III.ÚS 786/06
V PLATNOSTI- OS Kladno 11 Nc 11/2006
- KS Praha 30 Co 438/2006
- ÚS III.ÚS 786/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala zastavení řízení o osvojení nezletilého, protože osvojitel byl občanem jiného státu. Soud se opřel o § 104 odst. 1 občanského soudního řádu a mezinárodní smlouvy, podle nichž český soud nemá pravomoc rozhodovat o osvojení, pokud osvojitel není občanem České republiky. Stížnost byla považována za zjevně neopodstatněnou, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky. Dále bylo uvedeno, že návrh na osvojení byl podán jediným stěžovatelem, což způsobilo nesoulad s požadavky na účast v řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 16. listopadu 2006, v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele 1) S. P. J., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Výstaviště 9/229, a 2) nezl. J. J., zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem Praha 7, U Výstaviště 9/229, dle plné moci udělené matkou nezletilé I. V. J., jako zákonnou zástupkyní, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2006 sp. zn. 30 Co 438/2006 a Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. 11 Nc 11/2006,takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatelé se domáhali zrušení výše označených rozhodnutí a vyslovili přesvědčení, že jimi bylo zasaženo do práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, 2, čl. 5 a čl. 21 Úmluvy o právech dítěte. Uvedli, že řízení o návrhu na nezrušitelné osvojení nezletilé bylo zastaveno s poukazem na to, že je osvojitel ruským občanem, odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, oba soudy tak dle jejich názoru nekonaly v zájmu nezletilé. Poukázali dále na mezinárodní smlouvu mezi Českou republikou a bývalým SSSR s tím, že dle sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR tato smlouva nezakládá výlučnou pravomoc, a proto podle jejich názoru nic nebrání tomu, aby o návrhu na osvojení nezletilé rozhodl český soud. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a), § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených usnesení zásah do práv, kterých se první stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Krajský soud v Praze přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně a pro zjištění, že navrhovatel osvojení (osvojitel) není občanem České republiky, nýbrž je občanem Ruské federace, opodstatněně rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu na osvojení nezletilé, potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí pak shodně se závěry Okresního soudu v Kladně, s poukazem na zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb. (v odůvodnění usnesení nesprávně označeném jako zák. č. 57/1963 Sb.) a obsah mezinárodní smlouvy, publikované pod č. 95/1983 Sb., vyložil důvody, pro něž není ve věcech osvojení dána pravomoc soudu České republiky v předmětné věci, tj. pravomoc k projednání návrhu na osvojení, podaném občanem Ruské federace a pro něž tedy rozhodnutí soudu dle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu je rozhodnutím správným. Dále bylo zjištěno, že odvolání proti usnesení soudu I. stupně bylo podáno pouze stěžovatelem, jako navrhovatelem rozhodnutí o osvojení nezletilé. Pro výše uvedené byl návrh prvního stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítnut, pokud jde o návrh nezletilé, pak je odmítnutí dáno jeho nepřípustností [§ 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. e), § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Nadto Ústavní soud připomíná i nevyčerpání všech procesních prostředků ze strany navrhovatelů ve smyslu ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., čímž je rovněž založen důvod odmítnutí předmětné ústavní stížnosti pro její nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. listopadu 2006
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.