III.ÚS 730/02
V PLATNOSTI- KS Brno 29 Ca 33/2000-23
- ÚS III.ÚS 730/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty určené zákonem. Stížnost byla opožděná, což vylučuje její přijetí ke zkoumání. Soud nesmí posuzovat návrhy na důkazy nebo odklad vykonatelnosti, pokud není stížnost přijata. Výsledkem je odmítnutí stížnosti bez dalšího přezkumu podstaty sporu.
Rubrum
III. ÚS 730/02 Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001, čj. 29 Ca 33/2000-23, rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996, čj. 01-4089/17/95, a platebního výměru Celního úřadu Břeclav-dálnice ze dne 26. října 1995, čj. 29-2136/CD/95, spojenou s návrhem na provedení důkazů a odklad vykonatelnosti, mimo ústní jednání dne 17. ledna 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Pavlem Holländerem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 28. listopadu 2002, které bylo následujícího dne písemně doplněno, a co do formálních náležitostí jinak ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí orgánu veřejné moci (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001 - 29 Ca 33/2000-23 a rozhodnutí Oblastního celního úřadu v Břeclavi ze dne 7. března 1996 - 01-4089/17/95 a platební výměr Celního úřadu Břeclav-dálnice ze dne 26. října 1995 - 29-2136/CD/95)], a aniž by in concreto označila porušení jakéhokoliv ústavně zaručeného práva (svobody), poukázala na to, že o napadených rozhodnutích bylo sice již Ústavním soudem rozhodováno, její ústavní stížnost však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, neboť tento případ je jedním z mnoha, kdy došlo k velmi závažnému zneužití veřejné moci celními orgány. Šlo o trestní činnost některých celníků v souvislosti s převozem ropných produktů. Na základě této činnosti bylo celním úřadem vydáno množství platebních výměrů v celkové výši kolem 600 mil. Kč a tato částka je vymáhána na nevinných dopravcích a řidičích, kteří pouze dopravovali předmětné zboží a nebyli celními deklaranty ani plátci daní. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na to, že celní úřad zatajil předmětné důkazy (horní část 5. dílu TCP). Stěžovatelka proto navrhla provedení v ústavní stížností označených důkazů, odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí a posléze i zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Brně a jemu předcházejících rozhodnutí celních orgánů obou stupňů, jak jsou vpředu označena. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a její běh počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona). Z připojeného spisu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 109/02 a ze zjištění Ústavního soudu (č. l. 8) vyplývá, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2001 (29 Ca 33/2000-23), jež je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, bylo stěžovatelce, resp. její tehdejší právní zástupkyni, doručeno dne 20. prosince 2001; ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 27. listopadu 2002, tedy z hlediska 60denní lhůty k jejímu podání (§ 72 odst. 2 zákona) zjevně opožděně, odhlédnuto již od toho, že ústavní stížností napadená rozhodnutí již byla jednou předmětem přezkumu Ústavním soudem a ústavní stížnost směřující proti nim byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 29. října 2002 (IV. ÚS 109/02-38); stěžovatelka proto ani nemohla být na svých ústavně zaručených právech (svobodách) dotčena. Jestliže stěžovatelka podala svou ústavní stížnost po uplynutí 60denní lhůty, bylo ji nutno posoudit jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona], a jako takovou odmítnout, aniž by bylo nutné se zabývat návrhem na provedení důkazů a na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť její odmítavý výrok současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro vyhovění takovému návrhu.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 17. ledna 2003
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.