III.ÚS 246/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti příspěvkové organizace Národní památkový ústav, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, zastoupeného Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou, sídlem Leitnerova 680/7, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2024 č. j. 28 Cdo 2332/2023-2462, výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. únor 2023 č. j. 18 Co 148/2007-2316 a výrokům I a), II a), III a), V a), VI a) rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. října 2006 č. j. 5 C 147/92-1123, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1. Dipl. Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda, 2. Kristiny Colloredo-Mansfeldové, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, sídlem Spálená 84/5, Praha 1 - Nové Město, a 3. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily čl. 4 Ústavy a jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. První vedlejší účastník a druhá vedlejší účastnice (dále též jen "žalobci") se v řízení před obecnými soudy domáhali na stěžovateli, a to za vedlejší účasti třetí vedlejší účastnice, vydání věcí, které jsou součástí mobiliáře zámku v Opočně a které původně patřily do majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda (nar. XXXX) a Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda (nar. YYYY). Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") napadeným (částečným) rozsudkem uložil stěžovateli uzavřít dohodu o vydání slavnostního kočáru Landauer [výrok I a)], 38 obrazů [výrok II a)], 15 svítidel [výrok III a)], 214 kusů zbroje a výzbroje [výrok V a)] a 6 sad či kusů loveckých trofejí [výrok VI a)] do podílového spoluvlastnictví žalobců a dále uzavřít s druhou vedlejší účastnicí dohodu o vydání 4 lustrů [výrok IV a)] a 155 předmětů převážně jídelního vybavení a příborů [výrok VII a)].

3. Okresní soud vyšel z toho, že tento majetek byl nejprve zkonfiskován nacistickým Německem, poté československým státem na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. U předmětů vydávaných výlučně druhé vedlejší účastnici dospěl k závěru, že jejich původním vlastníkem byl Dr. Josef Colloredo-Mansfeld a nárok na jejich vydání plyne z § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jde-li o majetek vydávaný do spoluvlastnictví žalobců, jehož původním vlastníkem byl Josef Colloredo-Mannsfeld, okresní soud dospěl k závěru, že stát jeho vlastnické právo uznal v roce 1947 a sporný majetek bez právního důvodu převzal až po 25. 2. 1948.

4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") tento rozsudek změnil rozsudkem ze dne 18. 10. 2007 č. j. 18 Co 148/2007-1227 tak, že žalobu žalobců zamítl. Ve vztahu k majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda krajský soud sice vyšel z toho, že konfiskační výměr byl zrušen, dospěl však k závěru, že stát znemožnil jmenovanému s majetkem umístěným na zámku Opočno nakládat již přede dnem 25. 2. 1948, a tedy mu ho ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. odňal před počátkem rozhodného období. K samostatnému nároku druhé vedlejší účastnice krajský soud uvedl, že Dr. Josef Colloredo-Mansfeld měl právo na vrácení svého majetku podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, jeho vlastnické právo však nebylo rozhodnutím příslušného orgánu obnoveno. Protože ke ztrátě vlastnictví došlo ještě před 25. 2. 1948, bylo by možné věci vydat jen podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebylo však prokázáno, že by je Dr. Josef Colloredo-Mansfeld v době nacistické okupace pozbyl z důvodu rasové perzekuce.

5. Následné dovolání žalobců zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2009 č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318. Uvedl, že rozhodnutí okresního i krajského soudu vychází z toho, že movitý majetek nacházející se na zámku Opočno byl prohlášen za státní kulturní památku rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 30. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX A 3 a byl odevzdán do správy a užívání Národní kulturní komise.

6. Ústavní stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a Nejvyššího soudu byly odmítnuty usneseními ze dne 3. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1234/09 a ze dne 11. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 1211/09.

7. V návaznosti na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Colloredo Mannsfeld proti České republice ze dne 15. prosince 2016 (stížnosti č. 15275/11 a č. 76058/12) a Colloredo Mansfeldová proti České republice ze dne 11. ledna 2018 (stížnost č. 51896/12) žalobci podali návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud usneseními ze dne 3. 1. 2018 č. j. Pl. ÚS 25/17-49 a ze dne 23. 10. 2018 č. j. Pl. ÚS 25/17-76 zrušil předcházející usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavních stížností.

8. V obnoveném řízení rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 25/17 (N 131/100 SbNU 426) mimo jiné o rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5328/2008-1318 a rozsudku krajského soudu č. j. 18 Co 148/2007-1227. Věc se tak vrátila znovu ke krajskému soudu.

9. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I až III, IV b), V, VI a VII b) potvrdil (výrok I), ve výrocích IV a) a VII a) ho změnil a žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok II). K tomu uvedl, že vyšel ze skutkových a právních závěrů vyslovených v odvolacím řízení vedeném pod sp. zn. 23 Co 396/2009, konkrétně že stát vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda v roce 1946 a 1947 uznal a neučinil žádný úkon, který by mohl podle tehdejší úpravy vést k odnětí vlastnického práva před 25. 2. 1948.

10. Rozsudek krajského soudu napadli dovoláním jak druhá vedlejší účastnice, tak stěžovatel. Nejvyšší soud napadeným usnesením však obě dovolání odmítl, neboť je neshledal přípustnými. K tomu uvedl, že na otázce, zda k odnětí vlastnického práva Josefa Coloredo Mansfelda došlo podle § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nespočívá, a že z napadeného rozhodnutí sice není zřejmé, zda měl být důvodem odnětí některý z restitučních titulů podle § 6 odst. 1 či 2 cit. zákona, plyne však z něho závěr, že k tomuto odnětí nedošlo před rozhodným obdobím, a v úvahu připadalo jen použití § 6 odst. 2 cit. zákona. Rozporoval-li stěžovatel skutkové závěry odvolacího soudu, Nejvyšší soud připomněl, že dovolání nemůže být založeno na odlišných skutkových závěrech dovolatele. Pokud stěžovatel namítal, že odvolací soud převzal skutkové právní závěry z jiného řízení (vedeného pod sp. zn. 23 Co 396/2009), jednalo se o obdobu využití tzv. soudních notoriet. Stěžovatel měl možnost se k důkazům vyjádřit a nevznesl žádné procesní námitky. K námitce, že rozhodnutí je nevykonatelné kvůli neurčitému popisu věcí, Nejvyšší soud uvedl, že většina věcí je opatřena inventarizačními čísly a stěžovatel v řízení netvrdil, že by některé věci byly ztraceny nebo byly jinak nedostupné. Soud upřednostnil pozici žalobců, kteří nemohou po desetiletích přesně specifikovat každou věc. Ke zpochybnění rozsahu fideikomisu a příslušenství zámku Nejvyšší soud uvedl, že soudy obou stupňů provedly důkladné dokazování a zjistily jasné rozlišení mezi alodním a fideikomisním vlastnictvím. Odkaz na dobovou judikaturu shledal jako nepřípadný kvůli odlišným skutkovým okolnostem.

11. Lze dodat, že usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu napadla ústavní stížností druhá vedlejší účastnice, Ústavní soud ji však usnesením ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 226/25 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

II. Stěžovatelova argumentace

12. Stěžovatel především poukazuje na (již zmíněný) nález sp. zn. Pl. ÚS 25/17, v němž Ústavní soud uvedl, jaké jsou právně relevantní skutečnosti (jež mají být předmětem dokazování) pro zodpovězení otázky, zda stát bez právního důvodu odňal Josefu Colloredo-Mannsfeldovi jeho movitý majetek před nebo až v rozhodném období. Dále stěžovatel zmiňuje, že krajský soud v bodě 89 napadeného rozsudku deklaroval, že plně vychází ze skutkových a právních závěrů, k nimž dospěl v řízení sp. zn. 23 Co 396/2009. V uvedeném řízení však krajský soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by jmenovaný s majetkem na zámku Opočno mohl (míněno ještě před rozhodným obdobím) nakládat (bod 45 rozsudku č. j. 23 Co 396/2009-2252), zatímco v nyní posuzované věci uvedl, že mu stát dispozici s tímto majetkem umožnil (bod 89 napadeného rozsudku). Odmítá přitom úvahu krajského soudu, že by uložení dvou bubnů do sbírky na zámku Opočno představovalo dispozici s majetkem.

13. Dále namítá, že ani v jednom řízení nebyl učiněn konkrétní závěr, kdy a na základě jakého úkonu (jednání) k odnětí majetku došlo, a byť obecně z řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 23 Co 396/2009 vyplývá, že se tak mělo stát v rozhodném období, neměl možnost na to právně reagovat. K výtce Nejvyššího soudu, že (stěžovatel) vykládá dohodu uzavřenou dne 22. 4. 1947 izolovaně, bez ohledu na listiny z roku 1957, uvedl, že v řízení byla nově k důkazu provedena listina z roku 1947, ze které je zcela zřejmé, že za státní majetek byly prohlášeny nejenom nemovité věci uvedené v rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 29. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX/A-3, ale také mobiliář, čemuž odpovídá i zápis ze společné porady zástupců Národní kulturní komise a Národního pozemkového fondu ze dne 9. 9. 1947. Jde-li o listinu z roku 1957, Ústavní soud v bodě 75 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/17 nastínil otázku úplnosti a věrohodnosti tohoto důkazního prostředku z důvodu, že byla vydána v rozhodném období. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že v rozporu s datací listin dovodil, že sdělení Zemského národního výboru v Praze ze dne 29. 4. 1947 č. j. III. NS-380/96-1946 bylo vydáno až poté, co Ministerstvo zemědělství vydalo dne 29. 4. 1947 č. j. 33.219/47-IX/A-3 rozhodnutí o prohlášení zámku Opočno s jeho veškerým mobiliářem státním kulturním majetkem.

14. S ohledem na výše uvedené má za to, že obecnými soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V této souvislosti argumentuje, že v důsledku zrušení konfiskace a posléze národní správy sice odpadl právní důvod, na základě kterého stát majetek převzal, fakticky ho však nadále držel (patrně jako konfiskát, který byl zčásti domnělý), a to již v roce 1947. Podle stěžovatele je jen otázkou, zda stát majetek převzal bez právního důvodu "dnem následujícím poté, co byla zrušena konfiskace majetku (tedy v roce 1947 po odpadnutí právního důvodu) nebo s ohledem na účinky takového zrušení konfiskace již v roce 1945, resp. 1946".

15. Stěžovatel namítá i to, že krajský soud neprovedl navržené důkazy, pouze převzal závěry z jiného řízení, resp. ze svého rozsudku č. j. 23 Co 396/2009-2252, aniž by účastníky řízení upozornil, že hodlá využít soudní notoriety (a samotný krajský soud to tak ani nehodnotil). Výrok rozsudku neobsahuje dostatečnou individualizaci věcí, a nelze proto jednoznačně určit, co má být vydáno (např. lustr s knížecí korunou). Přestože v soudním řízení namítal, že některé věci, které by měl povinnost vydat, nelze identifikovat vůbec, resp. je nelze odlišit od jiných věcí odpovídajících popisu, okresní soud se touto námitkou nezabýval. Tento postup zdůvodnil tím, že (stěžovatel) jejich držbu nepopřel. Krajský soud se individualizací odmítl zabývat, Nejvyšší soud akcentoval účel a smysl restitučního zákonodárství s tím, že s odstupem času objektivně nemají restituenti možnost každou věc konkretizovat. Stěžovatel jako příklad uvádí některé z takových položek, podrobněji se věnuje situaci, kdy okresní soud měl o stejném lustru rozhodnout dvakrát. Argumentoval-li Nejvyšší soud v tom smyslu, že šlo o vyjádření o restitučním nároku (k téže věci) odlišných osob, přehlédl, že okresní soud dospěl k závěru, že stejná věc patřila jak Josefu Colloredo-Mannsfeldovi, tak Dr. Josefu Colloredo-Mansfeldovi. Jde o exces důkazního řízení, který aproboval krajský soud, když se nezabýval námitkami ohledně nutnosti individualizace věcí a odlišení majetku jmenovaných. V této souvislosti tvrdí, že není-li jasné, které položky jsou předmětem vydání, nelze učinit relevantní závěry ohledně vlastnického práva. Doplňuje, že pokud dostatečně netvrdil skutečnosti týkající se absence držby, měly obecné soudy postupovat podle § 118a o. s. ř.

