III.ÚS 818/11
V PLATNOSTI- NS 32 Cdo 4133/2010
- NS 32 Cdo 4132/2010
- ÚS III.ÚS 818/11
Citované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SCANDISYSTEM s. r. o., se sídlem Klášterec nad Orlicí 120, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2011 č. j. 32 Cdo 4133/2010-75 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2011 č. j. 32 Cdo 4132/2010-161, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení dvou označených usnesení Nejvyššího soudu, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2011 č. j. 32 Cdo 4132/2010-161 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2010 č. j. 38 Co 141/2010-142. Tímto rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 2. 2010 č. j. 10 C 167/2008-108 v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 58 100,70 Kč s příslušenstvím. Druhým napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2011 č. j. 32 Cdo 4133/2010-75 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2010 č. j. 38 Co 142/2010-51. Tímto rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 4. 2010 č. j. 10 C 148/2009-26, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 58 100,70 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o dva soudní spory mezi týmiž účastníky, v nichž bylo rozhodnuto vždy o stejné ze dvou splátek provize. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ. Tvrdí, že dovolání je dle uvedeného ustanovení přípustné, neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o jediném nároku s totožným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k celému nároku společně, bez ohledu na to, že tento nárok byl uplatněn ve dvou řízeních a že o něm bylo rozhodnuto týž den dvěma výroky ve dvou rozsudcích. Tím, že dovolací soud pro závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ nevzal v potaz okolnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje 100 000,- Kč, došlo, dle stěžovatelky, k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po přezkoumání argumentů stěžovatelky, a napadených usnesení, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti jejích dovolání, podstatou jejích argumentů je pouhá její polemika s právním závěrem dovolacího soudu o nepřípustnosti jí podaných dovolání. Nejvyšší soud se však k této polemice již dostatečně vyjádřil v odůvodnění svých napadených usnesení, když uvedl, že podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč, a v obchodních věcech 100 000,- Kč, s tím, že k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Nejvyšší soud konstatoval, že v předmětném sporu jde o obchodní věc (spor mezi podnikateli o úhradu splátky provize ze smlouvy o obchodním zastoupení), v níž bylo potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 58 100,70 Kč s příslušenstvím. Jedná se tedy ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud se také vyjádřil k názoru stěžovatelky, který opakuje i v ústavní stížnosti, že ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ se v předmětné věci neuplatní, neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o jediném nároku s totožným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k celému nároku společně, bez ohledu na to, že tento nárok byl uplatněn ve dvou řízeních a bylo o něm rozhodnuto týž den dvěma výroky ve dvou rozsudcích. S odkazem na svou judikaturu Nejvyšší soud zdůraznil, že pro závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ není významné, zda dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje 100 000,- Kč, nebo zda se mezi účastníky vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného právního důvodu, jak tomu bylo v posuzované věci (dva soudní spory mezi týmiž účastníky, v nichž bylo rozhodnuto vždy o stejné ze dvou splátek provize). Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces není důvodné, neboť Nejvyšší soud její věc po právní stránce zhodnotil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a svůj právní závěr dostatečně odůvodnil. Samotná skutečnost, že řízení skončilo způsobem, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí je tedy logické, přesvědčivé a z hlediska ústavnosti plně přijatelné. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. června 2011 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.