III.ÚS 847/07
V PLATNOSTI- VS Olomouc Cmo 438/2006-29
- ÚS III.ÚS 847/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel ji podal bez zastoupení advokátem, což je podle zákona o Ústavním soudu nezbytnou podmínkou. Soud se opřel o § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který umožňuje odmítnutí návrhu bez jednání, pokud je podání neřádné. I přes opakované poučení stěžovatele o povinném zastoupení bylo rozhodnutí považováno za přiměřené, protože stěžovatel vědomě narážel na nesplnění formální podmínky. Výsledkem bylo odmítnutí stížnosti bez dalšího řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. O.,proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, č.j. Cmo 438/2006-29, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním, označeným jako ústavní stížnost, napadá stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci "o zastavení řízení ve věci podvodně ukradených vkladů v kampeličkách". Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") a jeho podání za řádný návrh na zahájení řízení považovat nelze. Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí, ačkoli byl opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. II. ÚS 21/05, sp. zn. I. ÚS 614/05, sp. zn. II. ÚS 664/05, sp. zn. III. ÚS 513/06 nebo sp. zn. II. ÚS 554/06 a další). Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Vědomost o povinném zastoupení a důsledcích toho, že tato podmínka podání není splněna, dává stěžovatel ostatně najevo i v posuzovaném návrhu, když zde výslovně uvádí, že "se domáhá povinného zamítnutí ústavní stížnosti pro absenci zastoupení, aby Evropský soud opakovaně nenamítal nevyčerpání opravných prostředků Ústavním soudem". V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (shodně usnesení Ústavního soudu ve stěžovatelově věci sp. zn. II. ÚS 21/05, sp. zn. I. ÚS 614/05, sp. zn. II. ÚS 664/05, sp. zn. III. ÚS 513/06 nebo sp. zn. II. ÚS 554/06 ) se tudíž Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (§ 63 téhož předpisu, § 104 odst. 2 o.s.ř.) a soudcem zpravodajem ústavní stížnost bez jednání odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2007 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj