III.ÚS 787/06
V PLATNOSTI- KS Ostrava 33 T 4/2005
- VS Olomouc 5 To 128/2005
- NS 7 Tdo 764/2006
- ÚS III.ÚS 787/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože soudy prvního stupně správně vyhodnotily důkazy a jejich skutkové závěry byly v souladu s právními předpisy. Soud nesouhlasil s námitkami o porušení práva na obhajobu, protože obhájce byl ustanoven včas po zahájení trestního stíhání. Námitky ohledně nedostatku léčebné péče ve vazbě nebyly považovány za závažné, protože stíhání již skončilo. Ústavní soud nepřijal návrh na zastavení trestního stíhání kvůli výkonu ochranného léčení, protože zákon jej nevylučuje.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Ing. P. L., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 764/2006, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 128/2005 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. 33 T 4/2005, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jelikož je přesvědčen, že mu jimi byla upřena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). V ústavní stížnosti stěžovatel namítá: 1. "nedostatky či pochybení", kterých se dle jeho názoru dopustil krajský soud tím, že v bodě 4/ rozsudku "nebyla prokázána subjektivní stránka" a tedy ani "naplněna skutková podstata trestného činu loupeže"; podle jeho názoru byla dána přednost výpovědi poškozené, "aniž by existoval jakýkoliv jiný důkaz na podporu (jejího) tvrzení". Nebyla též prokázána subjektivní a objektivní stránka trestného činu "pokusu ublížení na zdraví v případě skutků uvedených v rozsudku pod body 1/ a 2/", jelikož nebylo možno dovodit, "že by se ... dopustil jednání popsaných v napadených rozhodnutích", pročež k jeho odsouzení došlo porušením zásady in dubio pro reo. 2. soudy jej "neměly vést" jako zvlášť nebezpečného recidivistu, neboť se svým předešlým odsouzením "nesouhlasí", a má za to, že tím "i zde byla porušena jeho ústavně daná práva". 3. obhájce mu byl přidělen Okresním soudem v Ostravě teprve v průběhu rozhodování soudu o jeho vzetí do vazby, přestože o něj žádal již "před obviněním". 4. po dobu strávenou ve vazební věznici v Ostravě se mu nedostávalo léčebné péče, přestože orgánům činným v trestním řízení předložil potvrzení o tom, že se podrobuje ambulantní sexuologické léčbě. Příslušné orgány tedy nepostupovaly tak, aby "nedocházelo k maření léčby a ke snižování resocializace ... pachatelů", a to v rozporu s názorem, údajně vysloveným Ústavním soudem (v blíže nespecifikovaném rozhodnutí ze dne 1. 7. 2005). 5. vzhledem k tomu, že vykonával soudní rozhodnutí o ochranném léčení, ve kterém mu nebyla dána možnost pokračovat, bylo jeho trestní stíhání v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. b/ v návaznosti na čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a mělo být podle § 11 odst. 1 písm. j/ tr. řádu zastaveno. 6. vazební stíhání bylo nedůvodné, neboť by v jeho případě postačovala "hospitalizace na uzavřeném oddělení psychiatricko-sexuologickém". Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem soudu prvního stupně pro skutky označené pod body 1-4 uznán vinným trestnými činy 1/ znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a/ tr. zákona, jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zákona, 2/ vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 221 odst. 1 tr. zákona, 3/ trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona a 4/ trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Stěžovatelovo odvolání vrchní soud napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl. Nejvyšší soud následně taktéž napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné). Napadenými rozhodnutími nebylo uloženo ochranné léčení s tím, že stále platí psychiatricko-sexuologické ochranné léčení uložené stěžovateli (ústavní formou) podle § 72 odst. 2 písm. a/, odst. 4 tr. zákona v dřívějším trestním řízení - rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 37 T 19/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. 2 To 53/98 (mimo jiné pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona a trestné činy znásilnění dílem dokonané podle § 241 odst. 1, 2 písm. a/ tr. zákona a dílem nedokonané ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1 tr. zákona). Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. Nt 877/2002, došlo k přeměně ústavní léčby na léčbu formou ambulantní. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaného práva na soudní ochranu podle § 36 odst. 1 - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§ 2 odst. 5 tr. řádu), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve. Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek trestního řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování a při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se obecné soudy zabývaly; vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy (výpovědi poškozených, dalších svědků, provedené rekognice, znalecké posudky a další důkazy, jejichž obsah je citován zejména na str. 7-21 napadeného rozsudku soudu prvního stupně) tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Ústavněprávní deficit nelze dovodit ani ve vztahu k stěžovatelově námitce, že neměl být posuzován jako "zvlášť nebezpečný recidivista"; tato kvalifikace byla obecnými soudy adekvátně vysvětlena, a stěžovatelův projevený subjektivní vztah k předchozímu odsouzení je samozřejmě bez významu. Otázkou, zda byla v případě stěžovatelova předchozího odsouzení porušena jeho ústavně zaručená práva, se v řízení o projednávané ústavní stížnosti zabývat nelze. Také námitku spočívající v porušení práva na obhajobu obecné soudy již posuzovaly; není spolehlivého důvodu oponovat odvolacímu soudu, jestliže stěžovatelem zde dotčenou rekognici pokládal za tzv. neodkladný a neopakovatelný úkon (§ 160 odst. 4 tr. řádu) s tím, že v důsledku toho ve skutečnosti, že stěžovateli byl obhájce ustanoven teprve po zahájení trestního stíhání, nelze shledávat porušení jeho práv. Byl-li stěžovateli ustanoven obhájce poté, co proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, nelze takovému postupu nic vytýkat ani v rovině "jednoduchého" práva, natožpak v rovině práva ústavního. Bez ohledu na neodkladné úkony totiž začíná nutná obhajoba až od zahájení trestního stíhání (in Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 5. vydání. Praha: C.H.Beck 2005, str. 260). Stěžovatelovy námitky, že po dobu strávenou ve vazební věznici v Ostravě se mu nedostávalo ambulantní sexuologické léčebné péče, jdou nad možný rámec projednávané ústavní stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel již není vazebně stíhán a tvrzený zásah do jeho základního práva netrvá, není ani rozhodnutí Ústavního soudu s to stěžovatelovu současnou situaci jakkoli změnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 428/01, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 301/01). Ústavní soud se proto nemohl zabývat ani stěžovatelovou námitkou, že jeho vazební stíhání bylo nedůvodné, když by postačovala "hospitalizace na uzavřeném oddělení psychiatricko-sexuologickém". Zcela neopodstatněnou je pak stěžovatelova námitka, že s ohledem na výkon nařízeného ochranného léčení bylo jeho trestní stíhání v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. b/ "ve vztahu" s čl. 8 odst. 2 Úmluvy a mělo tedy být zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. j/ tr. řádu. Žádné z citovaných ustanovení, ani jiný právní předpis totiž trestní stíhání pro spáchání trestného činu v průběhu výkonu ochranného léčení nevylučuje. Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2007 Vladimír Kůrka předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (5)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.