III.ÚS 787/12
V PLATNOSTI- MS Praha 35 Co 400/2011-69
- ÚS III.ÚS 787/12
Citované zákony (3)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. března 2011 č. j. 34 EXE 1359/2010-38 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011 č. j. 35 Co 400/2011-69, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o vyklizení bytu, v němž vystupoval na straně povinného. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil podle vykonatelného a pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. prosince 2008 č. j. 7 C 176/2005-37, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2009 č. j. 22 Co 412/2009-80, exekuci k vymožení povinnosti vyklidit byt, specifikovaný v rozsudku, a přestěhování stěžovatele do náhradního bytu. Dále nařídil exekuci na majetek stěžovatele pro náklady předcházejícího řízení, pro náklady exekuce a náklady oprávněné. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své námitky, které již uplatnil v odvolání. Tvrdí především, že náhradní byt, do kterého měl být přestěhován, je užíván někým jiným, a proto výkon rozhodnutí nelze uskutečnit. Nesouhlasí se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s touto jeho námitkou, a namítá nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Podle stěžovatele v hodnocení skutkových důkazů absentuje určitá část faktů, která vyšla v řízení najevo a byla jím namítána. Z těchto důvodů považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a protiústavní. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374, 375). Předložené argumenty, o nichž měl stěžovatel za to, že podporují jeho tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy obou stupňů věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Odvolací soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal a své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil. Samu okolnost, že odvolací soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. dubna 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.