III.ÚS 75/01
V PLATNOSTI- MS Praha 9 To 473/2000
- ÚS III.ÚS 75/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval hodnocením důkazů obecných soudů, jelikož nebylo prokázáno porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se k důkazům a byl zastoupen právní pomocí. Návrh na zrušení rozhodnutí byl považován za zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.
Rubrum
III. ÚS 75/01 Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.Ž., zastoupeného JUDr. I.S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2000, sp. zn. 9 To 473/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. července 2000, sp. zn. 3 T 58/2000, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2000 (9 To 473/2000) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. července 2000 (3 T 58/2000) a tvrdil, že postupem uvedených soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že obecné soudy nesprávným způsobem posoudily provedené důkazy, nebyla vyslechnuta stěžovatelem již v přípravném řízení navrhovaná svědkyně a klíčový svědek, na základě jehož výpovědi byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu poškozování cizí věci (257 odst. 1 tr. zák.), vypovídal jako utajený svědek. Rovněž nebyl proveden důkaz čtením spisu či rozsudku z předcházejícího řízení (3 T 25/97), jímž byl stěžovatel odsouzen pro obdobnou majetkovou trestnou činnost, a z něhož byly vyvozovány závěry o stupni společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a po provedeném řízení vydal nález, kterým se napadená rozhodnutí obecných soudů zrušují. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V souvislosti s tvrzeným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu poukázat na to, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, za předpokladu, že nebylo porušeno ústavně zaručené právo či svoboda stěžovatele (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Právo na soudní ochranu tak, jak je stanoví čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (další odstavce tohoto ustanovení v dané věci nepřipadají v úvahu) znamená, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení. Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen procesní postup obecných soudů. Stěžovatel měl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům v přípravném řízení i při nařízených hlavních líčeních. Ze záznamu o prostudování spisu ze dne 27. 2. 2000 (č. l. 47 spisu obecného soudu 3 T 58/2000) vyplývá, že stěžovateli byla dána možnost prostudovat spisový materiál a činit návrhy na doplnění dokazování; stěžovatel ani jeho obhájce provedení dalších důkazů nenavrhli. Z protokolů o hlavním líčení ze dne 5. 5. 2000 (č. l. 55 až 57 označeného spisu), ze dne 9. 6. 2000 (č. l. 61 označeného spisu) a ze dne 14. 7. 2000 (č. l. 75 až 77 označeného spisu) je patrno, že soud I. stupně provedl veškeré důkazy navržené stěžovatelem, s výjimkou výslechu svědkyně L.P., jehož provedení stěžovatel zdůvodnil - jak je zaprotokolováno - tím, že "se ji snažil navštívit a krátce před svým zadržením ji telefonoval". Obecné soudy nemají povinnost provést veškeré stěžovatelem navržené důkazy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995), nadto jeho neprovedením nebylo s ohledem na povahu takto navrženého důkazu shledáno porušení ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele. Na základě tvrzení stěžovatele, uplatněného již v odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, týkající se neprovedení důkazu - předchozího odsuzujícího rozhodnutí (3 T 25/97) - provedl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, tento důkaz na veřejném zasedání dne 11. října 2000 (č. l. 90 označeného spisu). Při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. ř.), se tedy obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ze spisu sp. zn. 3 T 58/2000 rovněž plyne, že ve věci posuzované ústavní stížnosti nejsou právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 5 a rovněž Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, za podmínky které by bylo porušeno právo na fair proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavního soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 34, Praha 1995). Obdobně je tomu i stran tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení před obecnými soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); stěžovatel byl v trestním řízení zastoupen obhájcem a právní pomoc mu tedy byla poskytnuta. Pro úplnost je třeba dodat, že Ústavní soud se nezabýval tvrzením stěžovatele, že svědek N. vypovídal pod smyšleným jménem (§ 55 odst. 2 tr. ř.), neboť je stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuplatnil a dle ustálené judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1997) platí, že námitky, které mohly být uplatněny v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, jako nova se jimi obecné soudy ani zabývat nemohly. Z takto rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 8. března 2001
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.