III.ÚS 890/07
V PLATNOSTI- MS Brno 3 T 74/2005
- KS Brno 4 To 140/2006
- ÚS III.ÚS 890/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nepodal dovolání proti rozhodnutí dovolacího soudu, které je posledním procesním prostředkem. Soud upozornil, že ústavní stížnost musí zahrnovat všechna rozhodnutí, která jsou předmětem nároku, včetně posledního opravného prostředku. Námitka proti výši trestu, kterou stěžovatel opakoval, nemůže být předložena Ústavnímu soudu, pokud nebyla dříve napadnutá dovoláním. Rozhodnutí dovolacího soudu je proto závazné a ústavní stížnost je návrhem zjevně opožděnou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. et Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem se sídlem v v Brně, Rooseveltova 6/8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 4 To 140/2006, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 3 T 74/2005, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že výše škody způsobená trestným činem nebyla prokázána nade vší pochybnost a dále tím, že krajský soud při svých úvahách o druhu a výši trestu měl (nesprávně) za významnou skutečnost, že proti němu bylo v době rozhodování vedeno několik dalších trestních řízení. Pohlížel tedy na něj "jako na někoho, kdo by měl tunelovat další společnosti, když toto nebylo nikdy ničím prokázáno a z ničeho nevyplývá". Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel (a další obžalovaný) byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 37 tr. zákona bylo dále v případě stěžovatele upuštěno od uložení dalšího trestu s ohledem na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 2 T 3/2005. Rovněž napadeným rozsudkem krajský soud rozsudek městského soudu z podnětu odvolání státního zástupce v případě stěžovatele zrušil ve výroku o upuštění od uložení dalšího trestu a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4,5 let. Odvolání stěžovatelovy družky bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1565/2006, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06 a další). Uvedené posiluje okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětuje námitku proti závěrům obecných soudů o výši trestným činem způsobené škody (jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty), kterou dříve vtělil do dovolání, a k níž se dovolací soud také věcně vyjádřil (dovodiv, že identifikuje dovolání "zjevně neopodstatněné"); pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí stěžovatel vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu též proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako podané ze způsobilého důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mělo proto nutně postavení posledního procesního prostředku nápravy (a podání takového dovolání je proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nepominutelné). Stěžovatel podal ústavní stížnost poté, co bylo rozhodnuto o jeho dovolání a tím, že v ústavní stížnosti uplatnil námitku, již adresoval dříve dovolacímu soudu, dal srozumitelně najevo, že shodnou námitku - proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně - předkládá Ústavnímu soudu k dalšímu, na dovolacím rozhodnutí nezávislému, posouzení. Jelikož stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu nenapadl, ústavní stížnost trpí právě shora dovozeným deficitem, pročež je nutné ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítne [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud zvolené hodnocení ústavní stížnosti pokládá za nevyhnutelné i proto, že teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizována, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i účastenství (orgánů, jež je vydaly). Ohledně stěžovatelovy výtky, že při rozhodování o druhu a výši trestu vzal odvolací soud v potaz irelevantní (případně nikoli přípustné) skutečnosti, je nutné vzít v úvahu, že tato námitka, jelikož není nepodřaditelná pod zákonné dovolací důvody [srov. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu], může být spjata toliko s rozhodnutím odvolacího soudu, jež je tudíž ve vztahu k ní "posledním procesním prostředkem" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V odpovídající části je proto ústavní stížnost i návrhem zjevně opožděným [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2007 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.