III.ÚS 765/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele F. T., t. č. Věznice Všehrdy, zastoupeného JUDr. MUDr. Josefem Rauchem, advokátem, sídlem Okružní 147, Meziboří, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. ledna 2025 č. j. 55 To 16/2025-104 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. prosince 2024 č. j. 33 PP 261/2024-92, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v České Lípě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. l a 5, čl. 36 odst. l a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody uložený za řadu trestných činů, a to zejména majetkového charakteru.

3. Napadeným usnesením Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") byla dle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Okresní soud shledal, že stěžovatel splnil pouze zákonnou podmínku spočívající v tom, že vykonal více jak polovinu z uloženého trestu. Ostatní podmínky považoval za nesplněné, a to s přihlédnutím k tomu, že do výkonu trestu musel být dodán policií, a že i když získal 14 kázeňských odměn a absolvoval určité programy, není ve výkonu trestu poprvé, a měl by si uvědomit, proč se v něm opakovaně nachází a selhává i v rámci předčasného propuštění a jednou z predikcí je dostatečná sebereflexe. Stěžovatel však při výslechu uváděl skutečnosti neodpovídající obsahu spisu a bagatelizující své jednání (že jednal v krajní nouzi, popřípadě se činu nedopustil vůbec, že za jeho odsouzení může policie, či že byl odsouzen v nepřítomnosti navzdory omluvě z jednání, ač se ve skutečnosti nedostavil bez omluvy). Konstatoval též, že stěžovatelův příslib, že v případě podmíněného propuštění dokončí ve věznici započaté studium oboru obráběč kovů distanční formou, není reálný, neboť soudu je z úřední činnosti známo, že taková forma není možná. Soud také uvážil, že míra kriminálního narušení stěžovatele se jeví vysoká, již dvakrát využil dobrodiní předčasného propuštění, a vždy ve zkušební době neobstál a zbytek původního trestu mu musel být nařízen, a rovněž posléze ukládané výchovné tresty v podobě obecně prospěšných prací mu nezabránily v páchání další trestné činnosti a musely mu být přeměněny na nepodmíněné tresty odnětí svobody.

4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy opomněly přihlédnout k jím uváděným skutečnostem. Ve věznici úspěšně absolvoval program "Vnímám i tebe", získal řadu kázeňských odměn, nahradil škodu ve výši 11 811 Kč, daroval Bílému kruhu bezpečí částku 10 000 Kč a spolupracoval s Občanským sdružením Za branou z. s. Došlo k pozitivní změně jeho osobnosti. I vychovatel hodnotil při veřejném zasedání stěžovatele coby nadprůměrného vězně. Stěžovatel podotýká, že pouhé odepření doznání k činu samo o sobě nebrání splnění podmínky polepšení podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Soudy příliš vycházely z jeho trestní minulosti a negativ staršího data (srovnej nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000, III. ÚS 1735/10 a II. ÚS 482/18). Nesprávný je i závěr, že by stěžovatel nemohl distančně dostudovat obor obráběč kovů pomocí individuálního studijního plánu, neboť o takový plán může požádat. Ředitel Věznice Stráž pod Ralskem navíc ke stěžovatelově žádosti o propuštění v rozporu se svojí úlohou neposkytl jasné stanovisko.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro uplatnění institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou splněny, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

8. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v § 88 a násl. a trestní řád v § 331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu [viz § 88 odst. 1 písm. a), b) a odst. 4 trestního zákoníku], respektive dle § 88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v § 88 odst.

1. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností (v případě propuštění před uplynutím stanovených dob na základě § 88 odst. 2 musí jít o vzorné chování a plnění povinností), a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.

9. K otázce, nakolik lze při rozhodování o podmíněném propuštění vycházet z trestní minulosti odsouzeného, Ústavní soud připomíná, že ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění (srovnej bod 26 nálezu). To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení [srov. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Jakkoliv se podmínka polepšení vztahuje k přítomnosti a podmínka prognózy vedení řádného života k eventuální budoucnosti, soudy při posuzování jejich naplnění mohou do úvahy brát i to, jak na odsouzeného působily předchozí tresty či předchozí dobrodiní typu podmíněného propuštění či amnestie prezidenta republiky (usnesení ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 521/25, bod 17). Trestní minulost odsouzeného je obecně relevantním faktorem; podstatné je, aby prognóza vedení řádného života v budoucnu nebyla založena pouze či především jen na jejím formalistickém ("matematickém") posouzení (nález ze dne 30. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 619/25, bod 22). Nejde ani o porušení zásady ne bis in idem, když tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit (obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2133/13, II. ÚS 2890/14 či III. ÚS 2294/21).

10. V projednávané věci Ústavní soud nemá za to, že by posouzení obecných soudů, popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí, vykazovalo znaky libovůle či jinak porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele. Obecné soudy nevyšly pouze mechanicky z toho, že se stěžovatel nedoznal k trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, ale uvážily jednak, jaký vliv měla na jeho chování předchozí vůči němu činěná opatření, přičemž stěžovatel již opakovaně při předčasném propuštění z výkonu trestu selhal, a také, jaký má ke své trestní minulosti postoj, když si logicky povšimly toho, že svá dřívější protiprávní jednání bagatelizuje, přičemž navíc nejde jen o jednotlivé prohlášení, nýbrž o celkový přístup. Otázka, jaký má stěžovatel na svoji předchozí trestnou činnost náhled, je přitom při rozhodování o naplnění podmínek pro podmíněné propuštění zjevně relevantní. Úvahy, které obecné soudy v těchto souvislostech učinily a na základě kterých i při existenci určitých kladných skutečností, jako např. získání kázeňských odměn, dospěly k závěru o nenaplnění podmínek pro podmíněné propuštění, nepředstavují žádné vykročení z limitů ústavnosti. To platí i pro závěr okresního soudu, že stěžovatel nemůže dostudovat obor obráběč kovů jím slibovaným způsobem, neboť jak soud přesvědčivě odůvodnil, distanční výuka není možná, jelikož je třeba absolvovat praktické předměty a zkoušky na strojích.

11. Stran nálezů, na které odkazuje stěžovatel, Ústavní soud shledává, že se týkaly zejména kauz, kdy obecné soudy vycházely prakticky výhradně ze skutečností známých již v době původního odsouzení, jako byla závažnost spáchané trestné činnosti, a v důsledku toho de facto zcela vylučovaly možnost podmíněného propuštění, což není případ stěžovatele. K námitce stěžovatele, že ředitel Věznice Stráž pod Ralskem měl mít ke stěžovatelově žádosti o propuštění poskytnout jasnější stanovisko, lze poznamenat, že toto stanovisko v zásadě odpovídá závěrům obecných soudů (ředitel v podstatě uvádí, že stěžovatel je schopen se adaptovat na pravidla stanovená ve výkonu trestu odnětí svobody, ale nelze předpokládat jejich dodržování na svobodě).

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025 Milan Hulmák v. r. předseda senátu