III.ÚS 809/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2026 č. j. 3 Tdo 1135/2025-602 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2025 č. j. 6 To 22/2025-468, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 2. 2025 uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil činem v rozsudku popsaným. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel zneužil bezbrannosti poškozené, donutil ji k pohlavnímu styku, přičemž čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, na dítěti mladším patnácti let. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud také uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 400 000 Kč a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozenou odkázal podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a poškozená odvolání, která Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná.

4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel nesouhlasí s napadenými rozhodnutími a tvrdí, že svoji vinu od počátku odmítal, v rámci hlavního líčení vypovídal, od počátku spolupracoval a jeho výpověď je konzistentní, přičemž žádný důkaz neprokazuje jeho vinu. Podle stěžovatele v žádném případě nelze učinit závěr, že by provedené důkazy tvořily souvislý, ničím neporušený řetězec, který by zcela jednoznačně ukazoval na stěžovatele jako na jediného možného pachatele a současně by spolehlivě vylučoval jako pachatele jakoukoliv jinou osobu. Závěry soudů jsou z logického hlediska neúplnými, neobjektivními a učiněnými v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry krajského soudu o tom, že poškozená nebyla opilá a ohledně skutečnosti, kde měla poškozená spát a s kým v rozhodné době spala na posteli. Svoji verzi události podporuje vlastní interpretací výpovědí svědků a poukazuje na to, že nikdo ze svědků, kteří byli v danou noc v pokoji, neslyšeli, ani neznamenali, že by mělo k jakémukoli jednání dojít. Podle stěžovatele nastal rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudu krajského i vrchního, které jednoznačně neprokázaly jednání stěžovatele tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku krajského soudu. Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud nedostatečně zabýval chováním poškozené po údajném aktu. Stěžovatel tvrdí, že ze znaleckého posudku i výpovědi samotné poškozené vyplývá, že poškozená nemá problém s muži, byť svému učiteli, či kamarádům, uváděla, že byla znásilněna a jak je zničena, dokáže jednat tak, že hned zasílá své nahé fotografie cizím mužům a domlouvá si s nimi schůzky.

7. Stěžovatel také namítá použitelnost výpovědi poškozené, neboť byl prověřován na základě podaného trestního oznámení u Policie ČR, Krajského ředitelství Libereckého kraje, Územní odbor Liberec, kdy věc byla usnesením odložena, neboť policejní orgán v jednání stěžovatele neviděl nic trestného. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, však se závěry Policie ČR nesouhlasilo a došlo k překvalifikování daného jednání na zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a trestní stíhání stěžovatele bylo vedeno nově u krajské policie Liberec. Podle stěžovatele jsou tak všechny důkazy získané v době, kdy věc prošetřoval obvodní územní odbor, nepoužitelné.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Taková situace v posuzované věci nenastala.

10. Stěžovatel, stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší námitky, kterými se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabýval vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, přičemž je shledaly nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, které se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Stěžovatel setrvává na své verzi události, a to, že poškozená se záměrně odebrala do pokoje, kde on spal, aby ho sexuálně atakovala, avšak jeho verze nemá žádnou oporu v provedených důkazech (ani jím navržených). Stěžovatelově verzi události nelze přisvědčit, neboť soudy na základě důkazů, které vyhodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, logicky a dostatečně vysvětlily, proč nelze mít o jeho vině žádné pochybnosti (viz body 9-14 usnesení vrchního soudu, body 29-33 usnesení Nejvyššího soudu). V posuzované věci tak Ústavní soud, ve shodě s obecnými soudy, neshledal důvod pro uplatnění zásady in dubio pro reo.

11. Soudy svůj závěr o prokázání viny stěžovatele odůvodnily především věrohodností výpovědi poškozené podpořené výpověďmi svědků, kteří s poškozenou trávili inkriminovaný večer, dále také výpověďmi svědků, kterým se s traumatizující událostí svěřila, stejně jako zpracovanými znaleckými posudky, lékařskou zprávou o gynekologickém vyšetření poškozené a prokázanými psychickými obtížemi, kterými poškozená po události trpěla. Při svém rozhodování se soudy také řádně zabývaly stěžovatelem namítaným chováním poškozené po události (viz bod 10 usnesení vrchního soudu, bod 31 usnesení Nejvyššího soudu). Nelze přehlédnout, že stěžovatel selektivně poukazuje pouze na určité chování poškozené, přičemž opomíjí svědecky prokázanou změnu jejího chování, její problémy ve škole, sebepoškozování, potřebu medikace a dokonce i hospitalizace.

12. V souladu s § 161 odst. 2 trestního řádu nelze se stěžovatelem souhlasit, že všechny důkazy získané v přípravném řízení obvodním územním odborem Policie ČR byly v dalším řízení nepoužitelné. Nelze také souhlasit s jeho dílčí argumentací o tom, že obvodní územní odbor usnesením trestní stíhání stěžovatele odložil, neboť v jeho chování nespatřoval nic trestného. Toto tvrzení nemá oporu ve spise.

13. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává žádný extrémní nedostatek či ústavněprávní deficit v závěrech vyplývajících z napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou adekvátně a plausibilně odůvodněna a splňují kritéria pro náležité odůvodnění usnesení ve smyslu § 134 odst. 2 trestního řádu, resp. odpovídají ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro zpochybňování závěru vyjádřeného v napadených rozhodnutích, totiž že v daném případě byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí se Ústavní soud nezabýval, neboť bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu