III.ÚS 88/10
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel se domáhal nápravy procesních vad v trestním řízení, které je stále v průběhu. Soud uvedl, že protiústavní porušení práv lze napravit v rámci běžných procesních prostředků, a proto nebylo splněno kritérium nemožnosti nápravy jiným způsobem. Výzva k opakování úkonu nebyla přípustná, protože stěžovatel může své námitky uplatnit v průběhu soudního řízení. Ústavní soud tedy rozhodl, že stížnost není přípustná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Josefem Vávrou, advokátem v Hrádku nad Nisou, Donín 170, proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, Liberec, v trestní věci vedené nyní u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 54 T 9/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 10. 1. 2010, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 15. 3. 2010, stěžovatel brojil proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování, Liberec, ve stěžovatelově trestní věci, jež je nyní vedena u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 54 T 9/2009. Přitom tvrdil, že již v přípravném řízení byly porušeny předpisy zajišťující obviněnému právo obhajoby, a to tím, že stěžovatel ani jeho obhájce neměli dostatek času k prostudování spisového materiálu, přičemž nebylo možno ani "zjistit, zda mu byl dán k dispozici celý trestní spis". V dané souvislosti stěžovatel poukázal na jím vznesené námitky proti postupu výše uvedených orgánů s tím, že s ohledem na rozsah spisového materiálu, zdravotní stav stěžovatele a časový údaj o jeho studiu jsou tyto jeho námitky důvodné a předmětný úkon je třeba opakovat. Dle stěžovatele proto došlo k porušení jeho práva na obhajobu dle § 2 odst. 13 trestního řádu (a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), což prý odůvodňuje postup podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal orgánům veřejné moci, aby nepokračovaly v porušování práv a svobod, a přikázal jim, aby obnovily stav před porušením. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh. Jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná (viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 78), ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jen nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový protiprávní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci (tedy neplynoucímu z příslušného rozhodnutí) nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky. Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým, zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) činností a v rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že mu nebylo v daném trestním řízení umožněno nahlédnout do (celého) trestního spisu, kdy mu po skončení vyšetřování (§ 166 odst. 1 trestního zákona) nebyl policejním orgánem k tomu poskytnut dostatečný časový prostor, a že tak byl krácen na svém právu na obhajobu. Jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti, přípravné řízení již bylo skončeno a věc se nyní nachází ve stadiu řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně. V průběhu tohoto soudního řízení stěžovatel může uplatňovat námitku, že postupem příslušných orgánů došlo v přípravném řízení ke vzniku závažných procesních vad, které nelze napravit v řízení před soudem, eventuálně pokud bude mít za to, že předmětné procesní vady je naopak možno napravit v soudním řízení, požadovat jejich nápravu. Nelze např. vyloučit, že soud prvního stupně - byť z jiných důvodů - vrátí věc státnímu zástupci k došetření (§ 221 trestního řádu), a věc se tak ocitne opět ve stadiu přípravného řízení, eventuálně že umožní stěžovateli nahlédnout do spisu v potřebném rozsahu (srov. § 8 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů) a vytvoří mu (také tím) prostor pro realizaci účinné obhajoby. Především pak v případě, že soud prvního stupně vydá pro stěžovatele negativní rozhodnutí ve věci samé, lze proti němu brojit (v prvé řadě) odvoláním a v jeho rámci uplatňovat výše zmíněnou námitku [srov. § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Neuspěje-li stěžovatel se svými námitkami v trestním řízení, má možnost se po jeho skončení obrátit na Ústavní soud. Lze tedy shrnout, že stěžovatel brojí proti procesním pochybením orgánů činných v trestním řízení, ovšem trestní řízení dále probíhá a stěžovatel se nápravy tvrzeného porušení svých procesních (ústavních) práv může domáhat v jeho rámci; nemohlo tudíž dosud ani dojít k vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2010 Jiří Mucha v. r. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.