III.ÚS 863/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky ONDRA,s.r.o., se sídlem Lhotecká 209/37a, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Tomášem Pavlem, advokátem, se sídlem Smilova 547, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. ledna 2026, č. j. 8 Ads 154/2025-29, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. srpna 2025, č. j. 31 Ad 5/2024-102, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové ("napadené rozsudky" a "krajský soud"). Tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Oblastní inspektorát práce pro Královehradecký a Pardubický kraj ("oblastní inspektorát") prováděl v srpnu 2021 v provozovně stěžovatelky kontrolu dodržování pracovněprávních předpisů se zaměřením na možný výkon nelegální práce a nesplnění informační a evidenční povinnosti při zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí. V návaznosti na skutková zjištění učiněná během této kontroly shledal oblastní inspektorát stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupků dle § 140 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti ("zákon o zaměstnanosti"). Podle oblastního inspektorátu totiž stěžovatelka umožnila dvěma pracovníkům výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti a současně nesplnila oznamovací povinnost informovat podle § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti příslušnou krajskou pobočku úřadu práce o nástupu jiné pracovnice - polské občanky - do zaměstnání. Prvostupňové rozhodnutí ukládalo žalobkyni pokutu a povinnost uhradit náhradu nákladů přestupkového řízení.

3. Stěžovatelka podala proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání u vedlejšího účastníka. Ten po formální stránce změnil jeden z jeho výroků a částečně korigoval a doplnil úvahy oblastního inspektorátu. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl.

4. Stěžovatelka neúspěšně napadla rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou u krajského soudu. Rozsudek krajského soudu poté napadla kasační stížností, které Nejvyšší správní soud částečně vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval totiž, že se krajský soud nevyjádřil ke klíčové námitce žalobkyně týkající se naplnění znaků závislé práce mezi pracovníky a stěžovatelkou v případě, kdy za ni fakticky jednal syn jejího jednatele.

5. Krajský soud, vázán závazným pokynem Nejvyššího správního soudu, rozhodoval ve věci podruhé napadeným rozsudkem. Stěžovatelčinu žalobu opět zamítl. Proti napadenému rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka opakovanou kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Ten kasační stížnost druhým napadeným rozsudkem tentokrát zamítl.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že oblastní inspektorát nedostatečně zjistil skutkový stav. Měl podle ní provést výslech syna jejího jednatele a obou pracovníků, kteří byli v době kontroly v provozovně. Výslech pracovníků mohl objasnit, kdo jim zadával práci a vyplácel odměnu. V průběhu celého řízení před soudy a správními orgány se stěžovatelka hájila tím, že pracovníkům práci zadával syn jednatele, který sice byl u stěžovatelky zaměstnán, avšak nebyl způsobilý ji právně zavazovat. O tom, že pracovníci práci vykonávali, stěžovatelka nevěděla. Syn jednatele podle ní po pracovnících pouze žádal, aby za něj vykonali práci, kterou měl vykonávat on sám, a vyplácel jim odměnu výlučně z vlastních prostředků.

7. Stěžovatelka kritizovala, že správní orgány rozhodly pouze na základě obsahu strohých protokolů pořízených během kontroly. Jejich obsah je přitom v příkrém rozporu se závěry správních orgánů. Pracovníci totiž v protokolech uváděli, že jim práci zadával syn jednatele, nikoli stěžovatelka.

8. Krajský soud a Nejvyšší správní soud potvrdily rozhodnutí správních orgánů, která podle stěžovatelky vychází ze skutkových zjištění, jež jsou založena na nedostatečném dokazování. Namítla proto, že správní soudy porušily její právo na spravedlivý proces. Na základě skutkových zjištění správních orgánů podle ní nešlo učinit ani závěr, že právě ona zadávala pracovníkům práci prostřednictvím syna jednatele, ani že šlo o práci závislou.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94). Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy ani zjištěný skutkový stav. Do rozhodnutí obecných soudů v tomto směru zasahuje jen pokud je jejich postup tak excesivní, že překračuje meze ústavnosti (např. nález sp. zn. II. ÚS 2908/24, bod 10; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 128/24, bod 8).

11. Stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že správní soudy aprobováním rozhodnutí správních orgánů porušily její právo na soudní ochranu. Dostojí-li správní orgány povinnosti vycházet při rozhodování ze skutečného stavu věci, mohou skutečnosti zjištěné při kontrole sloužit i jako jediný podklad pro rozhodnutí ve správním řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2838/25, body 10-11 a v nich citované zdroje). V nyní posuzované věci správní orgány i soudy vycházely rovněž z dalších podkladů (srov. napadený rozsudek krajského soudu, body 27 a 31).

12. Pokud správní orgány a posléze správní soudy postupují v mezích zásady volného hodnocení důkazů, nelze jim porušení práva na soudní ochranu vytýkat (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2838/25, bod 16, a sp. zn. II. ÚS 999/21, bod 8). Již krajský soud stěžovatelce vysvětlil, proč bylo pro rozhodnutí věci dostatečné, že správní orgány svůj závěr založily na provedených důkazech a nebylo třeba provádět výslech navrhovaných svědků (napadený rozsudek krajského soudu, bod 36). Z napadených rozsudků zřetelně vyplývá, o jaká skutková zjištění opřely soudy své právní závěry, že jednání syna jednatele bylo přičitatelné stěžovatelce, a že došlo k naplnění všech znaků závislé práce (napadený rozsudek krajského soudu, body 25-34, napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 23-26). K tomu, jak soudy zhodnotily postup správních orgánů, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti žádné výhrady.

13. Neopodstatněné jsou pak rovněž námitky, že syn jednatele nebyl způsobilý stěžovatelku právně zavazovat a že ona sama nevěděla, že podle jeho pokynů pracovníci práci vykonávali. Totéž platí o námitce, že závěry správních orgánů jsou v rozporu s protokolem z kontroly, kde pracovníci tvrdili, že jim práci zadával syn jednatele, nikoli stěžovatelka. Tato část argumentace nijak nereflektuje základní rozhodovací důvod napadených rozsudků. Tím je závěr, že jednání syna jednatele bylo stěžovatelce přičitatelné, neboť z něj měla užitek (napadený rozsudek krajského soudu, bod 26), resp. že syn jednatele byl podle tvrzení stěžovatelky jejím zaměstnancem (napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 23 a n.). Stěžovatelka nepředložila žádné relevantní tvrzení, které by bylo způsobilé ústavnost závěrů správních soudů zpochybnit.

V. Závěr

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu