III.ÚS 943/12
V PLATNOSTI- KS Ostrava 51 Co 548/2009-97
- OS Jeseník 5 C 135/2008
- NS 29 Cdo 2943/2010
- ÚS III.ÚS 943/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval podrobným posouzením právního výkladu nižších soudů, jelikož jeho pravomoc se omezuje na zjištění zjevné neodůvodněnosti rozhodnutí. Tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a ochranu majetku nebyla podložena konkrétní argumentací. Ústavní soud nepovažoval za nutné prověřovat úplnost důkazního materiálu, protože stížnost neobsahovala konkrétní výhrady.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dimitrije Pandadise, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, AK se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2011 č. j. 29 Cdo 2943/2010-133, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2010 č. j. 51 Co 548/2009-97 a proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 12. 3. 2009 č. j. 5 C 135/2008-65, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem doručeným dne 13. 3. 2012 se Dimitrij Pandadis (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v obchodněprávním sporu o zaplacení částky 330 206,- Kč s příslušenstvím, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce a Libor Antl jako žalovaný. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") vyplývají následující skutečnosti. Dne 12. 3. 2009 Okresní soud v Jeseníku (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl. Dne 18. 3. 2010 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 3. 2009 potvrdil (výrok II), ve výroku o nákladech řízení změnil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Dne 18. 12. 2011 dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2010 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Odvolací a nalézací soud prý ústavně nekonformní interpretací předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu porušily právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Soudy všech stupňů prý interpretovaly normy jednoduchého práva v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť přepjatě formalistickým výkladem zákonných ustanovení a jejich formalistickou aplikací neposkytly ochranu spravedlivě uplatňovanému nároku. Dovolací soud se nevypořádal s podrobnou dovolací argumentací stěžovatele a opomenul se zabývat jím předestřenou otázkou. Stěžovatel dále polemizoval s právními názory dovolacího soudu a uzavřel, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny i tím, že byl opomenut jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. K tvrzení stěžovatele, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanoveními § 237 o. s. ř. (v tehdy platném znění účinném do 31. 12. 2012) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)]. Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným i tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V tomto směru ústavní stížnost neobsahovala jakoukoliv relevantní argumentaci. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v projednávaném případě nebyl shledán. K tvrzení o opomenutém důkazu znaleckým posudkem Ústavní soud uvádí, že prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího. Jelikož ústavní stížnost ve vztahu k odvolacímu soudu v tomto směru neobsahovala jakékoliv konkrétní výhrady, bylo i toto obecné tvrzení posouzeno jako zjevně neopodstatněné. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.