III.ÚS 746/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti J. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Janou Jevtić, MBA, advokátkou, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 11 Tdo 1025/2025-1478, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. června 2025 č. j. 4 To 10/2025-1409 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. září 2024 č. j. 3 T 42/2023-1347, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou, trest zákazu činnosti: (a) zákaz výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na deset let a (b) zákaz samostatně výdělečné činnosti s předmětem nákupu a prodeje či skladování zemědělských plodin, včetně přijímání peněžních prostředků či jiného majetkového plnění z této činnosti na deset let. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradu škody v souhrnné výši částku 8 491 331 Kč.

2. K odvolání stěžovatele a jednoho z poškozených Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání rozhodl tak, že rozsudek nalézacího soudu ve výroku o náhradě škody vzhledem k tomuto poškozenému zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit tomuto poškozenému na náhradu škody 1 455 000 Kč (výroková část I), v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn (výroková část II) a odvolání stěžovatele zamítl (výroková část III).

3. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání stěžovatele odmítl jako podané z jiných než dovolacích důvodů II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

5. Podle stěžovatele jsou rozhodnutí obecných soudů založena na výpovědi jednoho svědka, která však nebyla "izolovaným, bezrozporným a samostatným důkazem", nýbrž důkazem, jehož věrohodnost měla být ověřována dalšími důkazy a ekonomickou logikou obchodních vztahů. Akceptování jedné verze nebylo podloženo přesvědčivým a logickým vypořádáním námitek obhajoby a jí předložených důkazů. Rozhodnutí jsou tak stižena nepřezkoumatelností a libovůlí, nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť nešlo o úmysl. Nebyly provedeny navržené důkazy a jejich neprovedení bylo odůvodněno formálně a nedostatečně, mezi provedeným dokazováním a právními závěry je patrný zásadní nesoulad. K situaci "tvrzení proti tvrzení" stěžovatel odkazuje na nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16, podle kterého je nutné v takových případech postupovat s mimořádnou pečlivostí. V jeho věci však byly nikoli marginální rozpory, s nimiž se obecné soudy nevypořádaly dostatečně. Stěžovatel již v průběhu řízení namítal, že mu nebyl poskytnut dostatečný prostor pro plnohodnotnou přípravu, zejména za situace, kdy byl ve výkonu (předchozího) trestu odnětí svobody, a za nedostatečnou a nesprávnou považuje rovněž protokolaci nalézacího soudu. Dále má za to, že ani Nejvyšší soud nedostál své povinnosti, k hodnocení věci přistupoval formalisticky a neposkytl mu dostatečnou soudní ochranu. Nadto se Nejvyšší soud vyjádřil k námitkám, které mu byly doručeny až po vyhlášení napadeného usnesení.

6. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl zrušit napadená rozhodnutí.

7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

8. Nalézací soud prostřednictvím předsedkyně senátu zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

9. Předsedkyně senátu odvolacího soudu uvedla, že argumentace v ústavní stížnosti je opakováním námitek z opravných prostředků. K právu na soudní ochranu odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04 s tím, že stěžovatel se snaží prosadit své vidění věci, přestože jeho námitkami se odvolací i Nejvyšší soud pečlivě zabývaly a vypořádaly se s nimi. Většina argumentace je projevem nespokojenosti s hodnocením provedených důkazů, aniž by bylo zřejmé, v čem by měl tvrzený nesoulad spočívat. Ve zbytku odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhla ústavní stížnost odmítnout.

10. Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda senátu, který předně odkázal na napadené usnesení a jeho odůvodnění. Jde-li o zachycení repliky stěžovatele na vyjádření státního zástupce k dovolání, ta byla sice zmíněna, Nejvyšší soud však k ní nepřihlížel, neboť byla zaslána až po lhůtě k tomu stanovené (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 7 Tdo 669/2016). Nelze proto přisvědčit tvrzení, že se Nejvyšší soud námitkami zabýval až poté, co bylo o dovolání rozhodnuto.

11. Vyjádření účastníků byla poskytnuta stěžovateli k případné replice, ten však ve stanovené (ani na základě žádosti prodloužené) lhůtě nereagoval.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

12. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná. V části, v níž byl původně rozsudek nalézacího soudu odvolacím soudem zrušen, není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které již bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

13. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro vyslovené závěry, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí. Takové pochybení však v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.

14. Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že stěžovatel obchodoval se zemědělskými komoditami, ať jako kupec nebo jako prodávající, avšak po získání zboží, případně dopředu inkasovaných peněz, neprovedl reciproční úkon, k němuž se, pod cizím jménem, zavázal. Celkem devíti takových jednání se dopustil za situace, kdy pro podobnou činnost byl již dříve odsouzen a běžela zkušební doba podmíněných odsouzení. Mezi spácháním nyní šetřeného jednání a rozhodnutím nalézacího soudu byl za předchozí jednání postupně (6x) uznán vinným a odsouzen (viz bod 37). Stěžovatel sice popíral splnění subjektivní stránky trestného činu, nalézací soud však její naplnění dovodil z toho, že stěžovatel opakovaně uzavíral smlouvy bez následného plnění, při zastupování různých firem nepoužíval vlastní jméno a k přijetí části plateb užíval svůj soukromý účet. Tedy opakovaně použil stejný modus operandi, a proto nalézací soud jednání stěžovatele vyhodnotil jako úmyslné (body 40-45).

15. Stěžovatelovými námitkami nedostatku prostoru na obhajobu, času na přípravu (závěrečné řeči) a proti protokolaci z hlavního líčení se zabýval odvolací soud (body 20 a 21), aniž by jím přisvědčil. Závěry nalézacího soudu vyhodnotil jako správné a zákonné, odvolací námitky jako opakování obhajoby a snahu o její bezvýhradné přijetí. Rovněž odvolací soud se zabýval naplněním subjektivní stránky trestného činu (bod 29), jediné pochybení, které však zjistil bylo formálně vadné označení jedné z poškozených.

16. Nejvyšší soud se zabýval námitkami upozorňujícími na nevěrohodnost klíčového svědka (body 38-40, 48), neprovedení navržených důkazů (body 41-45), možností přípravy na obhajobu a protokolací (body 49-55). Byť lze připustit, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení zmiňuje některé námitky uplatněné stěžovatelem v replice na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, doručené až po rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak je nutné zdůraznit, že jde o opakování již dříve (v řádném dovolání) uplatněných námitek, s nimiž se Nejvyšší soud (již) v průběhu řízení vypořádal Šlo zejména o konkretizaci nesouhlasu s výpovědí klíčového svědka a jejím zápisem (bod 6, 8 vs. 18, 19), nevyslechnutí navržených svědků (body 7 vs. 20). V této situaci Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nespatřuje.

17. Výsledek řízení nebyl založen na osamocené výpovědi jednoho svědka, ale na základě řady provedených důkazů, které ve vzájemné souvislosti prokázaly protiprávní jednání, jak je ve výroku o vině popsáno. Důkazy se navzájem doplňovaly, vyplývající právní závěry jsou srozumitelné. Nebyly provedeny ty stěžovatelem navržené důkazy, které nalézací soud považoval důvodně za nadbytečné, což v rozsudku dostatečně odůvodnil. V řízení nenastala situace v podobě dvou samostatných proti sobě stojících tvrzení, naopak řada provedených důkazů souladně svědčila proti zcela osamocené verzi stěžovatele.

18. Obecné soudy opakovaně uvedly, že právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nepředstavují záruku výsledku, který účastník řízení očekává, ale způsob, jakým může svá práva v řízení uplatňovat. Obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého mohou svou moc vykonávat jen v případech a mezích zákona, a to zákonným způsobem. Nezasáhly proto právo na osobní svobodu způsobem, který by byl v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny. Stěžovateli byl poskytnut přiměřený prostor (čl. 37 odst. 2 Listiny) pro přípravu obhajoby, kterou realizoval jak sám, tak i prostřednictvím několika obhájců (čl. 40 odst. 3 Listiny).

19. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje svoji obhajobu a předestírá argumentaci, kterou se obecné soudy zabývaly jak v hlavním líčení, tak v řízeních o opravných s prostředcích, a kterou vypořádaly srozumitelně a ústavně konformním způsobem. Přestože stěžovatel závěry obecných soudů neakceptoval, lze na ně bez dalšího odkázat. Stěžovatelem předestřené hodnocení jeho protiprávního jednání, opakování vypořádaných námitek proti postupu obecných soudů a odmítání jejich odůvodněných závěrů je pouhou polemikou, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.

20. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k tvrzeným zásahům do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě důkazů provedených v dostatečném rozsahu dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jejich rozhodnutí byla řádně odůvodněna.

21. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a z části jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu