III.ÚS 893/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti obchodní společnosti RENCAR PRAHA, a. s., sídlem Rohanské nábřeží 678/25, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2022 č. j. 17 Co 323/2021-1359 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. srpna 2021 č. j. 9 C 394/2016-1240, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 1) Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9 - Vysočany, a obchodní společnosti 2) EUROPLAKAT s. r. o., sídlem Rohanské nábřeží 678/25, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu v jeho různých aspektech zakotvených zejména v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") výrokem I. usnesení ze dne 17. 8. 2021 č. j. 9 C 394/2016-1240 odmítl podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") stěžovatelčinu žalobu na určení platnosti závazkového vztahu ve znění formulovaném v odůvodnění usnesení a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žaloba byla odmítnuta pro vady, neboť stěžovatelka ji nedoplnila tak, aby byla určitá a srozumitelná a aby z ní bylo zřejmé, o jakém nároku by mělo být rozhodnuto.

3. K odvolání stěžovatelky a druhé vedlejší účastnice řízení (v řízení před obecnými soudy vystupující jako vedlejší účastnice na straně stěžovatelky) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 25. 1. 2022 č. j. 17 Co 323/2021-1359 usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Předně uvádí, že ústavní stížnost podává z procesní opatrnosti, když současně s ní podala i dovolání k Nejvyššímu soudu. Přesto se domnívá, že ústavní stížnost je přípustná, přičemž ji podává pro případ, že by její dovolání přípustné nebylo.

5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V nyní posuzované věci k takovému závěru nedospěl.

6. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

8. Stěžovatelka považuje ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu za přípustnou, a to přesto, že proti usnesení městského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu, což Ústavní soud ověřil v databázi Ministerstva spravedlnosti dostupné na webových stránkách https://infosoud.justice.cz/. Ústavní soud názor stěžovatelky nesdílí.

9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podání ústavní stížnosti je tedy namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li před obecnými soudy nadále řízení, ve kterém se může stěžovatel domoci svých práv, nejsou zde podmínky pro zásah Ústavního soudu. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů v otázce, která jimi dosud nebyla rozhodnuta. V případě vyčkávání na rozhodnutí Nejvyššího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání i v jiných případech, k čemuž však není důvod.

10. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatelku nijak nepoškozuje. Nebude-li v řízení o dovolání úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž lze zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby její dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelce tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

11. Protože posouzení přípustnosti dovolání přísluší podle § 239 o. s. ř. Nejvyššímu soudu, není možno stěžovatelce klást její postup, s ohledem na potřebu respektování shora uvedené zásady subsidiarity ústavní stížnosti, k tíži. Pro stěžovatelku proto takový postup nemůže mít za následek odepření přístupu k Ústavnímu soudu (tzv. denegatio iustitiae) v případě, že po skončení řízení před Nejvyšším soudem podá ústavní stížnost. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud bude odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání i ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů nižšího stupně.

12. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. dubna 2022 Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj