III.ÚS 730/16
V PLATNOSTI- KS Praha 28 Co 55/2016
- ÚS III.ÚS 730/16
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost soudního exekutora, který se domáhal zrušení rozhodnutí, které mu přikázalo vydání části výtěžku exekuce do majetkové podstaty úpadce. Soud uvedl, že soudní exekutor jako veřejný činitel ve smyslu právní úpravy není účastníkem řízení a nemá postavení, které by mu umožňovalo podat ústavní stížnost. Základní práva a svobody podle Listiny základních práv a svobod se na něj nevztahují, protože nejde o jeho osobní právo. Rozhodnutí bylo odmítnuto bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 3, se sídlem Strojírenská 47/18, 155 21 Praha 5, zastoupeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, advokátem se sídlem Plánická 171, 339 01 Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 28 Co 55/2016, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel, jako soudní exekutor, usnesením ze dne 18. 11. 2015 č. j. 144 EX 6270/11-205, rozhodl tak, že vymožené plnění získané z dosavadního výtěžku exekučního řízení se po odpočtu nákladů exekuce ve výši 45.079,76,- Kč, tj. v částce 104.920,24,- Kč, vydává insolvenčnímu správci povinného (dále jen "usnesení soudního exekutora"). Toto usnesení zdůvodnil tím, že zjistil, že v daném řízení existuje překážka pro provedení exekuce dle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006, insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, neboť vůči povinnému bylo dne 23. 03. 2015 zahájeno insolvenční řízení. V souladu s § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, soudní exekutor (stěžovatel) rozhodl, že částku odečtenou z dosavadního výtěžku exekučního řízení, tedy 45.079.76,- Kč, si soudní exekutor ponechá k úhradě nákladů exekuce a částku zbývající po odpočtu nákladů exekuce, tedy 104.920.24,- Kč, vydá insolvenčnímu správci povinného. Insolvenční správce povinného podal proti usnesení soudního exekutora odvolání, kterým se domáhal vydání celého výtěžku exekučního řízení. Krajský soud v Praze rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že změnil usnesení soudního exekutora tak, že se vymožené plnění ve výši 45.079,76 Kč vydává insolvenčnímu správci povinného. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, podle kterého "soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení". Stěžovatel s právními závěry krajského soudu nesouhlasí. Namítá, že postupoval v souladu s § 46 odst. 7 exekučního řádu. Dále uvádí, že insolvenční zákon předpokládá, že existují věřitelé, kteří mají jiné postavení než ostatní věřitelé. Takové postavení svědčí podle stěžovatele i soudnímu exekutorovi, který je povinen dle zákona vykonávat státní moc, přičemž tak ovšem činí v rámci svého postavení podnikatele, který veškeré náklady exekuce hradí zpočátku ze svého. Za situace, kdy soudní exekutor vymůže alespoň částečné náklady exekuce, a to před zahájením insolvenčního řízení, je nespravedlivé, že by tyto náklady měl vydávat do majetkové podstaty. Stěžovatel tyto své argumenty v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před krajským soudem je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat. II. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval návrhem z hlediska naplnění základních požadavků podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že splněny nejsou. Ústavní soud předesílá, že obdobnými ústavními stížnostmi se zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3715/15, III. ÚS 2309/15 nebo IV. 1502/16), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat. Rovněž v nyní projednávané věci je nutno vyjít z toho, že stěžovatel jako soudní exekutor, který vydal rozhodnutí, jehož změnu odvolacím soudem napadá, se nachází v postavení veřejného činitele ve smyslu závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (v současné době je adekvátním označením úřední osoba) a nikoliv účastníka řízení. Ve skutečnosti nešlo o určení jeho nákladů exekuce, nýbrž o to, jak má být naloženo s vymoženým plněním ve vztahu k zahájenému insolvenčnímu řízení. Vystupuje-li tedy soudní exekutor v postavení nositele a vykonavatele pravomoci z titulu veřejného práva, pak z podstaty věci nemůže být nositelem základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99). Vzhledem k tomu, že stěžovatel není oprávněn k podání ústavní stížnosti, byl jeho návrh bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2016 Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (4)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.