III.ÚS 820/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Miguela Šimka, zastoupeného Mgr. Davidem Satkem, advokátem, se sídlem Myslíkova 284/32, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2026, č. j. 28 Cdo 2702/2025-240, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2025, č. j. 19 Co 29/2025-206, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. listopadu 2024, č. j. 25 C 64/2020-173, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatel se žalobou domáhal poskytnutí peněžité náhrady za nemovitosti, které byly jeho předchůdcům znárodněny v roce 1948 na základě zákona č. 127/1948 Sb. Stěžovatel opíral uplatněný nárok o § 5 tohoto zákona, podle kterého měl stát za odňatý majetek poskytnout náhradu v obecné ceně.

2. Obecné soudy stěžovateli nevyhověly. Ke znárodnění nemovitostí došlo v období mezi lety 1948 a 1990. Zákonodárce přijal pro toto období speciální restituční předpisy, které se použijí přednostně - zejména zákon o mimosoudních rehabilitacích (zákon č. 87/1991 Sb.). Náhrady se proto v tomto případě nelze domáhat na základě poválečného zákona č. 127/1948 Sb. Stěžovatelův případný nárok je přitom z hlediska rozhodného zákona č. 87/1991 Sb. již prekludovaný. Obvodní soud proto jeho žalobu zamítl a městský soud toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud následně odmítl jeho dovolání jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1).

4. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Soudy chybně podřadily nárok pod zákon č. 87/1991 Sb., ačkoli věc nespadá do jeho věcné, osobní a časové působnosti, ale do působnosti zákona č. 127/1948 Sb. b) Pozdější restituční zákony nesmí mařit a omezovat práva věřitelů státu vycházející z dřívějších zákonů. Soudy použily restituční zákony k faktickému zrušení existujícího závazku státu vůči stěžovateli. c) Rozhodnutí nereagují na stěžovatelovu argumentaci, nemají oporu ve znění ani účelu zákona a odporují uznávaným výkladovým metodám. Soudy pominuly specifické skutkové okolnosti případu a namísto vlastní argumentace nekriticky převzaly obecný výčet judikatury, která dopadá na odlišné situace.

III. Posouzení ústavní stížnosti

5. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy ústavně souladně rozhodly, že se stěžovatelem uplatněný nárok posuzuje podle zákona č. 87/1991 Sb., a na základě toho již prekludoval.

6. Rozhodování o konkrétních restitučních nárocích závisí především na hodnocení skutkových okolností a výkladu podústavního práva. Tento úkol přitom náleží především obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.

8. Ústavní soud předesílá, že se obdobným případem stěžovatele již dříve zabýval a jeho stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení sp. zn. I. ÚS 321/26). Dřívější i současná stížnost směřují k nápravě křivdy za odebrání totožných nemovitostí, obsahují totožnou argumentaci, brojí proti obdobným soudním rozhodnutím, namítají stejná práva a sepsal je tentýž advokát.

9. Ústavní soud uvádí, že k argumentaci, kterou mu stěžovatel nyní opětovně předložil, se řádně vyjádřil již v usnesení sp. zn. I. ÚS 321/26. Závěry tohoto usnesení jsou plně použitelné i v této věci a Ústavní soud neshledal důvod, proč případ posoudit jinak. Stěžovatel se přitom proti tomuto dřívějšímu rozhodnutí v průběhu řízení o své druhé stížnosti nijak nevymezil. Ústavní soud se proto vyjádří k jeho opětovným námitkám jen stručně.

10. Restitučními zákony se demokratická společnost snažila alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. V restitučních věcech je sice nezbytné postupovat citlivě a se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem, nicméně uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady. Pro vztahy vymezené zákonem č. 87/1991 Sb. platí jeho zvláštní režim a v těchto případech se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které tento speciální zákon upravuje (usnesení sp. zn. III. ÚS 1385/13 týkající se vztahu zákona. č. 127/1948 Sb. a č. 87/1991 Sb.).

11. Obecné soudy srozumitelně a podrobně vysvětlily, z jakých skutkových okolností vycházely, jakými východisky se při posuzování případu řídily a proč stěžovateli nevyhověly (body 5 až 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 14 až 22 rozhodnutí městského soudu a body 49 až 74 rozhodnutí obvodního soudu).

12. Obecné soudy především řádně odůvodnily závěr, že křivda spočívající v nevyplacení náhrady předvídané zákonem č. 127/1948 Sb. měla být řešena cestou zákona č. 87/1991 Sb. (body 5 až 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 15 až 18 rozhodnutí městského soudu a body 65 až 70 rozhodnutí obvodního soudu). Pokud dojde k odnětí věci podle zvláštního předpisu, nebrání to uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. K uplatnění nároku na náhradu podle zákona č. 127/1948 Sb. přitom slouží právě zákon č. 87/1991 Sb. (shodně usnesení sp. zn. I. ÚS 321/26, bod 7).

13. Ústavní soud považuje za ústavně souladný závěr, že je uplatněný nárok prekludovaný a že uplynutí prekluzivní lhůty k uplatnění restitučního nároku nelze zhojit obcházením právní úpravy (usnesení sp. zn. I. ÚS 321/26, bod 8; bod 9 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 53 rozhodnutí obvodního soudu).

IV. Závěr

14. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu