III.ÚS 962/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti MgA. Vladimíra Hrabala, zastoupeného JUDr. Denisou Rajdovou, advokátkou, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2025, č. j. 17 Co 18/2025-432, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Libora Maříka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud vyhověl stěžovatelově žalobě na zaplacení 79 191,55 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 70 063,50 Kč (II. výrok).

2. Krajský soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu o věci samé (I. výrok). Jeho nákladový výrok změnil tak, že přiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů prvostupňového řízení ve výši pouze 55 986 Kč (II. výrok). Krajský soud zároveň uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 17 191,68 Kč (III. výrok).

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Toto rozhodnutí podle něj porušuje jeho práva zaručená Ústavou (čl. 1 odst. 1), Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1).

4. Proti výroku o nákladech prvostupňového řízení stěžovatel uvedl tyto námitky: a) Krajský soud nepřiznal stěžovateli odměnu za účast u vyhlášení prvostupňového rozhodnutí a s ní spojenou náhradu cestovních výdajů, náhradu za promeškaný čas a režijní paušál. Krajský soud tento postup paušálně odůvodnil tím, že tyto úkony obecně nepovažuje za účelně vynaložené. Tím soud popřel úkon podle advokátního tarifu a přenesl na stěžovatele náklady na realizaci práva být přítomen projednání věci. b) Krajský soud chybně označil za neúčelné čtyři úkony právní služby (repliku, vyjádření s důkazními návrhy, doplnění tvrzení a doplnění závěrečného návrhu). Podle soudu mohl stěžovatel uvést jejich obsah na jednání nebo v dřívějších podáních. Dvě z těchto podání však byla učiněna na výzvy okresního soudu. Řízení se navíc vyvíjelo, důkazní situace se měnila a oba soudy nevedly řízení k rozhodnutí na jediném jednání.

5. Proti výroku o nákladech odvolacího řízení stěžovatel uvedl tyto námitky: c) Krajský soud nepřiznal stěžovateli odměnu za účast u vyhlášení svého rozhodnutí a s ní spojený režijní paušál, náhradu cestovních výdajů a náhradu za promeškaný čas. Krajský soud navíc toto rozhodnutí přezkoumatelně a konkrétně neodůvodnil. d) Krajský soud odročil jednání jen za účelem vyhlášení rozhodnutí, aniž by k tomu byl důvod. Tím soud vytvořil další náklady, které následně odmítl stěžovateli nahradit.

III. Posouzení ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.

8. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení. Prvním z napadených výroků krajský soud podle stěžovatele nesprávně snížil výši nároku na náhradu nákladů prvostupňového řízení o 14 077,50 Kč (II. výrok). Druhým výrokem mu podle stěžovatele chybně nepřiznal poloviční odměnu za účast u vyhlášení svého rozhodnutí a s tím spojený režijní paušál, náhradu cestovních výdajů a náhradu za promeškaný čas (III. výrok).

9. Z tohoto shrnutí je zřejmé, že krajský soud údajně pochybil ve vztahu k částce, která je nižší než 50 000 Kč. Aby tomu tak nebylo, musela by souhrnná výše poloviční odměny za účast u vyhlášení rozhodnutí a s tím spojeného paušálu a náhrad činit více než 35 922,50 Kč (50 000 Kč - 14 077,50 Kč). Takto vysoká částka je však vzhledem k výši tarifní hodnoty a jednotlivých náhrad a paušálů vyloučena. Argumentaci pro opačný závěr ostatně neuvádí ani stěžovatel.

10. Ústavní soud tedy shrnuje, že krajský soud podle stěžovatele pochybil ve vztahu k částce, která nepřesahuje 50 000 Kč. Takto nízká částka je z hlediska své výše podle judikatury Ústavního soudu bagatelní (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24, bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33).

11. Tato skutečnost je pro posouzení ústavní stížnosti zásadní. Ústavní soud při hodnocení ústavnosti soudních rozhodnutí dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případné vady zasahují do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18, bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23, bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6).

12. Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20, body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).

13. Zohlednění bagatelnosti případu je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu. Ke stručnému odmítnutí ústavních stížností z důvodu bagatelnosti Ústavní soud přistupuje poměrně běžně (např. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 342/98, IV. ÚS 185/98, IV. ÚS 59/99, IV. ÚS 126/01 či pozdější nálezy sp. zn. I. ÚS 3143/08, bod 14; III. ÚS 137/08, část III; II. ÚS 1612/09, body 11 až 12; z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1164/25, II. ÚS 1550/25, I. ÚS 1744/25).

14. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení v bagatelní výši jsou přitom zjevně neopodstatněné, pokud věc neprovází zcela mimořádné okolnosti - typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34; nálezy sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37; IV. ÚS 3502/20, bod 20).

15. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí bagatelnost předmětu sporu a neuvádí žádnou okolnost, která by jeho případu dodávala mimořádný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou zvláštní okolnost neshledal ani Ústavní soud, a proto odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

16. Toto zhodnocení neznamená, že napadené výroky a jejich odůvodnění nemají žádné dílčí vady. Ne každé porušení zákona nebo jen podzákonného předpisu však automaticky způsobuje protiústavnost napadeného rozhodnutí (např. nález sp. zn. IV. ÚS 950/19, bod 72). Tento závěr platí tím spíš v případě nákladů řízení, které jsou z hlediska své výše bagatelní (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2766/24, bod 19; III. ÚS 227/24, bod 19; III. ÚS 1816/24, bod 15).

IV. Závěr

17. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí neporušilo stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu