III.ÚS 2866/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené O. R., advokátem, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 24. července 2025 č. j. 4 KZN 3128/2025-11, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. května 2025 č. j. 13 ZN 1689/2024-13 a vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru obecné kriminality, 3. oddělení ze dne 5. března 2025 č. j. KRPT-304958-12/ČJ-2024-070073, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství"), Okresního státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "okresní státní zastupitelství") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru obecné kriminality, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") z důvodu tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti, přiložených vyrozumění a vyžádaného spisového materiálu plyne, že stěžovatelka je jednou z obyvatelek tzv. osady B., která spadá pod městský obvod M. a H. Nemovitosti v Lokalitě B. jsou ve vlastnictví Statutárního města Ostrava a bytový fond je spravován městským obvodem. Místní obyvatelé užívají nemovitosti pouze na základě nájemních smluv. Část nájemních smluv - zejm. těch staršího data - byla uzavřena na dobu neurčitou, část na dobu určitou. Lokalitu B. obývají osoby romské i majoritní etnicity.

3. Rada městského obvodu na své schůzi dne 13. 5. 2024 rozhodla usnesením č. 0386/RMOb-MH/2226/40 o přijetí strategie dalšího rozvoje bytového fondu v lokalitě B. Rada městského obvodu uvedeným usnesením uložila bytovému odboru připravit návrhy dodatků nájemních smluv k bytovým jednotkám v lokalitě B. v souladu s přijatou strategií jejího rozvoje, které následně byly společně s informačním dopisem rozeslány nájemcům. Městský obvod nájemce dopisem informoval o přijetí strategie rozvoje i o důvodech jejího přijetí. V dopise mj. stálo, že "na základě stavu domů, který byl v posledních letech opakovaně posuzován znalci v oboru stavebnictví, ale také s přihlédnutím ke stavu infrastruktury a finančním možnostem městského obvodu bylo zhodnoceno, že generální rekonstrukce domů, jak byly plánovány ve spolupráci s bývalým vedením statutárního města Ostravy, není reálné provést. Jakékoliv zásadní výdaje směřující do domovního fondu na B. by musely být nutně doprovázeny také celkovou rekonstrukcí vodovodu, kanalizace a elektřiny, které jsou ve špatném technickém stavu. Ačkoli město takovým projektem disponuje, jeho realizace ve výši více než 200 milionů korun převyšuje finanční možnosti obvodu a ani město podobný výdaj ve svém rozpočtu nemá." Následně nájemce informovalo, že kvůli hrozícímu kolapsu vodovodní a kanalizační sítě je v současnosti nuceno přistoupit k utlumení bydlení v lokalitě a zajištění záchovné údržby zbývajících nemovitostí. Snížení počtu nájemců v lokalitě mělo proběhnout ve dvou, resp. třech vlnách (skupinách). Nájemcům první a druhé skupiny, jimž budou postupně ukončeny nájemní smlouvy, bylo za účelem zajištění bytových potřeb nabídnuto - podle dostupnosti - náhradní bydlení nebo finanční pomoc do výše 30 000 Kč na pokrytí nákladů na stěhování a případnou úhradu kauce. Tytéž informace plynou také z důvodové zprávy k návrhu bytového odboru na přijetí strategie dalšího rozvoje bytového fondu v lokalitě B.

4. Stěžovatelka, resp. její právní zástupce v reakci na to podali trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu apartheidu a diskriminace skupiny lidí podle § 402 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Namítali, že primárním hlediskem uvedené strategie rozvoje je etnická, resp. národnostní příslušnost nájemců. Měli za to, že jednání členů rady městského obvodu a místostarosty Jiřího Pagáče působí v celkovém kontextu jako snaha o úmyslné vypuzení romských obyvatel B. a odebrání bydlení pouze z důvodu jejich etnicity. Na podporu tohoto tvrzení předložili policejnímu orgánu kopii příspěvku osoby vystupující pod jménem Jiří Pagáč na sociální síti Facebook ze dne 25. 6. 2024, v němž se mj. vyjádřil, že "některé ale opravdu v našich domech ubytovat nechceme ...", a "je třeba ukončit skanzen." Dále přiložili seznam nájemců, rozdělených do třech skupin podle předpokládaného data ukončení nájemní smlouvy a v rámci těchto skupin i podle tvrzené etnicity, resp. národnosti nájemců. Z tohoto seznamu vyplývalo, že nájemní smlouvy mají být, statisticky vzato, nejprve ukončeny především nájemcům romské etnicity.

5. Policejní orgán rozhodl napadeným vyrozuměním o založení věci bez dalšího opatření. Stěžovatelku, resp. jejího právního zástupce, jenž původně vystupoval jako oznamovatel, informoval, že po provedeném šetření podle § 158 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a vyhodnocení všech shromážděných důkazů dospěl k závěru, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle § 402 trestního zákoníku ani jiného trestného činu či správního deliktu. Nebyly tudíž zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu.

6. Ze souvisejícího úředního záznamu o vyhodnocení a založení věci bez dalšího opatření ze dne 5. 3. 2025 č. j. KRPT-304958-11/ČJ-2024-070073 plyne, že policejní orgán přihlédl k listinným důkazům, které mu k jeho žádosti byly poskytnuty oznamovatelem a městským obvodem, včetně informací o všech nájemních smlouvách k bytovým jednotkám v lokalitě B. za posledních 10 let (včetně přehledových tabulek a úplného znění nájemních smluv a jejich dodatků), listinných podkladů ke strategii dalšího rozvoje bytového fondu v oblasti a informačních dopisů. Na základě toho uvedl, že ze shromážděných podkladů nikterak neplyne, že by nájemní smlouvy byly nájemcům romské etnicity záměrně prodlužovány pouze na krátkou dobu a nájemcům s majoritní etnicitou na delší nebo neurčitou dobu. Hlavním důvodem pro ukončení nájemních smluv je špatný technický stav dotčených budov a související infrastruktury. Kritériem pro postupné ukončení nájemních smluv nebyla rasa, etnicita nebo národnost nájemců, ale typ, resp. délka trvání nájemních smluv. Úřad navíc přijal opatření za účelem zajištění náhradního bydlení. Nakonec i z předloženého příspěvku Jiřího Pagáče na sociálních sítích plyne, že šlo pouze o reakci na špatný stav infrastruktury a celkový vzhled lokality B. Policejní orgán proto dospěl k závěru, že není dáno podezření ze spáchání trestného činu.

7. Okresní státní zastupitelství napadeným vyrozuměním stěžovatelce sdělilo, že její podání posoudilo jako podnět k využití oprávnění státního zástupce uložit policejnímu orgánu provedení úkonů nutných k objasnění věci podle § 157 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Stěžovatelce objasnilo podstatu a průběh tzv. předprocesní fáze trestního řízení, jakož i to, že trestní řízení je zahájeno pouze tehdy, existuje-li důvodné podezření, že došlo ke spáchání trestného činu. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo. Ze shromážděných důkazů nebylo zjištěno, že by k nájemním smlouvám bylo přistupováno podle rasových měřítek s úmyslem poškodit určitou skupinu obyvatel. Naopak se jednalo o postup transparentní, logicky odůvodněný a odpovídající místním poměrům (vč. toho, že část obyvatel neplnila své smluvní závazky). Ač se ze statistického pohledu může jevit, že strategie rozvoje dopadá nerovně na určité skupiny obyvatel, v průběhu prověřování bylo vyloučeno, že by šlo o úmyslně vyvolanou situaci s cílem je diskriminovat nebo zkrátit na právech. Pokud jde o některá nevhodná vyjádření osoby vystupující na sociálních sítích pod jménem Jiří Pagáč, stěžovatelka by měla zvážit spíš využití jiných právních prostředků než trestního oznámení.

8. Krajské státní zastupitelství se v napadeném vyrozumění ztotožnilo s názory policejního orgánu a okresního státního zastupitelství, jejichž adekvátnost je stvrzena shromážděnými důkazy. Poznamenalo, že s nájemci spadajícími do první a druhé skupiny byly uzavřeny nové nájemní smlouvy na dobu určitou do dne 30. 9. 2025, resp. 31. 5. 2029. Část těchto nájemních smluv obsahuje také konkrétní závazek zajistit obyvatelům náhradní bydlení v případě zhoršení technického stavu nemovitostí, bránícímu jejich řádnému užívání. Nepotvrdilo se ani stěžovatelčino tvrzení o používání etnického kritéria při uzavírání nájemních smluv. Ze spisového materiálu naopak plyne, že zatímco starší nájemní smlouvy byly uzavírány zpravidla na dobu neurčitou, novější nájemní smlouvy byly podrobnější, preciznější a na dobu určitou (patrně z důvodu zhoršujícího se technického stavu domů).

II. Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka rekapituluje skutkové okolnosti věci, přičemž poukazuje na tytéž skutečnosti a výroky jako před policejním orgánem a státními zastupitelstvími. Tvrdí, že tyto skutečnosti vzbuzují silné podezření o tom, že obyvatelé osady B. jsou obětmi zakázané nepřímé diskriminace [nález ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1136/13 (N 143/78 SbNU 209); rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále též "ESLP") ve věci Oršus a další proti Chorvatsku ze dne 16. 3. 2010, č. 15766/03; rozsudek ESLP ve věci Sampani a další proti Řecku ze dne 11. 12. 2012, č. 59608/09]. Dokládá to shora uvedenými výroky osoby vystupující na sociálních sítích pod jménem Jiří Pagáč. Ani jeden z orgánů činných v trestním řízení se přitom nevyjádřil k tomu, jak je možné, že zdánlivě neutrální kritérium doby trvání nájemní smlouvy dopadá disproporčním způsobem na romské obyvatele lokality B. S ohledem na závažnost podezření bylo nezbytné, aby dotčené orgány věnovaly zvláštní pozornost odůvodnění svých vyrozumění a procesním právům stěžovatelky (např. vyjádřit se k namítaným skutečnostem), což však neučinily. V důsledku toho byla porušena základní práva stěžovatelky a ostatních obyvatel lokality, mj. práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Taktéž měl být porušen zákaz překvapivých rozhodnutí a princip kontradiktornosti. Ač jsou tato základní práva koncipována jako práva týkající se přístupu k soudu, podle stěžovatelky se na základě principu a maiori ad minus musejí uplatnit i v rámci přípravného řízení.

III. Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky

10. Policejní orgán Ústavnímu soudu pouze zaslal spis a upozornil na to, že jeho součástí je i úřední záznam ze dne 5. 3. 2025. K obsahu ústavní stížnosti se nevyjádřil.

11. Okresní státní zastupitelství uvádí, že stěžovatelka pouze opakuje námitky, na které již obdržela odpověď, pročež postačuje odkázat na odůvodnění napadených vyrozumění. Dále zdůrazňuje, že postup podle § 158 odst. 1 trestního řádu nelze bez dalšího považovat za protiústavní, jak naznačuje stěžovatelka (přiměřeně srov. nález ze dne 25. 9. 2025 sp. zn. II. ÚS 1675/25). Ústavní stížnost je navíc postavena na velmi obecných tvrzeních, aniž by stěžovatelka upřesnila, jakým konkrétním způsobem měla být její práva porušena nebo jaké důkazní prostředky policejní orgán neobstaral nebo nevyhodnotil. Stěžovatelka tak ve své podstatě pouze polemizuje s hmotněprávním posouzením situace ze strany orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatelka navíc odkazuje na zcela nepřiléhavou judikaturu (např. na judikaturu týkající se nákladů řízení nebo rozvrhu práce soudů). Navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

12. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření předně poukazuje na poměrně nestandardní postup stěžovatelky před orgány činnými v trestním řízení, kdy trestní oznámení bylo původně podáno stěžovatelčiným právním zástupcem a stěžovatelka - právně zastoupena na základě plné moci původním oznamovatelem - začala jako (domnělá) poškozená vystupovat až před státními zastupitelstvími. Podle krajského státního zastupitelství každopádně provedené šetření nepotvrdilo domněnku stěžovatelky, že při uzavírání nájemních smluv, resp. jejich třífázovém ukončování byl použit "etnický klíč". Poukazuje také na to, že podle § 43 odst. 2 trestního řádu se za poškozeného nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem. Je přitom zřejmé, že stěžovatelka patří do třetí skupiny nájemců, jimž datum ukončení nájemní smlouvy nebyl stanoven. Krajské státní zastupitelství má proto za to, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta pro neoprávněnost navrhovatele.

13. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že vyjádření okresního státního zastupitelství neobsahuje mnoho skutečností, na které by bylo nutné reagovat. Co se týče jeho poukazu na nepřiléhavost citované judikatury, stěžovatelka má za to, že ústavní principy platí ve všech řízeních stejně. Jde-li o vyjádření krajského státního zastupitelství, stěžovatelka opakuje, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly tím, proč u některých nájemců docházelo k dlouhodobému řetězení nájemních smluv na dobu určitou, zatímco jiným byly nabídnuty smlouvy na dobu neurčitou, ač v lokalitě bydleli kratší dobu. Stěžovatelka rovněž rozporuje, že nemá postavení poškozené, resp. že nebyla oprávněna podat ústavní stížnost.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Otázka oprávněnosti navrhovatele a potažmo přípustnosti ústavní stížnosti nicméně vyžaduje podrobnější posouzení.

15. Jak plyne ze shrnutí průběhu řízení i z vyjádření účastníků, před orgány činnými v trestním řízení došlo k nestandardní situaci, kdy trestní oznámení bylo původně podáno O. R. (současným právním zástupcem stěžovatelky), a to jeho vlastním jménem. Následně se však stal na základě plné moci právním zástupcem stěžovatelky a podněty ke státním zastupitelstvím podával již jejím jménem coby její právní zástupce, nikoli coby oznamovatel. Stěžovatelka se současně s tím začala označovat za osobu dotčenou tvrzeným trestným činem, resp. poškozenou, což obě státní zastupitelství akceptovala.

16. S ohledem na to si musel Ústavní soud položit otázku, zda lze s ohledem na popsaný procesní vývoj považovat stěžovatelku za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti, příp. zda není ústavní stížnost nepřípustná z důvodu nevyčerpání opravných prostředků. Klíčovým pro nalezení odpovědi na tuto otázku bylo to, že okresní i krajské státní zastupitelství bez dalšího akceptovaly podání stěžovatelky, jimiž brojila proti vyrozumění policejního orgánu, a reagovaly na ně stejným způsobem, jako kdyby byla podána samotným oznamovatelem trestného činu. Ústavní soud s ohledem na to nemohl než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež vyčerpala všechny prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Jádrem stěžovatelčiny ústavní stížnosti je tvrzení, že orgány činné v trestním řízení se nedostatečným způsobem zabývaly jejím tvrzením, že způsob uzavírání a zejm. současného ukončování nájemních smluv nájemcům žijícím v lokalitě B. je nepřímo diskriminační a motivován snahou "zbavit se" nájemců s romskou etnicitou, čímž mělo dojít ke spáchání trestného činu apartheidu a jiné diskriminace lidí podle § 402 trestního zákoníku. Ač to stěžovatelka tímto způsobem neformuluje a její námitky jsou v tomto ohledu značně zkratkovité, ve své podstatě tvrdí porušení práva na účinné vyšetřování plynoucí ze široce chápaného práva na ochranu soukromého života ve spojení se zákazem diskriminace. V.

1. Obecná východiska 18. Právo na účinné vyšetřování je specifickou pozitivní procesní povinností státu plynoucí z některých hmotných základních práv. Tuto pozitivní povinnost Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva dovodily z práva na život podle čl. 6 odst. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], zákazu mučení a krutého či nelidského zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)] a zákazu otroctví a nucených prací podle čl. 9 Listiny a čl. 4 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 26. 11. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 31/24 (2/2026 Sb.), bod 49; nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475)]. V některých specifických případech byla tato pozitivní povinnost dovozena také z práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (srov. např. nález ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23, bod 22, a tam citovaná judikatura), jakož i z práva na zachování lidské důstojnosti a ochranu soukromého života podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, typicky u sexualizovaných trestných činů, závažných případů domácího násilí a násilí páchaného na dětech [srov. např. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].

19. V posledně jmenovaných oblastech je však judikatura značně zdrženlivá a pozitivní povinnost státu provést účinné vyšetřování dovozuje pouze u typově nejzávažnějších zásahů do těchto práv. U méně závažných zásahů do uvedených základních práv se má naopak za to, že stát svým pozitivním povinnostem dostojí i tehdy, umožní-li jednotlivcům domáhat se ochrany svých práv v jiném - typicky občanskoprávním - řízení (srov. např. nález ze dne 3. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2582/24). Tímto prizmatem je proto nutno vnímat i rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Burlya a další proti Ukrajině ze dne 6. 11. 2018, č. 3289/10, a ve věci Moldovan a další proti Rumunsku (č. 2) ze dne 12. 7. 2005, č. 41138/98 a 64320/01. Ačkoli ESLP připustil existenci práva na účinné vyšetřování i u zásahů do práva na ochranu obydlí, jež plyne ze širšího práva na ochranu soukromého života podle čl. 8 Úmluvy, učinil tak ve věcech, v nichž byla závažnost namítaného jednání dostatečně vysoká na to, aby bylo současně konstatováno i porušení zákazu mučení a krutého či nelidského zacházení podle čl. 3 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace podle čl. 14 Úmluvy. Konkrétně šlo v obou případech o situaci, kdy byla zničena nebo poškozena obydlí stěžovatelů romského původu během protiromských pogromů, proti nimž orgány moci veřejné nezasáhly a ani je následně řádně neprošetřily.

