III. ÚS 747/2000

Rubrum

Právní věta > 1) Byla-li v exekučním řízení vznesena námitka duševní poruchy povinného v průběhu nalézacího řízení, přitom nebyl zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům (§ 10 obč. zák.), avšak v průběhu nalézacího řízení bylo rozhodováno bez nařízení jednání, kromě převzetí rozhodnutí povinný neučinil žádný procesní úkon a nalézací soud neměl k dispozici žádnou indicii nasvědčující jeho duševní poruše, z ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. plyne pak pro soud v exekučním řízení nezbytnost zabývat se otázkou, zda převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení bylo platným procesním úkonem s účinky doručení. Dospěl-li by soud v exekučním řízení na základě provedeného dokazování k závěru, že převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení nebylo platným procesním úkonem, je povinen dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. exekuční řízení zastavit. 2) Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého právo, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01 a další). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/1994 a další). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000, III. ÚS 74/02 a další). V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva. <

Výrok

Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2003 v senátě, ve věci ústavní stížnosti PhDr. M. H-ové, zastoupené opatrovníkem Mgr. J. Ď., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č. j. 35 Co 448/2000-23, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 1 E 2038/98-6, o nařízení výkonu rozhodnutí, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2002, č. j. 20 Cdo 850/2001-50, o odmítnutí dovolání, takto:

Odůvodnění

1. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č. j. 35 Co 448/2000-23, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 1 E 2038/98-6, se zrušují.

Poučení

I. Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2000 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č. j. 35 Co 448/2000-23, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 1 E 2038/98-6, o nařízení výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka se dále v doplnění své ústavní stížnosti ze dne 8. listopadu 2002 domáhá rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2002, č. j. 20 Cdo 850/2001-50, jímž bylo odmítnuto dovolání do uvedených rozhodnutí obecných soudů. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčena v základním právu na řádnou soudní ochranu, plynoucím z čl. 90 a čl. 95 Ústavy, dále základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na právní jistotu v právním státě ve smyslu čl. 1 Ústavy. Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 E 2038/98 a 10 C 118/93, jež si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo k předmětné věci zjištěno následující: Platebním rozkazem ze dne 20. května 1993, sp. zn. 10 C 118/93, jenž byl stěžovatelce doručen dne 26. května 1993, jí bylo uloženo, aby Bytovému podniku v Praze 8 do patnácti dnů zaplatila 10.815,-Kč, jakož i náklady řízení v částce 486,-Kč. V dalším řízení obecné soudy přitom vycházely z předpokladu, že uvedený platební rozkaz nabyl právní moci marným uplynutím lhůty pro podání odporu (§ 172 odst. 1, § 174 odst. 1, § 159 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném v předmětné době). K návrhu Bytového podniku v Praze 8, s. p. v likvidaci, se sídlem v Praze 8, Karlínské nám. 10, ze dne 23. října 1998, Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 1 E 2038/98-6, nařídil výkon platebního rozkazu ze dne 20. května 1993, č. j. 10 C 118/93-2, prodejem movitých věcí povinné, takto stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem, k vymožení pohledávky oprávněného Bytového podniku v Praze, státního podniku v likvidaci, ve výši 10.815,-Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího (nalézacího) řízení v částce 486,-Kč a nákladů exekuce ve výši 1.475,-Kč. Usnesením ze dne 20. června 2000, č. j. 1 E 2038-15, Obvodní soud pro Prahu 8 ustanovil stěžovatelce pro doručení usnesení ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 1 E 2038/98-6, opatrovníka Mgr. J. Ď. Uvedené rozhodnutí soud odůvodnil žádostí bratra stěžovatelky Mgr. Ď., aby byl ustanoven v daném řízení jejím opatrovníkem a dále zjištěním ze spisu Nc 564/2000, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8, že dne 2. února 2000 byl podán Psychiatrickou léčebnou v Praze 8 - Bohnicích podnět k zahájení řízení o zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům. V odvolání do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 1 E 2038/98-6, opatrovník stěžovatelky poukazuje na její těžkou duševní chorobu, kvůli které byla již v roce 1983 propuštěna ze služebního poměru v tehdejší Československé lidové armádě do invalidního důchodu, jakož i na probíhající řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 o zbavení její způsobilosti k právním úkonům (sp. zn. Nc 564/2000). V odvolání se dále uvádí, že jedním z projevů stěžovatelčiny choroby bylo také neplacení nájemného, naprostá neschopnost chápat význam a dosah soudních řízení o úhradu dlužného nájemného, nedostavování se k soudem nařízeným jednáním, nepřebírání veškerých soudních písemností, neschopnost spolupráce, kromě jiného, i s Bytovým podnikem v Praze 8. S ohledem na probíhající řízení o zbavení způsobilosti stěžovatelky k právním úkonům se v odvolání navrhuje vrátit věc soudu I. stupně s pokynem řízení přerušit. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. srpna 2000, č. j. 35 Co 448/2000-23, odvoláním napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 1 E 2038/98-6, potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil poukazem na ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., když konstatoval existenci exekučního titulu, dále skutečností, že oprávněný i povinná jsou těmi, jimiž bylo exekučním titulem přiznáno právo a uložena povinnost, návrh na výkon rozhodnutí z titulu nevybočuje a byl zvolen i správný způsob rozhodnutí k vymáhání peněžitého dluhu (§ 321 a násl. o. s. ř.). Ke zkoumání jiných okolností pro nařízení výkonu rozhodnutí odvolací soud neshledal zákonný prostor. K námitce, že povinná, tj. stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem, zřejmě trpí duševní poruchou a v současné době je vedeno řízení o posouzení její způsobilosti k právním úkonům, posléze konstatoval, že rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům je rozhodnutím konstitutivní povahy, jehož účinky vznikají až právní mocí takového rozhodnutí, takže je nelze vydat se zpětnou účinností. K návrhu vrátit věc soudu I. stupně s pokynem řízení přerušit pak odvolací soud odkázal na ustanovení § 254 odst. 2 o. s. ř., podle kterého při výkonu rozhodnutí nelze přerušit řízení. Do uvedeného rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka prostřednictvím opatrovníka dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2002, č. j. 20 Cdo 850/2001-50, odmítnuto. Poté, co dovolací soud neshledal v předmětné věci přípustnost dovolání, konstatoval, že závěr o neexistenci vady dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném před novelizací provedenou zák. č. 30/2000 Sb., jež by řízení činila zmatečným, však neznamená, že by postup nalézacího, resp. odvolacího soudu - byla-li povinná, byť v době předmětného řízení způsobilosti k právním úkonům nezbavená ani v ní neomezená, duševní poruchou skutečně stižena - byl správný. V takovém případě by jí totiž soud - ihned po zjištění duševní poruchy - měl ustanovit opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř. Dle právního názoru Nejvyššího soudu ČR by ale absence soudem ustanoveného zastoupení - v případě, že by povinná skutečně byla stižena duševní poruchou - byla jinou (než v § 237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou) vadou řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., k níž by dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), avšak jen za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné; není-li tomu tak, samotná existence takové vady podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. založit přípustnost dovolání způsobilá není. V ústavní stížnosti je, obdobně jak tomu bylo i v dovolání, poukazováno na duševní chorobu, jež způsobila neschopnost stěžovatelky zařizovat adekvátně své záležitosti, jakož i na probíhající řízení o zbavení její způsobilosti k právním úkonům, vedené v současné době u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. P 322/2000. V této souvislosti je obecným soudům vytýkáno, že nezkoumaly způsobilost stěžovatelky být účastníkem nalézacího i vykonávacího řízení (ve smyslu § 103, § 104 odst. 1, § 19, § 20, § 211 a § 212 odst. 2 o. s. ř., jakož i s poukazem na ustálenou judikaturu obecných soudů a stanoviska doktrinární), když všechna předmětná rozhodnutí byla ze strany soudů vydána bez jednání s účastníky, a to zejména bez jednání s povinnou, tj. stěžovatelkou v řízení před Ústavním soudem. Nesprávně proto v projednávané věci jednal okresní soud se stěžovatelkou bez ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř., když z obsahu spisu bylo patrno, že jde o osobu s trvalou duševní poruchou. Tyto skutečnosti jsou, kromě jiného, dokumentovány odkazem na protokol z jednání dne 2. prosince 1999 ve vykonávacím řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 E 2224/98, v němž je zjišťována také ztráta postulační způsobilosti povinné a neschopnost její spolupráce při doručování usnesení (č. l. 8, záznam ze dne 4. června 1999), případně odkazem na výpovědi svědků v jiných řízeních, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 (9 C 161/94). Obecné soudy si dle názoru obsaženého v ústavní stížnosti měly být vědomy toho, že znalec z oboru psychiatrie v probíhajícím řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům se bude muset, kromě jiného, vyjádřit i k otázce počátku vzniku duševní poruchy (resp. choroby) stěžovatelky a že poté mohou plně uplatnit ustanovení § 22, § 29 odst. 1, § 56 ve vztahu k § 79 odst. 3, § 158 odst. 2, resp. k § 204 o. s. ř. Ze všech uvedených důvodů cítí se stěžovatelka uvedenými rozhodnutími být dotčena v základním právu na řádnou soudní ochranu, plynoucím z čl. 90 a čl. 95 Ústavy, dále základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i práva na právní jistotu v právním státě ve smyslu čl. 1 Ústavy. Stěžovatelka v rámci ústavní stížnosti dle § 39 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala návrh na posouzení naléhavosti předmětné věci a její přednostní vyřízení mimo pořadí. Návrh je odůvodněn skutečností, že v současnosti jsou proti ní u Obvodního soudu pro Prahu 8 vedena i další řízení o úhradu nedoplatků na nájemném (9 C 49/96, 7 C 99/97, 13 C/114/99), resp. o náhradu nákladů vyklizení bytu (2 E 2224/98), přičemž na základě výkonu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 E 2224/98 byla vystěhována ze svého bytu v Praze 8, a přestěhována do, dle jejího tvrzení, zcela nevyhovujícího přístřeší v domě v Praze 8 - Karlíně, a až posléze po zásahu bratra stěžovatelky se přestěhovala do nouzového bytu v Kladně, kromě toho v mezidobí byla léčena v Psychiatrické léčebně v Praze 8 - Bohnicích (odkud byla propuštěna až dne 18. dubna 2000). V situaci, kdy ztratila schopnost i možnost dohledu nad svým majetkem, jakož i schopnost vyřizovat osobní záležitosti, a velká část jejího movitého majetku byla v souvislosti s dvojím stěhováním zlikvidována, kdy neschopností uhradit dlužné nájemné narůstá dluh do neúnosných rozměrů, ocitla se, dle svého přesvědčení, stěžovatelka v neúnosném lidském, sociálním i právním stavu. V doplnění ústavní stížnosti, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13. ledna 2003, stěžovatelka informuje o průběhu řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. P 322/2000 a opakovaně odkazuje na závěry znaleckého posudku, vypracovaného prof. MUDr. K. Ch., CSc. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje v interpretaci § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2000, ze strany dovolacího soudu diskriminaci duševně nemocných v řízení před obecnými soudy, přímé porušování jejích procesních práv, resp. skryté obcházení těchto práv, a v důsledku tohoto i porušení principu rovnosti zbraní, plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Jako příloha byl Ústavnímu soudu předložen znalecký posudek z oboru psychiatrie prof. MUDr. K. Ch., CSc. ze dne 14. září 2001, v němž je vyjádřeno i retrospektivní stanovisko k dušení chorobě stěžovatelky, přičemž stěžovatelka žádá Ústavní soud, aby v případě potřeby k tomuto posudku přihlédl. V dalším doplnění ústavní stížnosti, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13. ledna 2003, stěžovatelka informuje o průběhu řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. P 322/2000 a opakovaně odkazuje na závěry znaleckého posudku, vypracovaného prof. MUDr. K. Ch., CSc. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala dne 17. září 2002 předsedkyně senátu 35 Co Městského soudu v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž ohledně námitek obsažených v ústavní stížnosti plně odkazuje na právní názor, jak je tento obsažen v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Pro uvedené navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost byla dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. II. Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného. Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní soud dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 E 2038/98. Ve spise Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 E 2038/98: * na č. l. 45 je založena fotokopie lékařského nálezu NVLK ze dne 31. května 1984, podepsaného předsedou NVLK Dr. M. K., v němž je u stěžovatelky stanovena "klinická diagnóza: paranoidní schizofrenie" a je vyslovena "trvalá neschopnost vojenské služby" (příloha dovolání stěžovatelky do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č. j. 1 E 2038/98. * na č. l. 47 je založena fotokopie "Pokračování lékařského nálezu pro OPKSZ" ze dne 19. června 1984, podepsaném náčelníkem polikliniky MNO MUDr. L. K., v němž jsou popsány aktuální potíže stěžovatelky takto: "Od dubna 1983 pozorovala, že u ní probíhá psychologické šetření pomocí přístroje, na kterém se podílejí bezpečnostní orgány. Přenášely myšlenky na dálku, vnímala i sluchovými orgány ... slyšela mužské a ženské hlasy, zvonkohru, na dálku byla ovlivňována, navozovaly ji hypnotický spánek, aby mohla být sexuálně zneužívána, deformovaly její pleť, dělaly jí vrásky kolem očí. Proti této činnosti se bránila, informovala písemně orgány inspekce." (příloha dovolání stěžovatelky do usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č. j. 35 Co 448/2000-23). * na č. l. 50 je založen znalecký posudek prof. MUDr. K. Ch., CSc., znalce z oboru psychiatrie, ze dne 14. září 2001, vypracovaného na požádání právního zástupce stěžovatelky, jenž byl dovolacímu soudu předložen jako příloha dovolání a v němž je konstatováno následující: "Vyšetřená PhDr. M. H-ová trpí nejméně od roku 1983 do současnosti vážnou duševní poruchou, a to schizofrenií. Svou sociální a finanční situaci po propuštění z armády v roce 1984 pravděpodobně nebyla s to v důsledku duševní poruchy řádně zhodnotit. . Je vysoce pravděpodobné, že ze stejného důvodu nemohla zvážit důsledky neplacení nájemného od roku 1991, význam soudních řízení proti ní vedených od roku 1993 a vlastních procesních povinností." Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají ustanovení § 251 a násl., dále § 103, § 19 a § 29 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2001. Dle § 254 odst. 1 o. s. ř. se na výkon rozhodnutí užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak, to znamená rovněž ustanovení § 103 o. s. ř., zakotvujícího povinnost soudu v průběhu celého řízení ex offo zkoumat přítomnost podmínek řízení. Mezi tyto, dle nesporného názoru judikatury i doktríny, patří i způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.). Dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. Je tudíž povinností soudu v exekučním řízení zkoumat nabytí vykonatelnosti rozhodnutí, jež je exekučním titulem. Byla-li v exekučním řízení vznesena námitka duševní poruchy povinného v průběhu nalézacího řízení, přitom nebyl zbaven nebo omezen ve způsobilosti k právním úkonům (§ 10 obč. zák.), avšak v průběhu nalézacího řízení bylo rozhodováno bez nařízení jednání, kromě převzetí rozhodnutí povinný neučinil žádný procesní úkon a nalézací soud neměl k dispozici žádnou indicii nasvědčující jeho duševní poruše, z ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. plyne pak pro soud v exekučním řízení nezbytnost zabývat se otázkou, zda převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení bylo platným procesním úkonem s účinky doručení. Dospěl-li by soud v exekučním řízení na základě provedeného dokazování k závěru, že převzetí rozhodnutí povinným v nalézacím řízení nebylo platným procesním úkonem, je povinen dle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. exekuční řízení zastavit. Naznačené kautely, plynoucí z práva jednoduchého, se plně vztahují na posuzovanou věc, kdy platebním rozkazem ze dne 20. května 1993, sp. zn. 10 C 118/93, jenž byl stěžovatelce doručen dne 26. května 1993, tj. bez nařízení jednání, jí bylo uloženo, aby Bytovému podniku v Praze 8 do patnácti dnů zaplatila 10.815,-Kč, jakož i náklady řízení v částce 486,-Kč, stěžovatelka do uvedeného rozhodnutí nepodala odpor, v odvolání ze dne 12. července 2000 do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 1 E 2038/98-6, opatrovník stěžovatelky poukázal na její těžkou duševní chorobu, kvůli které byla již v roce 1983 propuštěna ze služebního poměru v tehdejší Československé lidové armádě do invalidního důchodu, a kdy v důkazním řízení před Ústavním soudem bylo prokázáno, že existují důkazní možnosti pro ověření skutečnosti, bylo-li převzetí rozhodnutí stěžovatelkou v nalézacím řízení platným procesním úkonem s účinky doručení anebo nikoli. Z pohledu práva jednoduchého, dopadajícího na předmětnou věc, dospěl pro uvedené Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil Městský soud v Praze ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2001, kdy k námitce stěžovatelky neprovedl dokazování, jež by umožnilo přijmout závěr, bylo-li převzetí rozhodnutí stěžovatelkou v nalézacím řízení platným procesním úkonem s účinky doručení. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu případů v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali ve věci aplikovaná norma jednoduchého právo, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např. III. ÚS 256/01 a další). Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94, III. ÚS 114/1994 a další). Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000, III. ÚS 74/02 a další). V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva. V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož Městský soud v Praze nedostál povinnosti vyplývající pro něj z § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2001, svůj postup neodůvodnil, pročež nelze, než kvalifikovat jeho rozhodnutí jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva, zasahující do základních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces, jak jsou tato chráněna ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2000, č. j. 35 Co 448/2000-23, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. listopadu 1999, č. j. 1 E 2038/98-6, zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ohledně návrhu na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2002, č. j. 20 Cdo 850/2001-50, o odmítnutí dovolání, se Ústavní soud ztotožnil s rozhodovacími důvody dovolacího soudu, zejména pak se závěrem, dle něhož. by absence soudem ustanoveného zastoupení - v případě, že by povinná skutečně byla stižena duševní poruchou - byla jinou (než v § 237 odst. 1 o. s. ř. uvedenou) vadou řízení podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., k níž by bylo lze přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), avšak jen za předpokladu, že by dovolání bylo přípustné; není-li tomu tak, samotná existence takové vady podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. založit přípustnost dovolání způsobilá není. Pro uvedené Ústavní soud návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2002, č. j. 20 Cdo 850/2001-50, z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pokud stěžovatelka v rámci ústavní stížnosti dle § 39 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podala návrh na posouzení naléhavosti předmětné věci a její přednostní vyřízení mimo pořadí, Ústavní soud věc rozhodl neprodleně poté, co bylo rozhodnuto dovolacím soudem o odmítnutí dovolání a co mu byl po opakovaných urgencích 5. listopadu 2002 předložen Městským soudem v Praze spis Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 E 2038/98.

Rubrum