III.ÚS 860/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní korporace X, zastoupené Mgr. Danem Modlitbou, advokátem, sídlem K Horoměřicům 584/10, Praha-Suchdol, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2026 sp. zn. 61 To 111/2026, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. V trestním stíhání skupiny (17) osob, mimo jiné i statutárního zástupce stěžovatelky, pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240 odst. 1 trestního zákoníku) a legalizace výnosů z trestné činnosti [§ 216 odst. 2, alinea 1., alinea 2., odst. 4 písm. c) trestního zákoníku], zajistilo Generální ředitelství cel usnesením ze dne 2. 10. 2023 č. j. GŘC-912-1457/TČ-2020-835150 finanční prostředky na dvou účtech stěžovatelky, a to až do výše 2 787 500 Kč na každém z účtů. V průběhu trestního řízení bylo zajištění omezeno jen na jeden účet a na částku 844 969 Kč.

2. Návrhem ze dne 12. 8. 2025 se stěžovatelka domáhala zrušení i tohoto zajištění.

3. Tuto žádost zamítla Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 13. 11. 2025 č. j. KRPJ-109928-1301/TČ-2022-160080. Stížnost stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v neveřejném zasedání napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že městský soud napadeným usnesením porušil její základní práva zakotvená v čl. 2 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").

5. Podle stěžovatelky zanikl důvod zajištění nejpozději dne 29. 1. 2025, kdy uhradila veškeré dodatečné platební výměry uložené správcem daně v souvislosti s přezkoumávanou věcí. Stěžovatelka není obviněnou ani zúčastněnou osobou, považuje se fakticky za poškozenou, neboť z jejího majetku byly odčerpány finanční prostředky, a to i na daň z příjmu fyzických osob statutárního zástupce, který přijal vratku peněz stěžovatelky. Z uvedených důvodů má za to, že není důvod nadále zadržovat její majetek. Podle stěžovatelky není vůči ní možno aplikovat § 102 trestního řádu, neboť se jí nedostalo žádného výnosu z trestné činnosti. Městský soud se mýlí, tvrdí-li, že stěžovatelce je možné uložit trest propadnutí věci či ochranné opatření zabrání věci. Vyloučeno je i zabrání peněz podle § 101 odst. 1 i odst. 3 trestního zákoníku. Postup podle § 101 odst. 2 trestního zákoníku by byl možný pouze prokázalo-li by se, že zajištěné peníze jsou výnosem z trestné činnosti, o čemž však neexistuje žádný důkaz.

6. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla napadená rozhodnutí zrušit.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoli další instancí v systému orgánů veřejné moci. Ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která mají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody. Jinými slovy Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení až tehdy, představuje-li porušení "běžné zákonnosti" zároveň i porušení základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti není sama o sobě významná "nesprávnost" napadeného rozhodnutí, ať je dovozována z hmotného či procesního práva a Ústavní soud zasáhne teprve při zjištění nejzávažnějších pochybení, jsou-li vyslovené závěry hrubě nepřiléhavé nebo jsou-li projevem libovůle.

9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu jsou opatřeními zasahujícími do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny či čl. 1 Protokolu. Podle judikatury Ústavního soudu (například nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14) jde o prostředek dočasný, zatímní a zajišťovací, nepředstavující však konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti takových dočasných majetkových zajišťovacích institutů vychází Ústavní soud z jejich smyslu a účelu, kterým je náležité zjištění trestné činnosti, spravedlivé potrestání pachatelů a snaha co nejvíce eliminovat škodu způsobenou trestnou činností (viz nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 či usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Omezení majetkových práv zákonem stanoveným postupem a ze zákonných důvodů není zbavením vlastnického práva, ale opatřením týkajícím se užívání majetku (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07) a není ani porušením presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení zajištění; v okamžiku, kdy zajištění není nutné pro účely trestního řízení, mohou je orgány činné v trestním řízení omezit či zrušit i bez návrhu.

10. Z usnesení policejního orgánu se podává, že u stěžovatelky byla v návaznosti na trestní řízení provedena daňová kontrola (daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob). V jejím důsledku byla doměřena dodatečná daňová povinnost a daň byla (dne 29. 1. 2025) uhrazena. Následně (dne 4. 2. 2025) byly uhrazené dodatečné platební výměry napadeny odvoláním, a nenabyly tedy právní moci. Výsledky daňové kontroly byly zpochybněny a v důsledku odvolání může, mimo jiné, být i uhrazená částka daňovému subjektu vrácena. Za této situace je návrh na zrušení zajištění předčasný, a proto policejní orgán návrh zamítl.

11. Podle stěžovatelky jsou závěry policejního orgánu alibistické a postup orgánů činných v trestním řízení tak závisí (byl delegován) na jednání daňového úřadu, který není vázán lhůtami trestního řádu.

12. Městský soud v napadeném usnesení k otázce důvodnosti zajištění odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. 61 T 160/2024 a uvedl, že k zajištění nedošlo podle § 47 trestního řádu (zajištění nároku poškozeného - České republiky). Vzhledem k postupu v trestním řízení lze předpokládat jeho ukončení v létě tohoto roku, přičemž již byly uzavřeny dohody o vině a trestu. I proto je možné předpokládat, že meritorním rozhodnutím budou uloženy majetkové sankce (trest propadnutí náhradní hodnoty, ochranné opatření zabrání náhradní hodnoty).

13. Pro zajištění majetku v této fázi řízení postačuje jistá míra pravděpodobnosti a rozhodnutí (omezení) není konečné. Z napadeného usnesení i z usnesení policejního orgánu je seznatelné, jaké důvody vedly k rozhodnutí. Usnesení městského soudu bylo vydáno v souladu s platnou právní úpravou, odůvodnění odpovídá příslušnému stadiu trestního řízení a z ústavněprávního pohledu obstojí. Negativní dopad na stěžovatelku neznamená bez dalšího, že jde o nezákonné rozhodnutí a nejde o porušení jejích základních práv.

14. Z judikatury Ústavního soudu jsou též patrné požadavky, které by měla rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení při aplikaci majetkových zajišťovacích institutů splnit. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být odůvodněna. Rozsah zajištěného majetku musí být přiměřený nejen sledovanému cíli, tedy náležitému zjištění trestné činnosti a spravedlivému potrestání pachatelů, ale i snaze co nejvíce eliminovat a reparovat způsobenou škodu (nález sp. zn. I. ÚS 2485/13). Napadené usnesení uvedené požadavky splňuje.

15. Předkládá-li stěžovatelka své hodnocení, jaké tresty či ochranná opatření mohou či nemohou být v trestním řízení uloženy, nelze než takové úvahy považovat za předčasné. Meritorní posouzení trestní věci není předmětem ústavní stížnosti proti rozhodnutí o zajištění věci.

16. Stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že rozhodnutím městského soudu byla porušena její základní práva. Jeho postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí bylo dostatečně a srozumitelně odůvodněno.

17. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu