III.ÚS 93/01
V PLATNOSTI- MS Praha 38 Ca 167/2000
- ÚS III.ÚS 93/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se domáhala náhrady spotřební daně za zdaňovací období, avšak správní orgány správně vyhodnotily důkazy podle zásady volného hodnocení. Městský soud správně posoudil věc v souladu s právními předpisy a zajišťoval právo na soudní ochranu. Soud se nezabýval podstatou nároku, protože žaloba byla zřejmě neopodstatněná.
Rubrum
III. ÚS 93/01 Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., zastoupené JUDr. D.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2000, sp. zn. 38 Ca 167/2000, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst.1,§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2000 (38 Ca 167/2000-42) a tvrdila, že uvedeným rozhodnutím obecného soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí správního orgánu - FŘ ze dne 3. 3. 2000 (FŘ-855B/13/00), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí F.ú. ze dne 9. 2. 1999 (20710/99/009511/5599), ve věci přiznání nároku na vrácení spotřební daně za zdaňovací období říjen 1998, byl porušen čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a čl. 95 Ústavy ČR, a to tím, že správní orgány porušily procesní postup při vydání svých rozhodnutí a obecný soud měl k těmto vadám řízení přihlédnout; nadto stěžovatelka tvrdila, že podmínky pro přiznání nároku na navrácení spotřební daně splnila, a proto navrhla zrušení jí napadeného rozhodnutí obecného soudu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížností vytýká stěžovatelka městskému soudu, jako soudu příslušnému k rozhodování o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, nesprávné posouzení podmínek pro nárok na vrácení daně dle § 12c zákona č. 587/1992, o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je namístě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Zaujetím určitého právního názoru obecným soudem nemohlo dojít k porušení čl. 95 Ústavy ČR. Ustanovení čl. 1 Ústavy ČR na daný případ nedopadá; toto ustanovení obsahuje poukaz ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby respektoval principy v tomto ustanovení obsažené. Tvrzeními stěžovatelky bylo se nutno zabývat z toho hlediska, zda v její věci nedošlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, jestliže by stěžovatelce byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994). Z povahy věci je zřejmé, že stěžovatelka svá procesní práva vyčerpala, neboť jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí - městský soud projednal její věc za její přítomnosti v ústním a ve veřejném jednání a stěžovatelce byla také dána možnost vyjádřit se ke všem důkazům, které v řízení byly provedeny. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu je pak zřejmé, které skutečnosti měl tento soud za zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), takže k porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) proto nedošlo. Ze spisu F.ú. (20710/99/009511/5599) vyplývá, že finanční úřad hodnotil stěžovatelem předložené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb.). Stěžovatelka byla dne 19. 11. 1998 vyzvána k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání (č. l. 7 připojeného spisu). Z protokolu o ústním jednání ze dne 2. 12. 1998 (č. l. 9 připojeného spisu) plyne, že daňový subjekt poskytl finančnímu úřadu důkazní prostředky v souladu se zásadou součinnosti daňových subjektů se správcem daně (§ 2 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb.). K porušení této zásady tedy nedošlo. Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatelky stran námitky místní nepříslušnosti FŘ, s níž se již obsáhle vypořádal městský soud v napadeném rozhodnutí, na které lze pro stručnost odkázat. Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 10. května 2001
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.