III.ÚS 971/21

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká pošta, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 5 Tdo 975/2020-502, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále k porušení jejího práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a porušení jejích práv vyplývajících z čl. 4 odst. 4 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 9. 2019 ve věci sp. zn. 2 T 156/2018 uznal obviněnou J. H. vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a obviněnou J. O. vinnou ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Okresní soud dále rozhodl tak, že dle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") odkázal stěžovatelku (jako poškozenou) s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu podaly odvolání obviněné i stěžovatelka (jako poškozená). Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 14 To 1/2020, tak, že z podnětu odvolání stěžovatelky (poškozené) podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám rozhodl tak, že oběma obviněným podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil, aby společně a nerozdílně nahradily stěžovatelce škodu ve výši 1 833 044 Kč s úrokem z prodlení. V ostatních výrocích (o vině obviněných) zůstal napadený rozsudek nezměněn.

4. Nejvyšší soud (z podnětu dovolání obviněných) podle § 265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 14 To 1/2020 napadeným usnesením v celém rozsahu zrušil a přikázal, aby krajský soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona); z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)], a k jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.

7. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 299/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

8. V posuzované věci se stěžovatelka svou ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Soudní řízení ve věci samé neskončilo, přičemž stěžovatelka má i po takovém (tj. kasačním) rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Ústavní stížnost byla k Ústavnímu soudu podána předčasně, resp. jde o nepřípustný návrh, jak vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.

9. S ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že stěžovatelka před podáním této ústavní stížnosti nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto je tato její ústavní stížnost nepřípustná. K tomu možno dodat, že stěžovatelce nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy skončeno, nebude-li s jeho výsledkem souhlasit a bude-li pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách, a to (i) v důsledku nyní namítaného pochybení Nejvyššího soudu.

10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2021 Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj