III.ÚS 923/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Lantaron, s. r. o., sídlem Ve Žlíbku 2196, Praha 9, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2026 č. j. 33 Cdo 961/2025-112, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2024 č. j. 28 Co 160/2024-94 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. ledna 2024 č. j. 9 C 147/2022-70, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AutoWallis České Budějovice, a. s., sídlem Pod Stromovkou 211, Litvínovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se vedlejší účastnice žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhala proti stěžovatelce zaplacení 429 792,19 Kč s příslušenstvím za opravy a úpravy motorových vozidel. Stěžovatelka se žalobě bránila mimo jiné započtením tvrzené pohledávky na vrácení zálohy zaplacené podle kupní smlouvy ze dne 2. 2. 2021 ve znění dodatku č. 1 ze dne 5. 8. 2021, jejímž předmětem bylo vozidlo s objednanými nástavbami.

3. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Oba soudy shodně uzavřely, že bod 3.6. kupní smlouvy, doplněný dodatkem č. 1, nezměnil původní ujednání o splatnosti doplatku kupní ceny obsažené v bodu 3.3. smlouvy. Vystavení faktury proto podle soudů nebylo předpokladem splatnosti a výzva vedlejší účastnice ze dne 17. 3. 2022 byla způsobilá ji vyvolat. Z nezaplacení ve stanovené lhůtě soudy dovodily prodlení stěžovatelky, platné odstoupení vedlejší účastnice od kupní smlouvy a vznik jejího práva na smluvní pokutu ve výši zaplacené zálohy; obranu stěžovatelky založenou na započtení tvrzené pohledávky na vrácení zálohy neshledaly důvodnou.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Uvedl, že stěžovatelka svůj nesouhlas s posouzením splatnosti buduje na vlastní verzi skutkového stavu. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že výzva k zaplacení dlužné částky a k převzetí vozidla byla jednoznačnou a srozumitelnou výzvou k plnění, a skutečnost, že neměla všechny náležitosti daňového dokladu, neměla vliv na splatnost kupní ceny. Rozhodnutí odvolacího soudu proto podle Nejvyššího soudu nespočívalo na stěžovatelkou vymezené otázce.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nesprávně označil její dovolací argumentaci za polemiku se skutkovými zjištěními. Nezpochybňovala skutková zjištění (že dne 17. 3. 2022 byla odeslána výzva a že faktura vystavena nebyla), ale zpochybňovala výlučně právní posouzení - tedy otázku výkladu právního jednání, což je otázkou právní, nikoliv skutkovou. Pokud stěžovatelka v dovolání tvrdila, že se dlužník nedostává do prodlení na základě prosté výzvy, protože si strany výslovně a písemně ujednaly plnění až na základě specifikované faktury, předkládala k řešení hmotněprávní otázku týkající se vzniku prodlení a splatnosti.

6. Soudům nižších stupňů stěžovatelka vytýká, že nerespektovaly doplněné ujednání v bodu 3.6. kupní smlouvy, podle něhož měla vedlejší účastnice vystavit na vozidlo a nástavby fakturu a stěžovatelka měla sjednané ceny zaplatit v souladu s podmínkami uvedenými na faktuře. Fakturu podle ní nesprávně považovaly za pouhý daňový doklad bez vlivu na splatnost. Závěr, že se stěžovatelka dostala do prodlení, ačkoli jí vedlejší účastnice nevystavila fakturu obsahující vyúčtování dodatečně sjednaných nástaveb, považuje za odporující obsahu dodatku i základním pravidlům logiky.

7. Stěžovatelka dále namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací založenou na § 559, § 582 odst. 1 a § 1758 občanského zákoníku. Podle ní si účastnice sjednaly fakturu jako konstitutivní formu výzvy k zaplacení, a výzva ze dne 17. 3. 2022, která tuto formu nesplňovala, proto byla absolutně neplatná a nemohla vyvolat splatnost doplatku kupní ceny.

8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka odkázala na nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 778/25. Z jeho závěrů o ochraně autonomie vůle dovozuje, že soudy musí respektovat ujednání stran, podle něhož má dlužník plnit až po vystavení faktury, a že pohledávka do té doby není splatná. Obecné soudy proto podle ní nemohly uvedené smluvní ujednání nahradit závěrem, že k vyvolání splatnosti postačovala prostá výzva.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady v projednávané věci neshledal.

11. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, podle níž dovolací soud nesprávně označil argumentaci stěžovatelky za polemiku se skutkovými zjištěními a odmítl se jí věcně zabývat. Posouzení ústavní konformity způsobu, jakým Nejvyšší soud naložil s dovoláním stěžovatelky, má totiž význam rovněž pro rozsah přezkumu námitek proti rozhodnutím soudů nižších stupňů.

12. Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na stěžovatelkou vymezené otázce, "zda se stává splatným dluh, jehož potenciální věřitel sice vyzval dlužníka k plnění dluhu (byť neurčitým způsobem bez uvedení místa plnění, účtu apod.), ale taková výzva k plnění svou formou a náležitostmi nesplňovala předchozí písemné ujednání mezi stranami a byla s ním v rozporu", při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Takto položená otázka již vycházela z předpokladu, že si účastnice sjednaly vystavení faktury jako nezbytný předpoklad splatnosti a že prostá výzva proto jejich smluvnímu ujednání nevyhovovala.

13. Na tomto předpokladu však rozsudek odvolacího soudu nespočíval. Odvolací soud vyšel z opačného výkladu smlouvy, podle něhož bod 3.6. kupní smlouvy, doplněný dodatkem č. 1, nezměnil původní mechanismus splatnosti obsažený v bodu 3.3. kupní smlouvy a že vystavení faktury podmínkou splatnosti nebylo. Neřešil proto právní následky výzvy, která nesplnila smluvně sjednané náležitosti, neboť podle jeho výkladu smlouvy účastnice takové náležitosti výzvy nesjednaly.

14. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že její dovolací argumentace nesměřovala ke změně skutkového stavu, ale k právním následkům, které spojovala s výkladem smluvních ujednání. V dovolacím řízení přitom nelze obecně vyloučit právní otázky, které mohou v souvislosti s procesem interpretace právních jednání vyvstat (srov. nález ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 1089/23, body 24 až 27). Tato okolnost však není pro posouzení věci rozhodná. Stěžovatelka svůj výklad smlouvy vložila do dovolací otázky jako její výchozí předpoklad, přestože odvolací soud své rozhodnutí založil na výkladu opačném. Rozhodným důvodem odmítnutí dovolání tak zůstává, že napadený rozsudek odvolacího soudu na předpokladu obsaženém ve vymezené otázce, a tedy ani na jejím řešení, nespočíval.

15. Měla-li stěžovatelka za to, že odvolací soud nesprávně vyložil bod 3.3. kupní smlouvy ve spojení s bodem 3.6., který byl do smlouvy doplněn dodatkem č. 1, měla jako právní otázku otevřít právě správnost výkladu těchto smluvních ujednání. Měla tedy vymezit, v čem odvolací soud při jejich výkladu pochybil a od které rozhodovací praxe se při řešení této otázky odchýlil. Přípustnost dovolání však tímto způsobem nevymezila. Stěžovatelka sice v dovolání prosazovala vlastní výklad dodatku, podle něhož bylo vystavení faktury sjednaným předpokladem zaplacení, tvrzené odchýlení od rozhodovací praxe však spatřovala v tom, že odvolací soud nerespektoval možnost stran sjednat zvláštní smluvní předpoklad vzniku nároku na zaplacení. Odvolací soud přitom obecnou možnost takového ujednání nepopřel; uzavřel, že účastnice vystavení faktury jako předpoklad splatnosti v posuzované smlouvě nesjednaly.

16. Nejvyšší soud je povinen posoudit dovolání podle jeho obsahu jako celku a nemůže se mechanicky omezit jen na izolované znění výslovně označené právní otázky (srov. např. nález ze dne 12. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 333/25 a tam odkazovanou judikaturu). Není však jeho úkolem vytvářet za dovolatele jinou otázku ani doplňovat její vztah k nosným důvodům napadeného rozhodnutí a k označené rozhodovací praxi. Ani z obsahu dovolání, které si Ústavní soud vyžádal, přitom nevyplývá, že by stěžovatelka tvrzené odchýlení od rozhodovací praxe vztáhla ke způsobu výkladu kupní smlouvy ve znění jejího dodatku a označila pravidlo výkladu právních jednání, s nímž měl být postup odvolacího soudu v rozporu.

17. Ústavní soud proto neshledal, že by Nejvyšší soud odepřel stěžovatelce přístup k dovolacímu soudu nebo že by jeho postup vykazoval znaky svévole či přepjatého formalismu.

18. Tento závěr má význam rovněž pro rozsah přezkumu námitek směřujících proti rozhodnutím obvodního a odvolacího soudu. Požadavek na vyčerpání procesních prostředků se totiž uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, nýbrž také ve vztahu k jednotlivým námitkám. Ústavní stížnost tak může být formálně přípustná, některé námitky v ní uplatněné však mohou být materiálně nepřípustné, nebyly-li v předcházejícím řízení uplatněny způsobem umožňujícím jejich obsahové posouzení (srov. např. usnesení ze dne 23. 9. 2025 sp. zn. III. ÚS 1958/24, body 14 až 18, či ze dne 30. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 3218/25, bod 9).

19. Stěžovatelka dovolacímu soudu nepředložila způsobem umožňujícím přezkum otázku, zda odvolací soud správně vyložil body 3.3. a 3.6. kupní smlouvy. Nejvyšší soud proto nedostal možnost se tímto nosným závěrem zabývat ani z hlediska přípustnosti dovolání. Nemohl-li jej kvůli způsobu vymezení dovolací otázky přezkoumat Nejvyšší soud, nemůže jej přezkoumávat ani Ústavní soud. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že tím nijak nepotvrzuje ústavní konformitu, natož věcnou správnost výkladu kupní smlouvy a jejího dodatku provedeného obvodním a odvolacím soudem.

20. Uvedené platí také pro námitky porušení autonomie vůle, extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a právními závěry a opomenutí argumentace založené na § 559, § 582 odst. 1 a § 1758 občanského zákoníku. Všechny vycházejí z téhož předpokladu, že si účastnice vystavení faktury sjednaly jako podmínku splatnosti nebo jako konstitutivní formu výzvy k zaplacení. Správnost tohoto předpokladu však stěžovatelka v dovolání neotevřela prostřednictvím právní otázky směřující proti nosnému závěru odvolacího soudu. Tyto námitky jsou proto taktéž materiálně nepřípustné.

21. Na uvedeném závěru nic nemění ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 778/25. Ústavní soud v něm vycházel z předpokladu, že si smluvní strany ujednaly úhradu ceny na základě faktury a že splatnost byla na jejím vystavení závislá; následně posuzoval důsledky takového ujednání pro počátek běhu promlčecí lhůty (srov. zejm. body 20 až 24 odkazovaného nálezu). Potvrdil tedy obecnou možnost stran takové ujednání uzavřít - tu však obecné soudy v projednávané věci nezpochybňovaly. Sporné zde bylo, zda právě posuzovaná smlouva takové ujednání skutečně obsahovala. Odkaz na uvedený nález proto nenahrazuje řádné otevření otázky správnosti výkladu smlouvy v dovolacím řízení.

22. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu