III.ÚS 870/06
V PLATNOSTI- KS Plzeň 30 Ca 35/2003-47
- ÚS III.ÚS 870/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stížnost byla podána proti rozsudku krajského soudu, avšak podle zákona o Ústavním soudu musí být napadáno rozhodnutí posledního prostředku, tedy rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Soud se nezabýval věcnou podstatou sporu, protože stížnost neobsahovala konkrétní odůvodnění porušení ústavních práv. Ústavní soud není „superrevizní“ instancí a nepřezkumuje běžné chyby v hodnocení důkazů nebo aplikaci občanského práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Zuzanou Novotnou, advokátkou AK se sídlem Komenského 1, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 11. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47 byla zamítnuta žaloba žalobce M. B. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") směřující proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni ze dne 16. 1. 2003 č. j. 9880/110/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí - dodatečnému platebnímu výměru č. 1020000774, vydanému Finančním úřadem v Karlových Varech dne 24. 6. 2002 pod č. j. 100178/02/128911/1400. Uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 103 294,- Kč. Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2006 č. j. 2 Afs 56/2005-83 kasační stížnost stěžovatele zamítl. II. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou naplněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti ve smyslu ust. § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že předmětný návrh byl sice podán včas (ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a že splňuje i další předepsané formální náležitosti [ust. § 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], ale že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47, ačkoli na základě jeho kasační stížnosti rozhodoval dále ve věci Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2006 č. j. 2 Afs 56/2005-83, který stěžovatel předložil. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepochybně tím rozhodnutím, jež musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno [ust. § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ust. § 82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], avšak k této nápravě nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodoval pouze o napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni, pak by rozsudek Nejvyššího správního soudu zůstal nedotčen, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usn. č. 2, usnesení ze dne 30. 7. 2001 sp. zn. IV. ÚS 333/01, publ. tamtéž, sv. 23, usn. č. 28, a usnesení ze dne 28. 10. 1998 sp. zn. I. ÚS 349/98, v cit. sbírce nepubl., usnesení ze dne 19. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 409/04, v cit. sbírce nepubl.). S výše uvedeným souvisí i skutečnost, že nemožnost zrušení rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv vede k popření jednoho ze základních principů, jenž ovládá řízení před Ústavním soudem, a to principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Tyto skutečnosti, byt' procesní povahy, jsou pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. K tomu Ústavní soud dodává, že i kdyby stěžovatel rozšířil petit své ústavní stížnosti a navrhl rovněž zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, musel by Ústavní soud učinit stejný závěr. V podané ústavní stížnosti, která postrádá bližší odůvodnění, stěžovatel krajskému soudu vytýká vadné hodnocení provedených důkazů, a dále nesprávnou interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Proto by Ústavní soud i v případě rozšíření petitu stěžovatelem byl nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou. Je třeba připomenout, že - jak ostatně plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. V předmětné věci však nejde o tento případ. Proto by Ústavní soud i v takovém případě byl nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2007 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.