20. Ze shora uvedeného rovněž plyne, že existují-li indicie, že jednání, které vedlo k zásahu do shora uvedených základních práv a potažmo ke vzniku pozitivní povinnosti státu provést účinné vyšetřování, mohlo být založeno na některém ze zakázaných diskriminačních důvodů podle čl. 3 odst. 1 Listiny nebo čl. 14 Úmluvy, orgány činné v trestním řízení se musejí v rámci vyšetřování zabývat i tvrzenými diskriminačními pohnutkami. Diskriminační pohnutky totiž mohou zvyšovat závažnost namítaného jednání (nález ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 1412/20 (N 195/102 SbNU 226), bod 34, a tam citovaná judikatura). Případy diskriminace na základě rasy, etnicity nebo národnosti jednotlivce přitom patří k mimořádně závažným a nebezpečným typům diskriminace a vyžadují zvláštní obezřetnost a rozhodnou reakci ze strany orgánů moci veřejné (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině ze dne 22. 12. 2009, č. 27996/06 a 34836/06, § 43). V kontextu České republiky je přitom diskriminace osob s romskou etnicitou v rozličných oblastech života, včetně bydlení, jedním z přetrvávajících problémů, na které poukazují i mezinárodní orgány [Evropská komise proti rasismu a intoleranci (ECRI) ve své šesté zprávě o situaci v České republice ze dne 1. 10. 2020 konkrétně mj. uvedla, že "situace Romů v oblasti vzdělávání, zaměstnanosti, bydlení a zdraví je stále velmi problematická. Ve školách a v oblasti bydlení nadále dochází k faktické segregaci." ECRI proto vyzvala české orgány, aby přijaly další opatření v této oblasti (v podrobnostech viz body 88 až 90 a 96 citované zprávy).].

21. Protože ale právo na účinné vyšetřování však není samostatným základním právem, ale "pouze" procesní povinností státu plynoucí z určitých hmotných základních práv, jednotlivec se ho může dovolávat jenom tehdy, pokud bylo zasaženo - ať ze strany orgánů moci veřejné, nebo ze strany osob soukromého práva - do jeho hmotného základního práva, z něhož tato pozitivní povinnost plyne. Současně je pro vznik pozitivní povinnosti státu provést účinné vyšetřování v konkrétní věci nutné, aby dotčený jednotlivec vznesl hájitelné tvrzení (tj. tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné prostorově i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné), že došlo k protiústavnímu zásahu do jeho základních práv [přiměřeně srov. např. nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 1398/17 (N 191/87 SbNU 155); nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), bod 31; nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), bod 87]. Je-li vzneseno hajitelné tvrzení, stát má pozitivní povinnost provést vyšetřování, které je a) nezávislé a nestranné, b) dostatečně rychlé, c) podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného a d) důkladné a dostatečné [srov. např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475), bod 36]. V.

2. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc 22. Ústavní soud posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost optikou uvedených obecných východisek a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

23. Ústavní soud nijak nerozporuje základní tezi stěžovatelky, že diskriminace osob s romskou etnicitou, a to i v oblasti bydlení, je závažným a přetrvávajícím problémem; to ostatně plyne i ze zpráv mezinárodních orgánů pověřených dohledem nad dodržováním základních práv v oblasti rovného zacházení (v podrobnostech viz výše, bod 20). Předmětem řízení o ústavní stížnosti je však ochrana ústavně zaručených práv, které stěžovatelka má a disponuje s nimi (srov. FILIP, J. In: FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. Praha: C. H. Beck, s. 500, marg. 21). To v první řadě znamená, že ústavní stížnost slouží k ochraně ústavně zaručených základních práv jako veřejných subjektivních práv, nikoliv k ochraně objektivních ústavních principů. Ve druhé řadě to znamená, že ústavní stížnost je prostředkem individuální právní ochrany. Stěžovatelka proto musí být namítaným zásahem orgánu veřejné moci sama - tedy osobně, aktuálně a bezprostředně - postižena. Stěžovatelka naopak nemůže podat ústavní stížnost za účelem ochrany základních práv někoho jiného (actio popularis), nýbrž výlučně za účelem ochrany svých základních práv (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 44/25).

24. Z vyžádaného spisového materiálu plyne, že stěžovatelčino právo na ochranu obydlí nebo právo nebýt vystavena diskriminaci nebylo a ani nemohlo být dotčeno údajně diskriminační strategií dalšího rozvoje lokality B. a politikou ukončování některých nájemních smluv. V tomto kontextu je nutno vrátit se k seznamu nájemníků, který byl stěžovatelkou, resp. jejím právním zástupcem přiložen k trestnímu oznámení.

25. V uvedeném seznamu byli nájemci žijící v lokalitě B. rozděleni do třech skupin ("vln"), ve kterých měly být ukončeny jejich nájemní smlouvy, a v rámci nich dále podle etnicity, příp. národnosti nájemců. Seznam u každé z dotčených osob uváděl, zda má romskou, ("R"), většinovou neboli majoritní ("M") nebo ukrajinskou ("UKR") etnicitu či národnost. Do první skupiny měli spadat nájemci bytových jednotek s nájemními smlouvami na dobu určitou, jež měly skončit v červnu, listopadu a prosinci 2024. S těmito nájemci měl být uzavřen dodatek nájemní smlouvy s možností jejího prodloužení nanejvýš do dne 30. 9. 2025. Podle stěžovatelkou předloženého seznamu mělo do této skupiny spadat celkem 19 obyvatel, z nichž 17 osob mělo mít romskou ("R") a 2 osoby majoritní ("M") etnicitu. Nájemci romské etnicity měly tvořit 89,5 % osob zahrnutých do první skupiny. Do druhé skupiny měli spadat nájemci bytových jednotek opravených v roce 2021 s nájemní smlouvou na dobu určitou. S touto skupinou měl být uzavřen dodatek nájemní smlouvy s možností jejího prodloužení nanejvýš do dne 31. 5. 2029. Do této skupiny mělo podle stěžovatelčina seznamu spadat celkem 16 obyvatel, z nichž mělo mít 10 osob romskou ("R") a 6 osob majoritní ("M") etnicitu. Nájemci romské etnicity tvořili 62,5 % osob v této skupině. Do třetí skupiny byly zahrnuti nájemci s nájemní smlouvou na dobu neurčitou. Těmto osobám nebyl stanoven žádný termín ukončení nájemní smlouvy. Do této skupiny osob spadalo 30 osob, z nichž mělo mít 10 osob tvrzenou romskou ("R") etnicitu, 2 osoby ukrajinskou ("UKR") národnost a 18 osob majoritní ("M") etnicitu.

26. Samotná stěžovatelka a příslušníci její rodiny přitom patřili k poslední, třetí skupině nájemců, jimž nájemní smlouva nebyla a ani neměla být v blízké budoucnosti ukončena. Stěžovatelka a její rodinní příslušníci byli navíc v seznamu označeni jako osoby s většinovou neboli majoritní ("M") etnicitou. Je proto z podstaty věci vyloučeno, aby v důsledku přijetí strategie dalšího rozvoje lokality B., která byla údajně namířena proti romským obyvatelům, vůbec došlo k zásahu do stěžovatelčina práva na ochranu obydlí podle čl. 8 Úmluvy nebo práva nebýt vystavena diskriminaci čl. 14 Úmluvy. Stěžovatelce totiž nebyla ukončena nájemní smlouva a stěžovatelka se dokonce ani sama necítila být součástí skupiny romských obyvatel lokality B., k jejichž diskriminaci mělo údajně dojít. Jelikož v nyní posuzované věci nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, stěžovatelka se v řízení o ústavní stížnosti nemůže dovolávat ani práva na účinné vyšetřování coby specifické pozitivní povinnosti státu plynoucí z čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Současně se práva na účinné vyšetřování nemůže dovolávat ani jménem jiných osob, u nichž potenciálně mohlo dojít k zásahu do uvedených základních práv, neboť zákon o Ústavním soudu nezná institut actio popularis. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce byli oznamovateli trestného činu, neboť oznamovatelem se může stát kterákoliv osoba, nejen oběť, jejíž základní práva byla tvrzeným trestným činem zasažena.

27. Stěžovatelka ostatně ani před orgány činnými v trestním řízení, ani v řízení o ústavní stížnosti nevznesla hajitelné tvrzení, že se stala obětí takového zásahu do svých základních práv, který by mohl vést ke vzniku pozitivní povinnosti státu provést účinné vyšetřování. Ve svých podáních a posléze i v ústavní stížnosti pouze ve zcela obecné rovině uváděla, že strategie dalšího rozvoje lokality B. vzbuzuje pochybnosti a jeví se jako diskriminační snaha o vystěhování romských obyvatel lokality. Taktéž v žádné fázi netvrdila, že k této skupině osob patří, ani neuváděla, v čem by mělo spočívat porušení jejích základních práv.

28. Ústavní soud navíc po prostudování napadených vyrozumění a spisového materiálu dospěl k závěru, že stěžovatelkou namítané skutečnosti nedosahovaly takové míry závažnosti, která by dala za vznik pozitivní povinnosti státu provést účinné vyšetřování podle čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Jak bylo shora podrobně vyloženo, tato pozitivní povinnost nevzniká v případě jakékoliv tvrzené diskriminace, nýbrž - jde-li o právo na ochranu obydlí nebo obecněji právo na ochranu soukromého života - pouze v typově nejzávaznějších případech. V typově méně závažných případech naopak postačuje, pokud může dotčená osoba - kterou stěžovatelka evidentně není - hájit svá práva prostřednictvím netrestních prostředků nápravy, v tomto případě zejm. prostřednictvím antidiskriminační žaloby podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon).

29. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ačkoli některým obyvatelům lokality B. byly, resp. mají být v budoucnosti ukončeny nájemní smlouvy, tito obyvatelé dostali poměrně velký časový prostor k tomu, aby si zajistili jiné bydlení (první skupina nájemců měla k dispozici více než rok, druhá skupina přibližně pět let) a případně využili některý z dostupných občanskoprávních prostředků ochrany svých práv. Městský obvod se současně zavázal poskytnout dotčeným nájemcům buď náhradní bydlení, nebo finanční pomoc na pokrytí nákladů stěhování a příp. kauce. Nejde proto o takové skutkové okolnosti, které by byly srovnatelné se situací, v níž se ocitli stěžovatelé ve věcech Burlya a další proti Ukrajině nebo Moldovan a další proti Rumunsku (č. 2) - tito stěžovatelé totiž byli nuceni opustit své domovy prakticky ze dne na den, resp. někteří dokonce z minuty na minutu, protože místo, kde bydleli, se stalo dějištěm protiromského pogromu.

30. Ústavní soud proto ze všech shora uvedených důvodů konstatuje, že stěžovatelce nevzniklo právo na účinné vyšetřování podle čl. 8 ve spojení s čl. 14 Úmluvy, kterého by se mohla domáhat prostřednictvím ústavní stížnosti u Ústavního soudu (resp. státu nevznikla odpovídající pozitivní povinnost provést účinné vyšetřování). Její ústavní stížnost je proto v tomto rozsahu zjevně neopodstatněným návrhem.

31. Namítá-li stěžovatelka porušení různých dílčích aspektů práva na spravedlivý proces a soudní nebo jinou právní ochranu (zejm. práva na zákonného soudce, práva vyjádřit se k prováděným důkazům, zákazu překvapivých rozhodnutí a principu kontradiktornosti řízení), jde opět o zjevně neopodstatněné námitky. Tato práva se ve fázi šetření trestního oznámení, resp. v předprocesní fázi trestního řízení neuplatňují. Většina z nich je buď výslovně, nebo z podstaty věci vázána na soudní řízení, které však v nyní posuzované věci neprobíhalo. Právo na soudní a jinou právní ochranu (zejm. dílčí právo na přístup k soudu) sice obecně může najít uplatnění i v jiném než soudním řízení, avšak v kontextu trestního řízení jsou procesní práva domnělé oběti zajišťována prostřednictvím práva na účinné vyšetřování, nikoli prostřednictvím čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se přitom ztotožňuje s názorem okresního státního zastupitelství, že postup podle § 158 odst. 1 trestního řádu nelze bez dalšího považovat za protiústavní, jak tvrdí stěžovatelka. Ústavní soud ve své judikatuře akceptoval, že tento postup, je-li jinak realizován ústavně konformním způsobem, může být jedním z ústavně přípustných způsobů vyřízení věci (přiměřeně srov. nález sp. zn. II. ÚS 1675/25).

32. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí II. Argumentace stěžovatelky III. Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti V.

1. Obecná východiska V.

2. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc Poučení: