III.ÚS 834/11
V PLATNOSTI- MS Praha 35 Co 298/2009-102
- NS 26 Cdo 837/2010
- ÚS III.ÚS 834/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nezjistil porušení ústavních práv. Soud se nezabývá přezkumem výkladu podústavního práva, pokud není zároveň porušena ústavní kauzela. Stěžovatelky se domáhaly přechodu nájmu bytu, ale soud zjistil, že mezi nimi a rodiči i nadále přetrvává hospodářské společenství. Proto nelze považovat jejich rodiče za trvale opuštění společné domácnosti, což je podmínkou pro přechod nájmu podle § 706 odst. 1 občanského zákoníku.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) N. M., b) N. M. a c) N. M., zastoupených JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 2010 č. j. 26 Cdo 837/2010-131, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2011, napadají stěžovatelky usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2010 č. j. 26 Cdo 837/2010-131, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009 č. j. 35 Co 298/2009-102 pro porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantujícího rovnost lidí v právech, resp. rovněž čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 36 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelky se žalobou domáhaly určení, že jsou společnými nájemkyněmi bytu č. 18 o velikosti 3+1, který se nachází na adrese Lounských 10, Praha 4 (dále jen "předmětný byt"), neboť podle jejich názoru na ně přešel nájem k předmětnému bytu poté, co jejich rodiče, společní nájemci předmětného bytu, se ke dni 30. 6. 2007 přestěhovali do jejich rodinného domu v Praze 10 - Kolovratech, sestávajícího ze suterénu a dvou bytových jednotek. Stěžovatelky zůstaly bydlet v předmětném bytě, neboť dosud studují, přivydělávají si na své životní potřeby a jejich rodiče jim přispívají na výživném každé částkou 5 000,- Kč měsíčně. Z této částky jim platí nájem předmětného bytu, přičemž stěžovatelky je v jejich domě navštěvují a někdy zde i přespávají. Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 341/2007 žalobu zamítl, přičemž vyslovil názor, že na trvalé opuštění společné domácnosti nelze usuzovat v případě, že mezi rodiči a dcerami i nadále existuje hospodářské společenství, ale jde o případ "rozdělené" či "přenesené" (jedné) společné domácnosti, proto na stěžovatelky nájem předmětného bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 107/2006 Sb. (dále jen "obč. zák."), nepřešel. Odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil Městský soud v Praze. Dovolacímu soudu stěžovatelky vytýkají, že ústavní stížností napadeným usnesením "potvrdil" diskriminující a velmi zúžený výklad přechodu nájmu bytu tak, jak byl proveden oběma soudy nižších stupňů, neboť možnost přechodu nájmu bytu z nájemce na jinou osobou je za splnění v občanském zákoníku uvedených předpokladů a podmínek právně možný a přípustný. Stěžovatelky zdůrazňují, že obecnými soudy provedený a dovolacím soudem potvrzený výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku je formalistický a značně "restriktivní", neboť ve svých důsledcích by prý fakticky znamenal, že "rodiče nikdy nemohou opustit společnou domácnost, pokud jsou společnými nájemci bytu a jejich děti studují a nemají vlastní stálé příjmy". II. Z napadeného usnesení dovolacího soudu se zjišťuje, že dovolání stěžovatelek proti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že vedle způsobilého dovolacího důvodu [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] s ohledem na obsah dovolání stěžovatelky uplatnily také nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) tím, že napadly také skutková zjištění soudů nižších stupňů a způsob hodnocení důkazů. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a to ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S odkazem na platnou judikaturu obecných soudů dovolací soud konstatoval, že "v posuzovaném případě z chování stěžovatelek a jejich rodičů nevyplynula žádná okolnost, jež by odůvodňovala závěr o jejich úmyslu zrušit společnou domácnost". III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelek dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva, může tak učinit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Takové porušení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil. Těžiště námitek stěžovatelek spočívá v nesouhlasu s interpretací ustanovení § 706 odst. 1, odst. 2 ve vztahu k ustanovení § 708 obč. zák. tak, jak je provedly oba obecné soudy a soud dovolací. Podle jejich názoru je taková interpretace značně formalistická a nepřípustným způsobem zužuje zákonem chráněný přechod nájmu v případě, že "nájemce bytu trvale opustí společnou domácnost". Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 452/06, ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 8/05, obě dostupné na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. omezuje smluvní volnost vlastníka bytového domu v užívání jeho věci. Účelem tohoto poměrně značného omezení je ochrana faktických nájemníků, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což se mimo jiné projevilo tím, že s ním trvale žili před opuštěním společné domácnosti a kteří tak spoléhali na zajištěnost své potřeby a nemohou ji "ze dne na den" uspokojit jinak. Toto omezení však nesmí být zneužíváno k jiným účelům, např. k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, nikoli však účel tohoto omezujícího ustanovení. Z výše uvedeného důvodu je povinností soudu zkoumat a prověřovat, zda osoba či osoby, které tvrdí splnění podmínek přechodu nájmu, nezneužívají zákon na újmu práv vlastníka. V projednávané věci bylo v pravomocně skončeném řízení zjištěno, že mezi stěžovatelkami a jejich rodiči i nadále přetrvává hospodářské společenství, neboť je nepochybné, že společenství tří sester, které v době rozhodování soudů nebyly zcela finančně samostatné, i nadále tvoří společnou domácnost se svými rodiči bez ohledu na to, že své rodiče v roce 2007 či později nenásledovaly do jejich nově zbudovaného rodinného domu. Z tohoto důvodu nelze hovořit o tom, že by pouhým odstěhováním rodičů z předmětného bytu a jejich nastěhováním do vlastního domu došlo k trvalému opuštění společné domácnosti a tím i k přechodu nájmu předmětného bytu na jejich děti, jak to má na mysli § 706 obč. zák. Ostatně stěžovatelky měly a stále mají možnost vést poměrně samostatný život v domě svých rodičů, v němž je pro ně k dispozici další samostatná bytová jednotka. Ústavní soud v napadeném usnesení dovolacího soudu nezjistil pochybení spočívající v nesprávné interpretaci v projednávané věci aplikovaných ustanovení tzv. jednoduchého práva, které by dosahovalo úrovně porušení ústavnosti, a proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2011 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu