III.ÚS 872/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti Mgr. Martina Červinky, se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem Wilsonova 368, Hlinsko, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024, č. j. 102 VSPH 744/2023-76, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2023, č. j. 73 ICm 920/2023-55, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí vrchního a krajského soudu, která byla vydána v řízení o určení pořadí pohledávek.

2. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel ověřit, zda jsou splněny procesní podmínky (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). Jen v takovém případě se totiž může ústavní stížností zabývat věcně.

3. Ústavní soud dospěl k závěru, že tyto předpoklady v posuzovaném případě splněny nejsou. Důvodem je, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

4. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že pokud stěžovatel podá proti rozhodnutí odvolacího soudu kromě ústavní stížnosti i dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, je jeho ústavní stížnost obecně nepřípustná a Ústavní soud ji odmítne (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 249/24, body 6 až 8; I. ÚS 1448/23, body 10 až 17; IV. ÚS 1674/19, body 7 až 9; III. ÚS 1453/14, body 5 až 8).

5. Právě tato situace nastala i v projednávané věci. Ústavní soud z insolvenčního rejstříku zjistil, že stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu nejen právě projednávanou ústavní stížnost, ale i dovolání (viz č. l. C1-28 insolvenčního spisu vedeného pod sp. zn. KSPH 81 INS 174/2023 u Krajského soudu v Praze). O tomto dovolání, které stěžovatel podal dne 19. 2. 2024, přitom Nejvyšší soud dosud nerozhodl.

6. V souladu s výše uvedenými rozhodnutími proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nesplnil povinnost vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, a jeho ústavní stížnost je tedy nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

7. Skutečnost, že dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu obsahuje poučení, podle něhož proti němu není dovolání přípustné, na tomto závěru nic nemění (jak Ústavní soud ostatně uvedl již v dřívějších obdobných případech - viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2776/13 či I. ÚS 3731/12). Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud posoudí přípustnost dovolání jinak než vrchní soud a že se přikloní k názoru stěžovatele, podle něhož je toto poučení nesprávné (jak výslovně uvádí na straně 2 svého dovolání).

8. Ústavní soud na závěr dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepoškozuje stěžovatelovo právo na přístup k Ústavnímu soudu. Pokud by stěžovatel se svým dovoláním neuspěl, může po jeho skončení podat novou ústavní stížnost, která zohlední i průběh a výsledky dovolacího řízení. Dvouměsíční lhůta k jejímu podání se přitom bude i ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím vrchního a krajského soudu odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu - nehledě na to, jak o dovolání rozhodne. Ústavní soud totiž nemůže prohlásit stěžovatelovu ústavní stížnost za předčasnou, a zároveň označit jeho pozdější stížnost (podanou ve výše uvedené lhůtě) za opožděnou (viz např. již výše uvedené usnesení sp. zn. III. ÚS 2776/13 vydané v obdobné věci).

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2024 Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka