Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 781/23

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2023-05-23 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2023:3.US.781.23.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o výklad podústavního práva, který není předmětem ústavní kontroly. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí o náhradě nákladů nalézacího řízení a zastavení exekuce, avšak soud konstatoval, že jeho námitky nezahrnují porušení ústavních práv. Soud upozornil, že věcná správnost rozhodnutí obecných soudů není předmětem jeho přezkumu. Ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023 č. j. 20 Cdo 3648/2022-143, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 4 2022 č. j. 29 Co 26/2022-107 a usnesení Okresního soudu v Liberci pod č. j. 73 EXE 61067/2021-75, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel brojí proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, jimiž došlo k zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, vedené pověřeným soudním exekutorem Mgr. Stanislavem Molákem, Exekutorský úřad Havlíčkův Brod, pod sp. zn. 050 EX 1452/21, pro vymožení pohledávek oprávněné vycházejících z práva na náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 114 393,75 Kč.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vedlejšímu účastníkovi byla přiznána náhrada nákladů ve výši 114 393,75 Kč, které by bývaly nikdy nevznikly, pokud by obecné soudy v nalézacím řízení hned na začátku stěžovatelovu žalobu zamítly jako bezúčelnou anebo mu alespoň poskytly poučení (§ 5 o. s. ř.) o tom, že žaloba je bezúčelná. Dále stěžovatel namítá, že z toho, že v nalézacím řízení podal objektivně bezúčelnou žalobu, bylo třeba stanovit sazbu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Stěžovatel také namítá, že exekuční soudy v jeho věci v rozporu s § 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona dostatečně nerespektovaly to, že stěžovatel byl insolvenčním soudem osvobozen od placení pohledávek (§ 414 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) a současně nezastavily z tohoto důvodu exekuční řízení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

5. Stěžovatelovy námitky týkající se neoprávněnosti vedené exekuce a s tím spojeného rozhodování o výši nákladů nalézacího řízení nejsou opodstatněné, neboť v exekučním řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, přičemž jeho obsahem je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností podanou stěžovatelem proti nalézacímu řízení se již zabýval pod sp. zn. III. ÚS 2942/21, kterou usnesením ze dne 16. 11. 2021 pro neopodstatněnost odmítl.

6. Námitkami nerespektování osvobození od placení pohledávek dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona a nezastavení exekučního řízení z mimořádných důvodů dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se dostatečně podrobně zabýval Nejvyšší soud, i s odpovídajícími odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Z důvodu stručnosti lze na jeho body 8.-12. odůvodnění odkázat.

7. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.