III.ÚS 760/15
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se nevyjádřila konkrétními ústavněprávními argumenty, ale opakovala námitky proti právnímu posouzení soudů všech stupňů. Soud uvedl, že jeho úlohou není nahrazovat soudní řízení ani přezkoumat skutečnostní posouzení, které je v rámci opravných prostředků řešeno. Porušení základních práv dle čl. 11, 36 a 47 Listiny nebylo prokázáno, protože rozhodnutí byla v souladu s vnitrostátním právem a spravedlivou rovnováhou mezi veřejným a soukromým zájmem.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vladislavy Ocelkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem, AK Moural Kopecký & Partneři, se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, 28. října 150/2663, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 2654/2014-134, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2654/2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2013 č. j. 71 Co 321/2013-75 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 4. 2013 č. j. 37 C 17/2011-35, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 11. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2015 a doplněné návrhem ze dne 12. 5. 2015, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2015, Vladislava Ocelková (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním sporu o určení vlastnictví. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Bc. Milan Ocelka (žalobce) se proti žalované v civilním řízení domáhal určení, že je výlučným vlastníkem domu č. p. X1 na parcele č. X2 v obci Ludgeřovice, zapsaného nyní na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava, neboť katastrální úřad po provedené opravě chyb tento dům zapsal jako součást společného jmění účastníků - bývalých manželů. V dané věci šlo o to, zda se dohoda účastníků o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (BSM) z 8. 10. 1996 týkala i domu, který je předmětem sporu, a zda tento dům nabyl žalobce do výlučného vlastnictví. Dne 24. 4. 2013 rozsudkem č. j. 37 C 17/2011-35 Okresní soud v Opavě (dále jen "nalézací soud") zastavil řízení v části, ve které se žalovaná vzájemným návrhem domáhala určení, že je vlastníkem domu č. p. X1 v obci a k. ú. Ludgeřovice v rozsahu podílu 9/10 (výrok I), určil, že žalobce Bc. Milan Ocelka je výlučným vlastníkem domu č. p. X1 na parcele č. X2 v obci a k. ú. Ludgeřovice, zapsaného nyní na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Opava (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Nalézací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a dospěl k závěru, že novostavba rodinného domu v tehdy BSM účastníků byla po jeho zániku předmětem dohody o vypořádání BSM ze dne 8. 10. 1996, která byla vložena do katastru, dle níž dům připadl do výlučného vlastnictví žalobce. Dne 3. 10. 2013 rozsudkem č. j. 71 Co 321/2013-75 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 37 C 17/2011-35 v napadené části, tj. v odstavcích II a III výroku, potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud věc správně posoudil; odvolací námitky shledal irelevantními a rozsudek nalézacího soudu potvrdil jako věcně správný, přičemž pochybení neshledal ani ve výroku o náhradě nákladů řízení před nalézacím soudem. Dne 17. 12. 2014 usnesením č. j. 22 Cdo 2654/2014-134, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2654/2014, Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 10. 2013 č. j. 71 Co 321/2013-75 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud konstatoval, že žalovaná neuvedla nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání, a dovolání posoudil jako nepřípustné. III. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v řízeních, ve kterých byla vydána napadená rozhodnutí, byl porušen čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Poukázala na skutkový základ věci a vyjádřila přesvědčení, že předmětná soudní rozhodnutí "spočívají v nesprávném posouzení obsahu dohody o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví a jeho hmotněprávních důsledku." Poukázala též na společný návrh bývalých manželů na zápis domu do katastru nemovitostí ke dni 8. 2. 2001. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny, nesprávným právním posouzením její věci civilními soudy všech stupňů. Stěžovatelka však nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, nýbrž omezuje se na stručnou polemiku s právním posouzením věci obecnými soudy na úrovni podústavního práva. Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje tvrzení, zejména o nesprávném posouzení obsahu dohody o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 8. 10. 1996, s nimiž se uvedené soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly. K tvrzení stěžovatelky o porušení ústavně zaručených základních práv či svobod nesprávným právním posouzením její věci obecnými soudy Ústavní soud standardně připomíná, že jeho povinností, vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; výjimečně Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud uvádí, že takový zásah do základního práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince. Ústavní soud nepochybuje o tom, že předmětný zásah, tj. napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval i požadavek spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. K porušení citovaných článků tudíž nedošlo. K tvrzení o porušení článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, zaručujícího právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že - jak plyne z jejího článku 51 - ustanovení této listiny zavazují členské státy "výhradně pokud uplatňují právo Unie", což nebyl případ stěžovatelky. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.