16. Stěžovatel dále rozvádí svůj názor, že nebylo-li postaveno najisto, o jakou položku jde, nelze ve vztahu k ní činit jakékoliv právní závěry ať již z pohledu rozsahu vypořádaného majetku, tak i z pohledu výkladu dohody o vypořádání fideikomisu, aplikace § 296 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský, či § 17 zákona č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenství. Neudržitelnost postupu okresního soudu se např. konkrétně projevuje u položky lustr s knížecí korunou. V této souvislosti zmiňuje, že v průběhu řízení upozorňoval, že samotnou eliminací věcí uvedených v separačních protokolech a porovnáním se seznamem pořízeným v roce 1943, tedy bez ohledu na to, jak byl majetek mezi výše jmenované osoby rozdělen, nelze činit právní závěr ohledně vlastnického práva.

III. Vyjádření druhé vedlejší účastnice

17. Ústavní soud obdržel vyjádření k ústavní stížnosti, v němž druhá vedlejší účastnice vyslovila názor, že ústavní stížnost nemá ústavněprávní rozměr. Tvrdí, že stát do počátku rozhodného období vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda uznával, a argumentuje zprávou národní správy velkostatku Opočno ze dne 24. 6. 1947 a rozhodnutím Zemského národního výboru ze dne 29. 4. 1947 č. III NS-380/96-1946. Tvrdil-li stěžovatel, že jmenovaný byl omezen v nakládání se svým majetkem, bylo jeho povinností toto tvrzení prokázat, což se nestalo. Upozorňuje, že dohoda ze dne 22. 4. 1947 schválená rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 29. 4. 1947 č. 33219/47-IX/A-3 (ohledně národní správy zámeckých objektů) předchází uvedenému rozhodnutí Zemského národního výboru, a navíc se podle svého textu se vztahovala jen na mobiliář náležející k zámeckému objektu.

18. Skutkové závěry obecných soudů považuje proto za správné. Stěžovatelův výklad označuje za absurdní, poukazujíc na soudní judikaturu, podle které zmocnění se věci státem nastává, až když se stát ujme držby věci jako (domnělý) vlastník, a to bez ohledu na délku předcházející detence. Ponechání mobiliáře na zámku Opočno označuje druhá vedlejší účastnice za pochopitelné, protože synovec Josefa Colloredo-Mannsfelda se v té době pokoušel o jeho restituci. Z dalšího dokazování (např. z rozhodnutí předsedy Národní kulturní komise ze dne 10. 11. 1950 č. 13303/50) plyne postupné zestátňování sporného majetku v rozhodném období.

19. S poukazem na § 122 odst. 1 a 3 o. s. ř. a na nález ze dne 9. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 3285/19 (N 47/105 SbNU 46) druhá vedlejší účastnice odmítla, že by krajský soud pochybil, převzal-li skutkové a právní závěry, k nimž dospěl jiný senát v předchozím řízení. K tomu uvedla, že v paralelním odvolacím řízení byli stejní účastníci a stěžovatel se mohl vyjádřit k provedeným důkazům, což učinil v obou řízeních. Převzetí závěrů z druhého odvolacího řízení akceptoval Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 226/25.

20. Upozornila i na to, že jmenovanému bylo neprávem odňato více než třináct tisíc předmětů, a nelze po oprávněné osobě ani soudu požadovat, aby konkretizovaly, jak přesně se stát každého z nich zmocnil. Napadené rozsudky označila v kontextu věci za "maximálně určité" s tím, že nevedení dostatečně podrobné evidence majetku, jež by umožnila přesnou identifikaci každého předmětu, byla zaviněna stěžovatelem, resp. státními orgány, a nemůže to tudíž být podle Ústavního soudu k tíži restituentů [nález ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 38/02 (N 43/32 SbNU 413)].

21. Dodala, že nachází-li se v mobiliáři více předmětů odpovídajících popisu předmětu určeného k vydání, je stěžovatel schopen své povinnosti dostát. Zmínila i to, že už byla uzavřena dohoda o vydání a vydané předměty byly na základě nájemní smlouvy ponechány na zámku Opočno. Uvedl-li stěžovatel jako příklad neurčitosti stropní lustr, je podle ní logické (šlo-li ovšem o totožný lustr, což ale prokázáno nebylo), že byl-li vydán žalobcům jako majetek Josefa Colloredo-Mannsfelda, nemůže být vydán pouze jí jako majetek Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda. Nemožnost plnění tedy dána není.

22. Ústavní soud zaslal toto vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti nevyužil.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

23. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

24. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

25. Stěžovatel v prvé řadě vytýká obecným soudům, že jejich skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jde-li o otázku, do kdy stát uznával vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda, resp. kdy mu znemožnil s jeho movitým majetkem fakticky nakládat (viz bod 102 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/17), a z tohoto vyvozuje, že nesprávně posoudily právní otázku, zda stát odňal tento majetek Josefu Colloredo-Mannsfeldovi bez právního důvodu v rozhodném období (§ 1 odst. 1, § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Podle názoru Ústavního soudu provedené (především listinné) důkazy poskytují poměrně plastický obraz faktické a právní situace, která po druhé světové válce a před začátkem rozhodného období ohledně sporného movitého majetku panovala, včetně postoje různých státních orgánů a institucí k němu.

26. Obecné soudy při posuzování sporné otázky (tedy kdy stát převzal sporné movité věci bez právního důvodu) vyšly z právního názoru Ústavního soudu vysloveného ve zmíněném plenárním nálezu. V tomto ohledu akcentovaly, že konfiskační vyhlášku týkající se majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda stát zrušil (výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 21. 1. 1947 č. III-PK-131/20-1946), a že zrušena měla být i národní správa (sdělení téhož orgánu ze dne 29. 4. 1947 č. III NS-380/96-1946). Vzaly v úvahu i další listinné důkazy, z nichž plyne, že (mimo jiné) objekt zámku Opočno i s mobiliářem byl - jako státní kulturní majetek - odevzdán do správy Národní kulturní komise (viz např. rozhodnutí Ministerstva zemědělství v Praze ze dne 29. 4. 1947 č. 33.219/47-IX/A-3 či dopis téhož orgánu ze dne 12. 6. 1947 č. j. 476 017/46-IX/A/3), současně zohlednily, že takové úkony státu nemohly dopadat na majetek Josefa Colloredo-Mannsfelda, protože o státní (konfiskovaný) majetek ve smyslu § 2 zákona č. 137/1946 Sb. nešlo.

27. Stěžovatel argumentuje tím, že Josef Colloredo-Mannsfeld nemohl se svým majetkem disponovat. Druhá vedlejší účastnice tvrdí, že tato skutečnost nebyla prokázána. Otázku možného omezení vlastnického práva jmenovaného a případných právních dopadů z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. nutno posuzovat v dobovém kontextu a toho, jak se konkrétně situace ohledně sporného majetku vyvíjela od konce druhé světové války do začátku rozhodného období. Na základě provedeného dokazování obecné soudy dovodily, že majetek rodu Colloredo-Mannsfeldů, včetně zámku Opočno a jeho mobiliáře, byl státem zkonfiskován, byla na něj uvalena národní správa a později byl - coby majetek státu - dán do správy a užívání Národní kulturní komise. Jde-li však o jeho část, která je předmětem sporu, zrušením příslušné konfiskační vyhlášky, a nutností zrušit i národní správu stát výslovně vlastnické právo Josefa Colloredo-Mannsfelda uznal. Nelze přitom pominout, že tento majetek byl umístěn na zkonfiskovaném zámku Opočno společně s ostatním mobiliářem, s čímž koresponduje (jak plyne z dopisu národní správy ze dne 24. 6. 1947), že jmenovaný sice na zámku nemohl setrvat, nebyl mu však odepřen přístup k jeho majetku za účelem doplnění archivu (či sbírek).

28. Současně obecné soudy měly za to, že dohoda mezi Národním pozemkovým fondem a Národní kulturní komisí, akceptovaná Ministerstvem zemědělství v Praze, resp. rozhodnutí tohoto ministerstva o odevzdání celé řady historických objektů včetně jejich veškerého inventáře do správy a užívání Národní kulturní komise se po právu nemohla týkat sporného majetku. Vzhledem k tomu, že důvod jeho možného implicitního zahrnutí do tohoto rozhodnutí z provedeného dokazování neplyne, nelze postavit najisto, že šlo o klíčový krok státu učiněný se záměrem zmocnit se majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda, protože stejně tak mohlo jít o (v té době dosti běžné) pochybení způsobené nedůsledností či neznalostí, které by bylo možné vyřešit právní cestou, pokud by (vzápětí) ke změně režimu nedošlo.

29. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovateli, že by tyto skutkové závěry obecných soudů bylyv extrémním rozporu s provedenými důkazy, tedy že by stály zcela bez opory nebo by s nimi byly dokonce ve zjevném rozporu. Výše uvedené skutečnosti (sub 26 až 28) ve svém souhrnu svědčí spíše o procesu vedoucímu k úplnému obnovení vlastnického práva Josefa Colloredo-Mannsfelda než k jeho odnětí. Situovaly-li za tohoto stavu obecné soudy těžiště zmocnění se sporného majetku státem bez právního důvodu až do rozhodného období (kdy mělo dojít k vyznačení vlastnického práva ve prospěch státu), nelze jim z hlediska ústavnosti interpretace a aplikace zákona č. 87/1991 Sb. jakožto podústavního práva nic vytknout.

30. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku převzetí skutkových a právní závěrů z jiného řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 23 Co 396/2009. Tuto námitku stěžovatel uplatnil již v dovolání. Nejvyšší soud se jí zabýval a dospěl k závěru, že stěžovatel co do možnosti realizace svých procesních práv zkrácen nebyl. Opakuje-li stěžovatel, že na použití tzv. soudní notoriety nebyl upozorněn, z protokolu o jednání před krajským soudem ze dne 27. 2. 2023 plyne opak (viz č. l. 2313 soudního spisu). Stěžovatel nebyl ani zkrácen na možnosti argumentace proti závěru krajského soudu, podle něhož k odnětí vlastnického práva nedošlo před rozhodným obdobím, neboť s ohledem na stejný závěr okresního soudu (viz výše) mohl argumentovat v průběhu odvolacího a následně dovolacího řízení. Má-li pochybení krajského soudu spočívat v tom, že tyto závěry převzal jen zčásti či nedůsledně, konkrétně jde-li o otázku, zda Josef Colloredo Mannsfeld mohl se svou sbírkou disponovat, takové tvrzení neodpovídá skutečnosti, neboť v obou rozhodnutích krajský soud (byť jinými slovy) uvedl, že jmenovaný nemohl se svým majetkem volně nakládat z důvodu národní správy (a napadený rozsudek krajského soudu nedává rovnítko mezi uložením předmětu do sbírek a volnou dispozicí).

31. K námitce nedostatku materiální vykonatelnosti napadených rozsudků Ústavní soud uvádí, že stejnou argumentaci, včetně poukazu na situaci ohledně lustru s inventárním č. 2356/s knížecím erbem, stěžovatel uplatnil v dovolání, Nejvyšší soud se jí zabýval (body 35 až 38) a náležitě se s ní vypořádal. Možno dodat, že případná nevykonatelnost napadených rozsudků u některé z položek, jak je stěžovatel zmiňuje, jde k tíži žalobců, kteří se mohou bránit žalobou pro zmatečnost [§ 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], nicméně byla-li již uzavřena dohoda o vydání a nájemní smlouva, lze usuzovat, že se stěžovateli zdařilo jednotlivé položky ztotožnit. Jde-li konkrétně o výše zmíněný lustr (s inventárním číslem z roku 1953), ten byl ve výroku III a) identifikován stejně jako lustry ostatní, a šlo-li snad o stejný lustr jako ve výroku IV a), vzhledem k zamítnutí nároku druhé vedlejší účastnice nelze k závěru o nevykonatelnosti napadených rozsudků dospět. Z ústavní stížnosti neplyne, proč právě tento předmět byl zařazen do majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda nesprávně, a obecně k postupu soudů nižších stupňů, jde-li o rozlišení majetku Josefa Colloredo-Mannsfelda a Dr. Josefa Colloredo-Mansfelda, se vyjádřil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení (body 41 a 42) a Ústavní soud ani v tomto ohledu nemá, co by z hlediska uplatněného práva na spravedlivý (resp. řádný) proces mohl obecným soudům vytknout.

32. S ohledem na shora uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.