III.ÚS 912/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Swiss Forfait s. r. o., sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Filipem Kubrychtem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2018 č. j. 4 Afs 326/2018-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadeného rozsudku se podává, že Specializovaný finanční úřad snížil svým rozhodnutím nadměrný odpočet u daně z přidané hodnoty, který stěžovatelka vykázala v daňovém přiznání za zdaňovací období listopad 2012, a to z částky 1 522 305 Kč na částku 426 Kč. V daňovém přiznání stěžovatelka deklarovala, že v České republice pořídila zboží od tuzemské dodavatelky a následně je ve Spolkové republice Německo (dále jen "SRN") prodala německé a britské společnosti v režimu osvobození od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem, k němuž dospěly orgány finanční správy i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), tj. se závěrem, že dodavatelka, od níž stěžovatelka posuzované zboží odebrala, disponovala oprávněním nakládat se zbožím až do SRN, kde teprve bylo převedeno vlastnické právo k němu na stěžovatelku. Až v SRN stěžovatelka zboží obratem prodala německé a britské společnosti, nedošlo tedy k naplnění podmínky pro vznik nároku na odpočet daně (sc. podle českého práva), nebylo totiž prokázáno, že místo plnění u dodání zboží stěžovatelce se nacházelo v tuzemsku a že zboží bylo až následně prodáno do SRN.

II. Argumentace stěžovatelky

3. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka informovala, že ji doplní ve lhůtě 14 dnů. Vzhledem k tomu, že svůj příslib nesplnila, vycházel Ústavní soud z její argumentace v původním návrhu. V něm stěžovatelka namítla, že důsledkem rozhodnutí správních soudů a orgánů finanční správy je stav, kdy stát má bez jakéhokoli právního důvodu v držení částku 1 521 879 Kč, o níž se obohatil na úkor soukromých subjektů. Proběhl-li by obchod tak, jak stěžovatelka deklarovala (tj., že stěžovatelka nakoupila v České republice od své dodavatelky obilí, které následně dodala do SRN), vznikl by jí nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Naopak, proběhl-li by obchod tak, jak tvrdí orgány finanční správy a správní soudy (tj. k dodání zboží stěžovatelce došlo až v SRN, kde je stěžovatelka obratem prodala německé a britské společnosti), zboží by vůbec nepodléhalo dani z přidané hodnoty a v České republice tak neměla být odvedena žádná daň z přidané hodnoty, neboť by místo dodání bylo v SRN. Stěžovatelčina česká dodavatelka by pak měla vystavovat fakturu bez daně z přidané hodnoty. Tato daň však státu odvedena byla a stát se o ni dle stěžovatelky obohatil, čímž došlo k porušení neutrality daně z přidané hodnoty. Za takové situace by měl stát dle stěžovatelky vrátit daň z přidané hodnoty zaplacenou její dodavatelkou.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že stát má bez jakéhokoli právního důvodu v držení částku 1 521 879 Kč, o níž byl snížen jí nárokovaný odpočet u daně z přidané hodnoty. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka pomíjí, že daňové řízení spočívá na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, proto nese břemeno tvrzení, a dále má povinnost toto své tvrzení doložit, tedy nese také břemeno důkazní. Dle § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015 č. j. 5 Afs 111/2014-37; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud i městský soud se podrobně zabývaly tím, zda stěžovatelce vznikl nárok na odpočet u daně z přidané hodnoty ve výši uvedené v jejím daňovém přiznání, resp. zabývaly se tím, zda stěžovatelka unesla své důkazní břemeno v daném směru. Shledaly, že tomu tak nebylo a své závěry podrobně odůvodnily. Součástí tohoto hodnocení bylo posuzování toho, kde se nacházelo místo plnění při dodání zboží stěžovatelce její dodavatelkou, zda to bylo v České republice, nebo v SRN.

7. Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny), správní soudy se přitom zabývaly zákonnou úpravou, kterou srozumitelným způsobem vyložily a přihlížely k závěrům Soudního dvora Evropské unie týkajícím se úpravy daně z přidané hodnoty.

8. U námitky porušení zásady neutrality daně z přidané hodnoty nespatřuje Ústavní soud v podmínkách posuzované věci ústavní přesah. Již městský soud stěžovatelce objasnil, že daňové povinnosti obchodní společnosti, která byla dodavatelkou stěžovatelky, nebyly předmětem jeho řízení. Vyslovila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti své přesvědčení o tom, že by měl stát vrátit daň její dodavatelce, pak Ústavnímu soudu není zřejmé, jaké porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv by z toho mělo vyplývat.

9. Ústavní soud připomíná, že usnesením ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3604/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017 č. j. 1 Afs 30/2017-30, jenž se týkal stěžovatelky a zdaňovacího období říjen 2012 u daně z přidané hodnoty (nyní posuzovaná věc se týká zdaňovacího období listopad 2012). V uvedené věci se přitom na úrovni Nejvyššího správního soudu řešila obdobná problematika, o čemž svědčí podobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 30/2017-30 a rozsudku, který je napaden ústavní stížností v posuzované věci.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2019 Josef Fiala v. r. předseda senátu