III.ÚS 725/2000
V PLATNOSTI- MS Praha 35 Co 307/2000
- ÚS III.ÚS 725/2000
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh na zřízení věcného břemene neměl oporu v hmotném právu. Soud se opřel o § 142 odst. 3 a § 135c odst. 3 občanského zákona, podle nichž není možné zřídit břemeno pro účely užívání pozemku, pokud je stavba kolaudována. Stěžovatel neuplatnil své právo správně, což nezasahuje do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Procesní vady nebyly prokázány, a proto nebylo nutné přezkoumat postup soudů I. stupně.
Rubrum
III. ÚS 725/2000 Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. V., zastoupeného Mgr. J. N., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2000, sp. zn. 35 Co 307/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. března 2000, sp. zn. 23 C 232/99, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou formální vady v plné moci (§ 31 odst. 1 zákona), napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2000 (35 Co 307/2000-33) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. března 2000 (23 C 232/99) a tvrdil, že bylo omezeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek; porušení tohoto ústavně zaručeného práva spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy I. a II. stupně v řízení o zřízení věcného břemene dospěly shodně k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na zřízení tohoto břemene nemá oporu v hmotném právu (§ 151o obč. zák.); nadto stěžovatel dovozuje, že obecný soud I. stupně jej opomněl poučit o nesprávnosti způsobu jím uplatňovaného nároku, v důsledku čehož stěžovatel nemohl "řešit situaci jiným způsobem", případně vzít žalobu zpět a vznikla mu povinnost k úhradě nákladů řízení před obecnými soudy. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudků obecných soudů. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z listinných důkazů, provedených obecným soudem I. stupně (smlouvy o užívání pozemku na garáž), plyne, že právo užívání tohoto pozemku může být za jistých okolností odvoláno; z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že stěžovateli byla dána výpověď z nájmu pozemku, neboť dle tvrzení jeho vlastníka užíval jej stěžovatel v rozporu s užívací smlouvou. Z odůvodnění rozsudku obecného soudu I. stupně je dále patrno, že stěžovatel se svým návrhem domáhal zřízení věcného břemene ve svůj prospěch; návrh byl zamítnut s tím, že právo soudu zřídit věcné břemeno je zákonem omezeno na dva případy, a to pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142 odst. 3 obč. zák.) nebo rozhodování o neoprávněné stavbě (§ 135c odst. 3 obč. zák.); posuzovaný případ nelze pod tato ustanovení podřadit, a to proto, že garáž byla kolaudována. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně a také s právním posouzením věci. Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy nesprávnou aplikací hmotného práva porušily jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek - porušení tohoto ústavně zaručeného práva blíže nerozvádí. Provedení dalších důkazů nebylo v ústavní stížnosti ani v odvolání proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně navrženo, z čehož lze dovodit, že stěžovatel neměl výhrad ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl obecný soud I. stupně. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, vydaných obecnými soudy v řízeních, v nichž byly dodrženy zásady spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod; stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by v jeho věci bylo řízení postiženo procesními vadami, které by zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, a proto se Ústavnímu soudu nejevilo potřebné přezkoumávat postup obecných soudů z hlediska procesní čistoty řízení. Výklad norem práva hmotného a jejich aplikace na daný případ spadá do pravomoci obecných soudů a není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby do jejich jurisdikční činnosti zasahoval jinak než za podmínek, jež vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). V neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nelze tedy spatřovat zásah do jeho ústavně zaručených práv, neboť je zřejmé, že stěžovatel neuplatnil své právo náležitým způsobem, což však samo o sobě rovněž nezasahuje do jeho ústavně zaručených práv a svobod. K tvrzení stěžovatele, že mu v důsledku neúspěchu v řízení před obecnými soudy byla stanovena povinnost zaplatit náklady řízení a soud I. stupně neměl nařizovat jednání, když mohl předem z písemných podkladů dojít k závěru, že není věcně příslušný, lze konstatovat, že obecné soudy nemohou poučovat účastníky řízení v oblasti práva hmotného, neboť by tím porušily zásadu rovnosti zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Z výše rozvedených důvodů je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) nedošlo, a proto byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut, aniž by se jevilo účelným vyzývat právního zástupce stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci (§ 31 odst. 1 zákona).
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 8. března 2001
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.