III.ÚS 863/14
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala porušení práva na spravedlivý proces v řízení o určení pravosti pohledávky ve výši 236 630 Kč. Soud uvedl, že nesprávná interpretace hmotného práva obecnými soudy nemůže samotná založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud není náhradním orgánem pro meritorní přezkum rozhodnutí obecných soudů, pokud nebyly zjištěny protiústavní vady. Rozhodnutí bylo vydáno mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Václava Sedláka, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, AK HOLÁ & SAMEK se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 11. 2013 č. j. 29 Cdo 1856/2013-293, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013 č. j. 13 Cmo 321/2008-248 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2008 č. j. 55 Cm 11/2007-101, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností doručenou dne 6. 3. 2014 se Ing. Václav Sedlák (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v incidenčním sporu o určení pravosti pohledávky, uplatněné žalobcem v konkurzním řízení. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobce se proti žalovaným 1/ Karlu Komárkovi, 2/ JUDr. Janu Drábkovi a 3/ Michalu Edlovi, správci konkursní podstaty úpadce STEKO spol. s r. o., domáhal určení pravosti pohledávky ve výši 236 630 Kč. Dne 20. 6. 2008 rozsudkem č. j. 55 Cm 11/2007-101 Krajský soud v Praze (dále též jen "nalézací soud") žalobu na určení, že pohledávka žalobce za úpadcem, přihlášená v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 K 15/2006 ve výši 236 630 Kč, je po právu, zamítl (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalovaným 1/ a 2/ náhradu nákladů řízení ve výši 17 612 Kč k rukám právního zástupce, žalovanému 3/ náhradu nákladů řízení ve výši 13 328 Kč k rukám právního zástupce (výrok II), advokátu JUDr. Tomáši Samkovi přiznal na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů částku ve výši 48 882,25 Kč, která mu bude zaplacena z rozpočtových prostředků (výrok III) a žalobci uložil povinnost zaplatit státu ve stanovené lhůtě náhradu nákladů soudního řízení ve výši 9 776,45 Kč (výrok IV). Dne 20. 2. 2013 rozsudkem č. j. 13 Cmo 321/2008-248 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") - poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 16. 12. 2009 č. j. 13 Cmo 321/2008-156 zrušil Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud"), rozsudkem ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 2319/2010 - k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 6. 2008 č. j. 55 Cm 11/2007-101 v bodu I výroku potvrdil, v bodu II výroku změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení přiznaná žalovaným 1/ a 2/ se určuje ve výši 16 335 Kč a ve vztahu k žalovanému 3/ ve výši 12 342 Kč, v bodu III výroku změnil jen tak, že výše odměny za zastupování a náhrada hotových výdajů se určuje ve výši 15 050 Kč a v bodu IV výroku změnil jen tak, že výše náhrady se určuje částkou 3 010 Kč (výrok I), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 1/ a 2/ ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem částku 15 610 Kč (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 3/ ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem částku 11 616 Kč (výrok III), žalobci uložil povinnost zaplatit České republice ve stanovené lhůtě na náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem částku 3 615 Kč (výrok IV), JUDr. Tomášovi Samkovi určil odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů před odvolacím a dovolacím soudem ve výši 15 826 Kč (výrok V) a návrh žalobce na přerušení řízení zamítl (výrok VI). Dne 28. 11. 2013 usnesením č. j. 29 Cdo 1856/2013-293 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 2. 2013 č. j. 13 Cmo 321/2008-248 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II a III). III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") resp. čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy a zejména čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv tím, že nalézací soud (potažmo soud odvolací, který rozhodnutí nalézacího soudu opakovaně potvrdil) dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, na jejich základě učinil též nesprávné závěry právní. Nalézací soud podle stěžovatele učinil nesprávné skutkové závěry ohledně určení pravosti předmětné pohledávky, nesprávně posoudil smlouvu o poskytování dopravních služeb jako neurčitou a stěžovatele zatížil důkazním břemenem, které měli nést žalovaní. Odvolací soud ve věci zaujal shodné stanovisko, nedržel se instrukcí soudu dovolacího a dospěl k nesprávným právním závěrům. Dovolací soud prý zkrátil stěžovatele na jeho ústavně zaručených právech tím, že mu odmítl ochranu jeho práv a odmítl se zabývat zejména otázkou nepřiměřené extenzivnosti výkladu § 132 odst. 3 obch. zákoníku i na jednostranné právní úkony. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti, dle přesvědčení Ústavního soudu, z valné části opakující skutečnosti již uplatněné v žalobě, odvolání a dovolání, s nimiž se nalézací soud, odvolací soud i dovolací soud ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly, bylo především tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci stěžovatele těmito soudy. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace hmotného práva obecnými soudy zásadně nemůže sama o sobě založit závěr o porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)], k čemuž v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Jinak řečeno, právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, a současně i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." V této souvislosti lze dále připomenout, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo, jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani odůvodnění ústavní stížnosti neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti nasvědčující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu, souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. V řízení před soudy všech tří stupňů byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených obecnými soudy v napadených rozhodnutích, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Tvrzení o porušení základních práv stěžovatele proto nelze přitakat. K námitkám směřujícím k odmítnutí dovolání stěžovatele Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým rozhodne o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což v projednávaném případě nezjistil. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2014 Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu