III.ÚS 895/15
V PLATNOSTI- MS Praha 15 Co 31/2013 - 51
- NS 30 Cdo 4139/2013
- ÚS III.ÚS 895/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost ve věci náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení, neboť ji shledal zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel se domáhal částky 180 000 Kč, avšak obecné soudy jeho žalobu zamítly s tím, že újma byla kompenzována sníženým trestem. Dovolací soud dovodil, že při absenci písemného odůvodnění rozsudku je namístě presumovat zohlednění délky řízení při stanovení trestu. Ústavní soud se ztotožnil s tímto závěrem a odmítl vstupovat do výkladového střetu o podústavní správnosti rozhodnutí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. T., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské nám. 312/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4139/2013, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 15 Co 31/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 11. 2012 sp. zn. 22 C 246/2011, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v jeho občanskoprávní věci. Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se proti žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhal zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení, a Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil; následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že odvolacím soudem zvolené posouzení dovoláním otevřené právní otázky bylo věcně správné. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy všech stupňů vycházely z toho, že v inkriminovaném trestním řízení byl odsouzen ke sníženému trestu odnětí svobody právě v důsledku reflexe nepřiměřené délky jeho trestního stíhání, přestože takový závěr nemá oporu v žádném z provedených důkazů a přestože správnost takového úsudku od počátku rozporoval (trestním příkazem ze dne 23. 12. 2008 mu byl uložen trest v totožné výměře jako posléze rozsudkem o dva roky později), obecné soudy k tomu nikterak nepřihlédly; vzaly naopak za východisko nepodložené tvrzení žalované, na jeho základě přijaly závěry, jež jsou v příkrém rozporu s provedeným důkazy, a v důsledku porušily jeho právo na spravedlivý proces. Pokud by nalézací trestní soud skutečně přihlížel k délce trestního řízení (jak dovodily obecné soudy), musel by ukládat trest pod hranicí příslušné trestní sazby; dle ustálené judikatury by trestí stíhání překračující hranici sedmi let ostatně mělo být zastaveno. Je-li mu kladeno k tíži, že odsuzující rozsudek nebyl písemně odůvodněn, je taková úvaha v rozporu s principy právního státu; mimoto při hlavním líčení ústně odůvodněn byl, a délka řízení (jako důvod výše uloženého trestu) zmíněna nebyla. Zásah do práva na soukromý a rodinný život pak stěžovatel spatřuje v tom, že mu nepřiměřená délka trestního stíhání znemožnila mít potomka, kterého v té době se svojí družkou plánovali. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít. Tak je tomu i v projednávané věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti, jež je s výjimkou pouhých odkazů ustanovení ústavního pořádku prosta jakékoliv ústavněprávní argumentace, předkládá Ústavnímu soudu k posouzení námitky, se kterými se již - a to obhajitelně - vypořádal dovolací soud. Dovolací soud seznal, že při absenci písemného odůvodnění odsuzujícího rozsudku je namístě vycházet z předpokladu, že vzniklá imateriální újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení již stěžovateli byla kompenzována samotným výrokem o trestu, neboť při jeho stanovení (ve smyslu jeho "snížení") musela být tato skutečnost - ex lege - zohledněna (srov. str. 5 a 7 rozsudku Nejvyššího soudu). Zmíněný předpoklad pak nebyl v dané věci vyvrácen proto, že stěžovatel se vzdal práva odvolání, čímž nejenže procesně "přispěl" k tomu, že rozsudek nebyl odůvodněn, nýbrž i dal najevo srozumění s výší trestu, uloženého mu též se zřetelem k § 39 odst. 3 trestního zákoníku, který stěžovatelem namítanou skutečnost přikazuje k zohlednění. Ústavní soud pokládá za postačující na odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat. Oponuje-li mu stěžovatel, otevírá jen ústavněprávně nerelevantní otázku jeho věcné správnosti, a nepřípadně nutí Ústavní soud, aby je podrobil běžnému instančnímu přezkumu, a plnil tím roli, ke které ústavodárcem povolán nebyl. Na základě dovolacím soudem aplikovaného právního názoru pak nemůže obstát ani stěžovatelova námitka o "rozporu mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými závěry", neboť nic z toho se v dané věci - z povahy věci a právě vzhledem k tomuto právnímu názoru - uplatnit nemohlo. Ústavní soud nicméně nepřehlíží, že lze zastávat i konstrukci jinou, vycházející z toho, že existenci průmětu nepřiměřené délky trestního řízení do výše uloženého trestu odnětí svobody je nutné v konkrétním případě nikoli jen presumovat, nýbrž spolehlivě doložit (tj. že ustanovení § 39odst. 3 i.f. trestního zákoníku bylo skutečně, a v jakém rozsahu, užito), a to s tím, že břemeno takového průkazu leží v odškodňovacím řízení na žalovaném. Jak bylo výše řečeno, není však na Ústavním soudu, aby do takového výkladového střetu vstupoval, jde-li jen o podústavní správnost jednotlivého soudního rozhodnutí; pakliže signalizuje existenci určitého typu věcí (jak se naznačuje z dovozeného důvodu přípustnosti dovolání), bude na obecných soudech, aby v dalším judikatorním vývoji nalezla - na vymezeném půdorysu v předchozím - řešení finální. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že se stěžovateli porušení jeho základních práv prokázat nezdařilo a ústavní stížnost proto posoudil jako ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněnou; jako takovou ji podle téhož ustanovení bez jednání usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. října 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.