III.ÚS 2126/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Xenie Begerl, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2022 č. j. 23 Co 132/2022-104 v části týkající se nároku na finanční zadostiučinění a nákladů řízení, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. února 2022 č. j. 46 C 226/2021-74, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, o návrhu na vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka, takto:

Výrok

Soudce Vojtěch Šimíček je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn.

III. ÚS 2126/22.

Odůvodnění

1. Soudci Vojtěchu Šimíčkovi, jako soudci zpravodaji, byla přidělena ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 6. 2022 č. j. 23 Co 132/2022-104 v části týkající se nároku na finanční zadostiučinění a nákladů řízení, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 2. 2022 č. j. 46 C 226/2021-74. Stěžovatelka se žalobou u obvodního soudu domáhala po vedlejší účastnici omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši 30 000 Kč, kterou odůvodnila tvrzením, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o jejím majetku, příjmech a závazcích z důvodu jejího postavení veřejného funkcionáře, a tím docházelo k porušování práv na ochranu jejího soukromí (čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod). Obvodní soud uvedeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl (I. a II. výrok) a rozhodl o povinnosti nahradit náklady řízení (III. výrok). Stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání, městský soud po přezkoumání rozsudku dospěl k závěru, že není důvodné, a proto rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení (II. výrok). Pozn. Ústavní soud dosud nevyzval stěžovatelku k odstranění vad předložené plné moci.

2. Přípisem ze dne 11. 8. 2022 stěžovatelka vznesla námitku podjatosti soudce Vojtěcha Šimíčka. Uvedla, že byla Sdružením místních samospráv ČR (dále jen "SMS") informována o jednáních, které toto sdružení vedlo k nápravě porušování ústavně zaručených práv představitelů obcí a měst s Ministerstvem spravedlnosti (dále jen "ministerstvo"), zejména po zrušení příslušné zákonné úpravy nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (N 22/98 SbNU 257; 149/2020 Sb.). Na jednání dne 4. 3. 2021 mezi zástupci ministerstva a SMS uvedl zástupce ministerstva, že "pro MSP bylo rozhodnutí NSS překvapivé, registr nebyl uzavřen v souladu s odloženou vykonatelností nálezu ÚS, věc byla konzultována na Nejvyšším soudě a se zpravodajem nálezu ÚS". Nepromítnutí nálezu Ústavního soudu do administrativních procedur ministerstva bylo organizacemi sdružující samosprávy řešeno, bylo namítáno dlouhodobé porušování práv dotčených veřejných funkcionářů, kteří byli zklamáni, že po březnu 2020 ministerstvo nepřijalo žádné opatření k zamezení porušování jejich práv a fakticky postupovalo tak, jakoby ani žádný nález přijat nebyl. Ministerstvo argumentovalo výše uvedeným stanoviskem o překvapivosti judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") a konzultacemi na NS a se zpravodajem nálezu. Stěžovatelka dále konstatovala, že zpravodajem nálezu byl soudce Vojtěch Šimíček, který je rovněž zpravodajem v řízení o její ústavní stížnosti. K přípisu stěžovatelka přiložila zápis z jednání k agendě střetu zájmů ze dne 4. 3. 2021 (za účasti např. JUDr. Jeronýma Tejce, náměstka ministryně spravedlnosti, a JUDr. Stanislava Polčáka, předsedy SMS), podle něhož citovanou větu přednesl v průběhu jednání JUDr. Jiří Kapras, ředitel odboru střetu zájmů ministerstva.

3. Předestřené okolnosti zavdávají podle stěžovatelky důvodné pochybnosti o (objektivní) nestrannosti soudce. Byť nemá výhrady k jeho osobě z hlediska "předpojatosti" ke stranám sporu, tak zjištěná informace, že měl poskytnout určitou konzultaci ohledně dalšího postupu ministerstva po vydání nálezu, objektivní pochybnost zavdává, protože otázka (ne)provedení adekvátních opatření při provozu Centrálního registru oznámení ministerstvem je jednou z klíčových otázek této právní věci. Absence náležité reakce na nález Ústavního soudu vedla řadu komunálních politiků k podání předžalobních výzev a následných žalob u soudu. Stěžovatelka nemá žádné možnosti jak reagovat na informace o jednáních ministerstva mimo struktury jeho úřadu, nejsou jí známy bližší okolnosti jednání ani povaha uvedené "konzultace", považuje však za zřejmé, že byly ministerstvem, byť neformálně, zjišťovány.

4. Soudce Vojtěch Šimíček ve vyjádření ze dne 21. 9. 2022 uvedl, že námitku považuje za zcela nepodloženou, JUDr. Jiřího Kaprase nezná, nikdy v životě se s ním nepotkal a nejednal s ním v žádné podobě, dokonce nikdy neslyšel v žádné souvislosti ani jeho jméno. O dané problematice nekomunikoval ani s nikým jiným z ministerstva. Proto se necítí být podjatým, jelikož nemá žádný poměr k věci, k účastníkům, vedlejším účastníkům ani jejich zástupcům. Dále dodal, že Zápis z jednání, datovaný ke dni 4. 3. 2021, ve kterém se shora citovaná věta objevuje, je sepsán na hlavičkovém papíře Sdružení místních samospráv ČR, zapsala jej Edita Nezvalová, přičemž z ničeho není patrno, o koho se jedná, zda byla předmětného jednání vůbec účastna a tento zápis není potvrzen či ověřen žádným účastníkem této schůzky. Upozornil, že z nevyžádaného vyjádření náměstka ministra spravedlnosti se podává, že ministerstvo vylučuje, že by předmětnou záležitost s ním kdokoliv z jeho zaměstnanců konzultoval nebo se chystal konzultovat, a obdobně vyznívá pozdější vyžádané vyjádření ministra spravedlnosti. Dále odkázal na obsah usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 19/22 (pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým plénum Ústavního soudu shledalo ke zcela identické námitce podjatosti, že není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 19/22.

5. Poté stěžovatelka doplnila námitku podjatosti přípisem ze dne 14. 10. 2022. Uvedla, že závěr pléna Ústavního soudu (bod 26. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/22) je vůči její ústavní stížnosti zcela nepřijatelný, a že trvá na svém návrhu. Odkázala na řadu závěrů z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), Ústavního soudu i odborné literatury zdůrazňující význam "pouhého zdání" podjatosti.

6. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Z tohoto ustanovení je evidentní, že pro vyloučení soudce se nevyžaduje nedostatek nestrannosti, ale postačí pouhá (relevantní) pochybnost o jeho nepodjatosti. Již v minulosti přitom Ústavní soud vůči rozhodovací činnosti obecných soudů zdůraznil požadavek, podle něhož "vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti" (usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2573/16, bod 9. odůvodnění). Není důvod, aby tento požadavek nebyl uplatnitelný i vůči Ústavnímu soudu, resp. jeho soudci. Komentářová literatura k uvedenému ustanovení dodává: "Nestrannost soudce je kategorií ideální, k níž se lze pouze ve větší či menší míře přiblížit, a je současně kategorií obtížně přezkoumatelnou. Vzhledem k tomu postačuje k vyloučení soudce existující pochybnost o jeho nepodjatosti, nikoliv prokázaná podjatost. Přitom při posuzování nestrannosti nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby." [Pospíšil, I., in Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T. a Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, Wolters Kluwer (ČR), s. 121 až 122].

7. Obdobné závěry plynou také z rozhodovací praxe ESLP, podle níž nelze pominout, že zatímco u subjektivního testu lze vycházet z vyvratitelné domněnky nestrannosti, není-li prokázán opak, tak v případě relevantní obavy o nestrannost u objektivního testu naopak platí "obtížně vyvratitelná domněnka, že soudce nestranným není" (srov. MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 174). Tak v rozsudku ze dne 1. 10. 1982 ve věci Piersack proti Belgii (stížnost č. 8692/79, § 30) ESLP konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení, a dále že "objektivní přistup zkoumá, zda soudce nabízí dostatečné záruky, aby byly vyloučeny všechny legitimní pochybnosti o nestrannosti soudce" (srov. též rozsudky ze dne 21. 12. 2000 ve věci Wettstein proti Švýcarsku, stížnost č. 33958/96, § 42 - 44, a ze dne 16. 12. 2003 Grieves proti Spojenému Království, stížnost č. 57067/00, § 69). Řečeno jinými slovy, ale se stejným významem: "při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda lze nezávisle na chování soudce na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i vnější zdání může mít jistý význam, jelikož v sázce je také důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u veřejnosti" (rozsudek ESLP ze dne 6. 6. 2000 ve věci Morel proti Francii, stížnost č. 34130/96, § 42). Rovněž již v rozsudku ze dne 7. 8. 1996 ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii (stížnost č. 19874/92), ESLP zdůraznil význam "pouhého zdání" podjatosti soudce účastníky nebo veřejností. Obdobně z rozsudku ESLP ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii (stížnost č. 2689/65) lze dovodit, že pro vyslovení závěru o absenci nestrannosti postačí již samotná dostatečně nevyvrácená pochybnost o nestrannosti soudu, resp. soudce. Při zkoumání otázky (ne)strannosti soudce je pak podle ESLP nutné "jít ještě dále, než jak se věci jeví", neboť "spravedlnost nemůže být pouze vykonávána, ale především musí být vidět, že je vykonávána" (§ 31 téhož rozsudku). Přitom nevypořádá-li se soud náležitým způsobem s námitkou podjatosti, může tím sám porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1996 ve věci Remli proti Francii, stížnost č. 16839/90). ESLP též konstatoval, že "jakýkoliv soudce, u kterého existuje legitimní důvod pro obavy o jeho nestrannosti - například pokud by zveřejnil prohlášení týkající se výsledku věci - by proto neměl ve věci rozhodovat" (rozsudek ze dne 9. 12. 2019 ve věci Rustavi 2 Broadcasting Company Ltd. a ostatní proti Gruzii, stížnost č. 16812/17, § 341 a § 342, a rozsudek ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě, stížnost č. 17056/06, § 98). Obdobně ESLP dovodil, že objektivně nestranný není kupř. ani soudce ústavního soudu, který v minulosti v téže věci poskytl ještě jako univerzitní profesor radu účastníkovi řízení (rozsudek ze dne 8. 2. 2007 ve věci Švarc a Kavnik proti Slovinsku, stížnost č. 75617/01).

8. Čtvrtý senát Ústavního soudu, který je příslušný k rozhodnutí podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu č. Org 1/22, dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro vyloučení soudce Vojtěcha Šimíčka z projednání a rozhodnutí věci. Informace poskytnutá na oficiálním jednání představitelů ministerstva se zástupci SMS o konzultaci věci se soudcem zpravodajem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a zveřejněná v zápise z tohoto jednání, je způsobilou vyvolat objektivně pochybnost o jeho podjatosti. Na tomto závěru nemůže nic změnit soudcův pocit, že se necítí být podjatým, ani jeho výhrady vůči zápisu z jednání. K tomu lze dodat, že podle úpravy institutu vyloučení soudců v § 36 a násl. zákona o Ústavním soudu nejde o to, zda se soudce "cítí" více či méně nebo se naopak částečně či vůbec "necítí" podjatým, nýbrž je podstatné, zda se zřetelem na jeho poměr ke konkrétní právní věci napadlé u Ústavního soudu, k účastníkům, vedlejším účastníkům nebo k jejich zástupcům lze (tj. objektivně) pochybovat o jeho nepodjatosti. Toto objektivní kritérium (stránka) nestrannosti soudce je relativizováno v usnesení Pl. ÚS 19/22, které přehlíží, že podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se pro vyloučení soudce nevyžaduje nedostatek nestrannosti, ale postačí pouhá (relevantní) pochybnost o jeho nepodjatosti. Čtvrtý senát připomíná, že při posuzování prohlášení účastníka řízení, že některého ze soudců odmítá, samostatně hodnotí skutkový i právní stav věci ke dni jeho rozhodování a jiné - byť i plenární - usnesení jej nijak nezavazuje.

9. Na základě výše uvedených důvodů rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 ve spojení s § 38 odst. 1 větou druhou zákona o Ústavním soudu (podobně jako ve věci sp. zn. III. ÚS 1759/22) tak, že soudce Vojtěch Šimíček je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2126/22.