III.ÚS 835/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky L. B., zastoupené Mgr. Jiřím Šubrtem, advokátem, se sídlem Palackého 592/19, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2026, č. j. 4 Ads 163/2025-30, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. června 2025, č. j. 72 Ad 51/2024-69, spojené s návrhem na zrušení kapitoly XIII oddílu B položky 1c přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí ("napadený rozsudek" a "napadené usnesení", společně "napadená rozhodnutí") Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ("krajský soud"). Tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení kapitoly XIII oddílu B položky 1c přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), a to pro rozpor s čl. 30 odst. 1 Listiny.

2. Vedlejší účastnice zamítla rozhodnutím z července 2024 ("správní rozhodnutí") námitky proti svém dřívějšímu rozhodnutí z března téhož roku, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o invalidní důchod. Správní rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ("krajský soud"). Ten v soudním řízení na základě stěžovatelčiných námitek vyžádal vedle posudku posudkové komise v Ostravě také srovnávací posudek posudkové komise v Brně. V napadeném rozsudku krajský soud konstatoval, že nemá důvod pochybovat o úplnosti a správnosti stanovených diagnóz. Skutkový stav byl podle něj zjištěn dostatečně a dostatečné bylo i posouzení invalidity stěžovatelky. Její žalobu proto zamítl. Proti napadenému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl napadeným usnesením pro nepřijatelnost.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka namítla, že správní soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy tím, že jí neumožnily účinně se bránit proti závěrům posudkových komisí vypracováním nezávislého oponentního posudku. Za nezávislý oponentní posudek podle stěžovatelky nelze v žádném případě považovat srovnávací posudek odlišné posudkové komise, neboť i její členové jsou zaměstnáni vedlejší účastnicí. Stěžovatelka tak v soudním řízení nemohla efektivně zpochybnit klíčový důkazní prostředek, což je podle ní v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny. Protože byl soudní přezkum závislý na posudku vypracovaném orgánem podléhajícím moci výkonné, nejedná se podle stěžovatelky o efektivní přezkum zákonnosti, a došlo tak k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny.

4. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení kapitoly XIII oddílu B položky 1c přílohy vyhlášky o posuzování invalidity ("napadené ustanovení"). Závěry posudkové komise, o které se opírají napadená rozhodnutí, vycházely zejména z toho, že stav stěžovatelky pod zmiňovanou položku podřadit nelze. U stěžovatelky totiž nebyla splněna podmínka výskytu alespoň jedné zlomeniny na podkladě osteoporózy, s podstatným snížením celkové výkonnosti a zpravidla značným ovlivněním pohyblivosti. Napadené ustanovení váže podle stěžovatelky postižení pouze na zlomeninu, nebere však vůbec v potaz, že vymknutí kloubu nebo distorze mohou mít stejné nebo horší následky. Stěžovatelka proto namítá, že napadené ustanovení porušuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení (čl. 30 odst. 1 Listiny). Způsobuje totiž nerovné zacházení ve srovnatelných situacích. Jeho adresáti totiž mohou trpět obdobnými obtížemi a omezeními, avšak míra poklesu pracovní schopnosti se bude posuzovat pouze u těch, jejichž zdravotní obtíže budou spojeny se zlomeninou.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti a návrhu s ní spojeného

6. Návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Potom platí, že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95).

7. Nyní posuzovaná věc je specifická tím, že protiústavnost ustanovení podzákonného právního předpisu, jež bylo ve stěžovatelčině věci použito, je zároveň jedním z argumentů, proč by napadená rozhodnutí měla představovat zásah do stěžovatelčiných základních práv a svobod. Ústavní soud se proto výjimečně zabýval nejprve tím, zda ve věci není dán důvod předložit návrh na zrušení právního předpisu plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a až následně posouzením samotné ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1129/24, body 9-14).

8. Napadené ustanovení vyžaduje, aby šlo o těžkou formu osteoporózy "s výskytem alespoň jedné zlomeniny na podkladě osteoporózy, s podstatným snížením celkové výkonnosti a zpravidla značným ovlivněním pohyblivosti, celotělová kostní denzita (DXA) poklesla o více než 25 %, Tskóre horší než - 3,5 SD." Stěžovatelce však nelze přisvědčit, že v jejím případě bylo ustanovení aplikováno způsobem, který lpí pouze na formální diagnóze a zakládá nerovné zacházení s osobami se srovnatelným zdravotním omezením. Z obsahu napadených rozhodnutí a v nich obsaženého shrnutí závěrů posudků vyplývá, že postižení stěžovatelky nebylo hodnoceno podle napadeného ustanovení proto, že nebylo materiálně srovnatelné s postižením popsaným v tomto ustanovení. Předně nebyla u stěžovatelky vůbec zjištěna osteoporóza, tj. základní předpoklad naplnění hypotézy napadeného ustanovení. Nesplňovala ani zbylé podmínky v něm uvedené (body 9, 24, 46 napadeného rozsudku; body 10-11 napadeného usnesení).

9. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by posudky stavěly výlučně na formální diagnóze, natož pouze na absenci zlomeniny. Posudky se naopak zabývaly i zhodnocením reálného omezení stěžovatelky v důsledku jejího onemocnění a individualizací dopadů postižení na stěžovatelku (body 17-26 napadeného rozsudku; bod 10 napadeného usnesení).

10. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti omezila pouze na tvrzení ohledně protiústavnosti podmínky výskytu alespoň jedné zlomeniny. Nijak přitom nezpochybňovala závěry ohledně nezjištění osteoporózy, poklesu celotělové kostní denzity či výše T-skóre. Kvalifikovaně nerozporovala ani souhrnný závěr, že její postižení je celkově nesrovnatelné s postižením, na které cílí napadené ustanovení (srov. bod 24 a 46 napadeného rozsudku).

11. Za těchto okolností Ústavní soud návrh stěžovatelky na zrušení napadeného ustanovení vyhodnotil jako zjevně neopodstatněný. Toto rozhodnutí přísluší podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senátu, neboť plénum si rozhodování v této věci nevyhradilo postupem podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu [srov. též čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 3. září 2025 č. Org. 39/25 o atrahování působnosti (sdělení č. 339/2025 Sb.)].

12. Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností samotnou. Námitkám ohledně porušení procedurálních základních práv přitom nepřisvědčil. Z povahy většiny námitek vyplývá, že stěžovatelka fakticky zpochybňuje celý systém fungování posudkového lékařství, neboť ten podle ní neumožňuje nezávislý přezkum posudků. Ústavní soud však v minulosti neshledal na tomto systému nic ústavně vadného (nález sp. zn. II. ÚS 92/95).

13. Neopodstatněná je též námitka, že oba soudy pouze převzaly závěry posudků bez reálné možnosti nezávislého ověření jejich správnosti. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zmínil, že posudky posudkových komisí představují nutný základ pro soudní přezkum ve věcech důchodového pojištění. To však neznamená, že je správní soudy musí automaticky a nekriticky akceptovat (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 395/25, bod 9 a tam citovaná judikatura). Právě naopak, podle zásady volného hodnocení důkazů je musí hodnotit stejně pečlivě jako důkazy jiné (§ 77 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Krajský soud z těchto premis výslovně vycházel a podle Ústavního soudu jim v napadeném usnesení dostál (bod 34 a následující). Protiústavní z tohoto důvodu nemůže být ani napadené usnesení Nejvyššího správního soudu (srov. bod 11).

V. Závěr

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Obdobně Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení napadeného ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu