III.ÚS 816/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Bartoše, advokáta, sídlem Dlouhá 16/705, Praha 1, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 27. 2. 2024, č. j. 2 NZT 50/2022-150, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. VZV 12/2022-1237, a usnesení Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2023, č. j. NCOZ-9842-1994/TČ-2018-417204-F, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Police České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Vrchní státní zastupitelství v Praze ("vrchní státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 trestního řádu zamítlo stížnost stěžovatele proti v záhlaví označenému usnesení policejního orgánu, který mu podle § 151 odst. 3 trestního řádu přiznal odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas v celkové výši 8 100 Kč v souvislosti se zastupováním obviněného H. Č. Vrchní státní zastupitelství se ztotožnilo se závěrem policejního orgánu, že stěžovateli, jako ustanovenému obhájci, nepřísluší odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 2 600 Kč za úkon právní služby spočívající ve vypracování a podání ústavní stížnosti obviněného datované ke dni 10. 10. 2023. Policejní orgán i vrchní státní zastupitelství tento závěr odůvodnily tím, že řízení před Ústavním soudem není součástí trestního řízení.

2. Stěžovatelem podaný podnět k výkonu dohledu nad postupem státního zástupce vrchního státního zastupitelství podle § 12c až 12f zákona o státním zastupitelství vypořádalo Nejvyšší státní zastupitelství, které v napadeném vyrozumění uvedlo, že není nutné přijímat jakékoliv dohledové opatření, neboť závěry vrchního státního zastupitelství jsou souladné se zákonem a současně nevykazují prvky libovůle či svévole.

3. Stěžovatel s těmito závěry orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolává se rovněž práva na spravedlivou odměnu za odvedenou práci podle čl. 28 Listiny.

4. Stěžovatel přitom opakuje námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž uvádí, že obhájce je ze zákona povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, což dle jeho názoru znamená, že vyžaduje-li to hájení zájmů obviněného klienta, je obhájce povinen podat rovněž ústavní stížnost. Za poskytnutou právní pomoc mu následně přísluší odměna.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž je rozhodování o nákladech řízení zásadně doménou obecných soudů, resp. dalších orgánů veřejné moci, které jsou k tomu povolány zákonem. Ústavní soud tudíž obecně vzato není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též na https://nalus.usoud.cz). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, v nichž Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou proto spíše výjimečné (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, nebo sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001).

7. V nyní posuzované věci je rovněž významné, že ústavní stížnost je zaměřena na rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů spojených s obhajobou ve výši 2 600 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit jako bagatelní. Ústavní soud dal přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech, v nichž jde o bagatelní věc (s výjimkou zcela excesivních případů), je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost v podstatě vyloučena.

8. Ústavní soud po posouzení napadených rozhodnutí neshledal, že by výklad příslušných ustanovení trestního řádu provedený ve stěžovatelově věci vykazoval znaky svévole, či že by představoval extrémní vykročení z pravidel upravujících danou problematiku. Vyslovuje-li proto stěžovatel přesvědčení, že měl dostat odměnu vyšší, předkládá tím Ústavnímu soudu fakticky pouhou polemiku s právními závěry orgánů veřejné moci, které mají svůj základ ryze v rovině podústavního práva a které tudíž zdejší soud nehodlá - a s ohledem na své postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - jakkoliv přehodnocovat, neboť jeho úkolem není provádění výkladu podústavního práva a sjednocování judikatury obecných soudů.

9. Tato role přísluší zejména Nejvyššímu soudu (srov. § 14 zákona o soudech a soudcích), který se ostatně otázkou odměny a náhrady hotových výdajů obhájce podle § 151 odst. 2, odst. 3 trestního řádu v souvislosti s podáním ústavní stížnosti již zabýval, na což byl stěžovatel orgány činnými v trestním řízení opakovaně upozorněn (vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství, s. 3; usnesení vrchního státního zastupitelství, bod 9). Stěžovatelem napadená rozhodnutí jsou souladná se závěry plynoucími z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2022, sp. zn. 1 Tmo 12/2022, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 4/2023tr.), z nichž se podává, že řízení před Ústavním soudem není součástí trestního řízení, a proto za úkony v něm provedené nelze obhájci přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů.

10. K námitkám stěžovatele lze dodat, že tyto závěry potvrzuje rovněž recentní nálezová judikatura Ústavního soudu. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 1706/23 ze dne 19. 9. 2023 lze dovodit, že ustanovenému obhájci obecně náleží pouze náhrada nákladů za zastupování obviněného v trestním řízení, a tedy nikoliv v řízení před Ústavním soudem, neboť podání ústavní stížnosti není trestním řízením ve smyslu trestních předpisů (srov. bod 29 cit. nálezu). Ústavní soud v daném případě současně reagoval na pochybení nalézacího soudu, který - i když k tomu neměl pravomoc - ustanovil obviněnému (odsouzenému) obhájce za účelem podání ústavní stížnosti, jenž v zásadě neměl jinou možnost než ustanovení přijmout. Ústavní soud dospěl v této specifické procesní situaci k závěru, že poskytl-li takto ustanovený obhájce prokazatelně odsouzenému potřebnou právní pomoc za účelem podání ústavní stížnosti, náleží mu přiznání odměny a náhrady hotových výdajů podle advokátního tarifu, resp. nemůže mu být odepřena odměna za vykonanou práci. Tyto závěry se však v nyní posuzovaném případě neuplatní. Stěžovatelovo postavení totiž bylo odlišné, neboť byl ustanoven podle § 39 trestního řádu jako obhájce pro trestní řízení, tj. nikoliv jako obhájce za účelem podání ústavní stížnosti.

11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. dubna 2024 Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu