jejími ústavně zaručenými právy. Podle stěžovatelky šlo o klíčové jednání, na němž se mohla jakožto dlužnice vyjádřit k přihlášeným pohledávkám nad rámec již tak dosti obsáhlé písemné argumentace, kterou předložila soudu i insolvenčnímu správci ve vztahu k přihlášené pohledávce třetí vedlejší účastnice.

6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její omluva z jednání byla včasná (ohledně nemoci dříve učinit nešla), byla řádně doložena (lékařským potvrzením), byla objektivní (co do zdravotních problémů či požadavku na právní zastoupení). Soud mohl jednání odročit bez zásadních průtahů a bez toho, aniž by tím porušil práva věřitelů, odůvodnění insolvenčního soudu ve vztahu ke stěžovatelce nelze pokládat za důvodné a přesvědčivé. Postup insolvenčního soudu byl svévolný a přehnaně formalistický, pokud stěžovatelce nevyhověl a přezkum pohledávek a schůzi věřitelů neodročil. V této souvislosti poukazuje na závěry nálezu ze dne 4. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 72/06 (N 178/43 SbNU 37).

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená usnesení. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

8. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Současně představuje ústavní stížnost subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákonná úprava stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Z principu subsidiarity lze dále vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), u nějž ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. teprve tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kde základní práva nebyla ostatními orgány veřejné moci respektována.

9. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti v nyní posuzované věci, Ústavní soud vycházel především z nálezu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197). Ve světle jeho závěrů je ústavní stížnost přípustná jen zčásti, a to v rozsahu usnesení, kterým krajský soud potvrdil, že schůze věřitelů konaná dne 11. 2. 2026 zvolila za zástupce věřitelů třetí vedlejší účastnici a za náhradníka zástupce věřitelů nezvolila nikoho, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) (bod 50 cit. nálezu). Podmínka přípustnosti ústavní stížnosti by mohla být splněna i v případě usnesení schůze věřitelů, kterým se podle § 29 odst. 1 zákona č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve funkci (bod 48 cit. nálezu); avšak - bylo-li toto usnesení potvrzeno insolvenčním soudem, tak jako v nyní posuzovaném případě (usnesení č. j. KSBR 32 INS 11838/2025 B-26), je ústavní stížnost přípustná (až) přímo proti usnesení insolvenčního soudu (srov. usnesení ze dne 1. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1436/21, bod 6 in fine, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2572/21, bod 7).

10. Na základě uvedeného lze uzavřít, že ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti usnesení insolvenčního soudu přijatém na přezkumném jednání dne 11. 2. 2026, kterým potvrdil volbu nového insolvenčního správce Mgr. Petra Brože, je nepřípustná. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod (výjimečného) prominutí nepřípustnosti dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky; stěžovatelka ostatně žádnou takovou argumentaci ani neuplatnila.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

12. Úvodem je třeba zopakovat, že Ústavní soud již stěžovatelkou napadený průběh přezkumného jednání podrobil přezkumu, a to konkrétně i v rozsahu usnesení, kterým: "Soud potvrzuje, že schůze věřitelů konaná dne 11. 2. 2026 zvolila za zástupce věřitelů, věřitele č. 2 CREDITEX HOLDING a. s., Praha a za náhradníka zástupce věřitelů nezvolila nikoho". Usnesením sp. zn. III. ÚS 589/26 (viz výše), ústavní stížnost prvního vedlejšího účastníka odmítl jako neopodstatněnou, přičemž ani nyní neshledal důvody pro odchýlení se od již dříve uvedených závěrů. Přesto, vzhledem k námitkám stěžovatelky, považuje za potřebné vyjádřit se též k postupu krajského soudu, který přes její žádosti přezkumné jednání neodročil.

13. Ústavní soud po prostudování stěžovatelkou zaslaných listin, jakož i obsahu insolvenčního spisu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSBR 32 INS 11838/2025, zjistil, že stěžovatelka žádala soud o odročení přezkumného jednání dokonce opakovaně. Nejprve dne 6. 2. 2026 zaslala žádost, kterou odůvodnila, že termín přezkumného jednání koliduje s jarními prázdninami, kdy bude mít na starost vnuka a nebyla schopna dohodnout si - z okruhu advokátů, s nimiž spolupracuje, právní zastoupení. Druhou žádost o odročení jednání byla doručena krajskému soudu dne 10. 2. 2026 (ve 14:21 hod); odůvodnila ji akutními zdravotními problémy a lékařem nařízeným klidovým režimem. Z obsahu insolvenčního spisu rovněž plyne, že v obou uvedených termínech zaslala žádost o odročení jednání též věřitelka KAVRON, s. r. o.

14. O žádosti stěžovatelky o odročení přezkumného jednání dne 11. 2. 2026 krajský soud referoval hned na jeho úvodu, přičemž z jeho sdělení je zřejmé, z jakých důvodů jí nevyhověl. Je samozřejmě možné krajskému soudu vytýkat, že jeho závěr mohl být podrobněji a lépe odůvodněn, avšak to nic nemění na tom, že uvedený postup soudu nijak neporušuje základní práva stěžovatelky. Úvahám soudu o účelovosti či obstrukcích nelze ničeho vytknout, neboť mají oporu v dosavadním průběhu řízení; obdobně soud správně poukázal na to, že stěžovatelka o nařízeném jednání věděla již od října 2025 a skutečnost, že jí "nepodařilo sjednat právní zastoupení na uvedené datum" neznamená, že ji nemohla zastupovat jiná (vhodná) osoba, která by byla se situací obeznámena. K tomu lze dodat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti sama poukazuje na řadu podání a sdělení, která zaslala soudu a jejichž obsahem byly její námitky směřující proti přihlášené pohledávce třetí vedlejší účastnice; poslední dvě vyjádření dokonce zaslala stěžovatelka dne 10. 2. 2026. Stěžovatelce tedy bylo bezpochyby umožněno své námitky uplatnit, byť nikoliv v rámci osobní účasti na jednání.

15. Pro úplnost je třeba zmínit usnesení ze dne 22. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 329/23 (bod 9), v němž je poukazováno na nepřípustnost ústavní stížnosti směřující proti postupu insolvenčního soudu spočívajícího v tom, že je konáno soudem nařízené přezkumné jednání i přes žádost o odročení (též nález sp. zn. I. ÚS 1549/11, bod 59); námitky směřující proti tomuto postupu jsou projednatelné v rámci přezkumu rozhodnutí, kterými insolvenční správce uznal některé přihlášené pohledávky (takové rozhodnutí však nyní přijato nebylo). Ve vztahu k nyní posuzované věci je však relevantní úvaha insolvenčního soudu, který v daném případě neuznal jako včasnou ani žádost o odročení přezkumného jednání ze zdravotních důvodů zaslanou týden před jednáním. Nadto poukázal na odlišnosti od závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 72/06, neboť v něm šlo o případ, kdy úpadcem byla fyzická osoba.

16. Lze proto uzavřít, že v nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu