III.ÚS 2953/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022, sp. zn. 4 Tdo 645/2021, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2020, č. j. 4 To 24/2020-3916 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2020, č. j. 40 T 8/2018-3578, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zčásti dokonaným a zčásti nedokonaným ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

3. Trestného činu se stěžovatel měl dopustit stručně řečeno tím, že jako jediný jednatel společnosti A nechal na Energetický regulační úřad (dále jen "ERÚ") podat žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby - společnost A, k níž byly předloženy podstatné doklady pro udělení licence, které měly dokladovat, že fotovoltaická elektrárna M. je zcela dokončená a schopná bezpečného provozu, ačkoliv věděl, že tyto dokumenty (např. předávací protokol či revizní zpráva) obsahují nepravdivé údaje. Dle závěrů krajského soudu nebyla k 30. 10. 2010 fotovoltaická elektrárna M. zcela dokončena, neboť montáže fotovoltaických panelů v množství nejméně 8559 kusů i jiné stavební práce nadále probíhaly. Krajský soud shledal, že stěžovatel podepsal předávací protokol s nepravdivými údaji s vědomím, že bude použit v rámci licenčního řízení, a že v rozhodné době byl stěžovatel jediným jednatelem společnosti A. Uvedným postupem společnost A neoprávněně získala částku 151 761 773,89 Kč. Krajský soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců a rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let a peněžitý trest ve výměře 5 milionů Kč. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku krajský soud společnosti A, uložil zabrání peněžních prostředků na účtu č. 6015-5504881/0710 v plné výši.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") tak, že dle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozsudek krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a ve výroku o zabrání věci. Nově vrchní soud, za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu, za zločin podvodu (podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku), ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce šesti let a podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu zařadil stěžovatele do věznice s ostrahou. Dále vrchní soud rozhodl tak, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli nezměněn.

5. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, když dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je zjevně neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že trestní soudy při interpretaci některých listinných důkazů nerespektovaly principy autonomie vůle smluvních stran v soukromoprávních vztazích, když přijaly závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Je přesvědčen, že hodnocení důkazů učiněné trestními soudy porušuje zavedená závazná pravidla výkladu významu právních jednání, což vedlo k vadnému hodnocení důkazů, které jsou rozhodujícími podklady pro konstatování viny stěžovatele. Je přesvědčen, že obecné soudy měly dospět k závěru, že za získání licence k provozování předmětné fotovoltaické elektrárny měla odpovědnost společnost B, přičemž stěžovatel odkazuje zvláště na smlouvy uzavřené mezi společností A a B, (smlouvy o dílo, smlouvy o provozování FVE). V této části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy nerespektovaly princip autonomie vůle smluvních stran, a zdůrazňuje, že je povinností veřejné moci, aby respektovala autonomní projevy vůle jednotlivce, pokud nejsou zákonem výslovně zakázány.

7. Stěžovatel dále namítá, že v jeho trestní věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, ke kterému došlo tím, že trestní soudy ignorovaly argumentaci stěžovatele, která poukazuje na pravomocná rozhodnutí v jiných skutkově obdobných trestních kauzách, ve kterých stejné soudy, zejména krajský soud, rozhodovaly zcela opačně a obžalované v obdobných případech zprostily obžaloby nebo jim uložily mnohem mírnější, dokonce podmíněné tresty.

III. Vyjádření účastníků řízení

8. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a obsah protokolů o hlavním líčení.

9. Vrchní soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že obsahuje všechny rozhodné skutečnosti.

10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele jsou v z velké části opakováním jeho obhajoby, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatele. Doplnil, že ve stěžovatelově výkladu skutkového děje jsou logické nesrovnalosti, například skutečnost, že pokud by měli zaměstnanci společnosti B v náplni práce i obstarání licence, nebyl žádný důvod pro to, aby žádost o udělení licence předali stěžovateli k podpisu, ani pro to, aby žádost podával sám stěžovatel. Zdůraznil, že z provedeného dokazování plyne, že stěžovatel v době, kdy byla žádost o licenci podána, věděl o tom, že zařízení elektrárny není dokončeno, a že společnost A nemá právní nárok na vyšší podporu obnovitelných zdrojů. Ke stěžovatelově argumentaci, týkající se postupu trestních soudů v obdobných věcech Nejvyšší soud odkázal na část odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém poukázal na řadu trestních věcí, ve kterých byly obviněným za obdobné jednání uloženy obdobné tresty, jako stěžovateli.

11. Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího soudu opakuje, proč je přesvědčen, že odpovědnost za obstarání licence pro podnikání v energetických odvětvích pro předmětnou fotovoltaickou elektrárnu měla společnost B. Dále stěžovatel zpochybňuje, že by se udělením plné moci P. H. pokoušel o potenciální přenesení trestněprávní odpovědnosti na P. H. a obecně vytýká soudům v trestním řízení, že se otázkou toho, kdo byl zodpovědný za získání licence pro FVE M. v řízení důkladněji nezabývaly. Dále stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů o pravosti stěžovatelova podpisu na předávacím protokolu a dovozuje, že touto listinou ERÚ nemohl být uveden v omyl. Závěrem stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že Nejvyšší soud rozhodoval o jeho dovolání po nestandardně dlouhé době.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

14. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které již uplatnil v předchozích stádiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně vypořádaly. Vrchní soud (a před ním i krajský soud) racionálním a srozumitelným způsobem popsal, v čem konkrétně se stěžovatel dopustil trestného činu podvodu a proč toto jeho jednání bylo trestně postižitelné. Vrchní soud (v bodě 25 svého rozsudku) dovodil, v čem stěžovatel naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zdůraznil, že rozhodujícím momentem a podstatnou skutečností je, že licence byla získána prostřednictvím trestného jednání, slovy právní věty "zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu", a že není rozhodující, zda byla elektrárna dokončena v plném rozsahu v koncem roku 2010 či začátkem roku 2011. Krajský soud kvalifikoval stěžovatelovo zavinění jako úmysl přímý (bod 43 napadeného rozsudku krajského soudu), čemuž přisvědčil i vrchní soud (bod 18 napadeného rozsudku vrchního soudu).

15. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel po návštěvě místa stavby dne 4. 11. (viz protokol o sepsaný při závěrečné prohlídce stavy, trestní spis č. l. 364) věděl, že elektrárna není kompletní, avšak nechal dne 15. 11. 2010 předložit ERÚ nepravdivé podklady, dokumentující dokončenost díla - zde lze odkázat např. na přílohu Protokol o předání a převzetí díla ze dne 30. 10. 2010 mezi firmou C, jako zhotovitelem a firmou A, zastoupenou obžalovaným Z. V., jako objednatelem, listina je opatřena stěžovatelovým podpisem (spis ERÚ č. l. 70-72, trestní spis č. l. 109). Krajský soud dále připomněl, že stěžovatel ačkoliv věděl, že elektrárna k tomuto datu není zcela dokončená, následně opatřil kolaudační souhlas ze dne 5. 11. 2010, přičemž krajský soud poukazoval na stěžovatelovy zkušenosti ze stavebnictví a jeho developerskou činnost (bod 35 rozsudku krajského soudu). Krajský soud v bodě 35 napadeného rozsudku dále připomněl, že stěžovatel deklaroval před ERÚ přechod vlastnického práva k FVE v plném rozsahu, a to na firmu A, ačkoliv fakticky, v souladu s právními předpisy, k přechodu vlastnického práva nemohlo dojít. Ústavní soud si ze spisu ověřil, že dle stavebního deníku proběhla konečná montáž panelů až dne 13. 12. 2010 (č. l. 555 tr. spisu), stavbyvedoucí v deníku uvádí, že předání stavby je možné ověřit v zápisu ze dne 15. 12. 2010 (č. l. 556).

16. Ze spisu dále plyne, že stěžovatel se do procesu realizace díla zapojil, např. sám zajišťoval stavební povolení (trestní spis, č. l. 359), účastnil se prohlídky stavby dne 4. 11., zajišťoval sjednání veřejnoprávních smluv, nahrazujících stavební povolení (výpověď obž. S., zachycená krajským soudem v bodě 24), uzavíral smlouvy s obcemi (trestní spis č. l. 1536) i s vlastníkem - farností (č. l. 1533), bankou, účastnil se kontrolních dní na stavbě. Z výpovědí svědka plyne, že stěžovatel úkoloval další osoby, aby zajišťovaly jednotlivé dílčí úlohy pro stavbu (výpověď R. T., bod 25 rozsudku krajského soudu). Stěžovatel dle závěrů obecných soudů nebyl jen pasivní investor, který uzavřel smlouvu o dílo "na klíč" (bod 35 rozsudku krajského soudu).

17. Oba soudy označily stěžovatelovu argumentaci jako účelovou, činěnou ve snaze přenést trestní odpovědnost na jiné osoby. Krajský soud zdůraznil, že podstatným listinným důkazem je protokol sepsaný dne 4. 11. 2010 při závěrečné kontrolní prohlídce stavby FVE M. (ve spise na č. l. 367). Tímto listinným důkazem bylo prokázáno, že kontrolní prohlídce stavby byl za investora, tj. firmu A, přítomen především stěžovatel, přičemž krajský soud zdůrazňuje, že stěžovatel sám ve své výpovědi připustil, že podpis na protokolu vypadá jako jeho vlastní podpis (viz vyjádření stěžovatele na otázku soudu z hlavního líčení, č. l. 3446).

18. Ústavní soud dále dodává, že i s námitkami, týkajícími se stěžovatelova tvrzení, že licenci pro elektrárnu měla zařizovat společnost B, a proto se trestněprávní odpovědnost nemá týkat jeho osoby, se obecné soudy srozumitelným způsobem vypořádaly. Lze odkázat na odůvodnění vrchního soudu, který uvádí, že z předmětné smlouvy o dílo (č. l. 1066 a násl.) nevyplývá ujednání, týkající se zastupování objednatele v rámci licenčního řízení zhotovitelem, a stěžovatelova argumentace dle jeho názoru představuje dezinterpretaci smluvního ujednání.

19. Ani v postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud žádný ústavně relevantní deficit. Dovolání stěžovatele se ve značné míře neslo v rovině nesouhlasu s rozsudky soudů nižších stupňů po skutkové stránce. Nejvyšší soud i nad rámec svého přezkumu vyložil, proč úvahy soudů stran hodnocení důkazů považuje za logické a navzájem provázané (srov. zejm. body 163 a násl. usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud se tedy nemohl ztotožnit s výtkami stěžovatele, že doposud se jeho námitkami a obhajobou nikdo nezabýval, a že by se přístup trestních soudů vymykal běžné soudní praxi. Obecné soudy se námitkami stěžovatele zabývaly v dostatečném rozsahu a vypořádaly se s nimi ústavně konformním způsobem. Právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy neznamená, že rozhodnutí musí odpovídat očekávání účastníka řízení, ale že v řízení budou obecné soudy postupovat podle předem daných pravidel - což se v souzené věci stalo. Skutečnost, že se judikatura obecných soudů (k trestné činnosti související s hektickým vydáváním licencí na FVE v důsledku radikální změny výkupních cen oznámených jen s krátkým předstihem) v průběhu času vyvíjela, neznamená, že stěžovatel byl stíhán a odsouzen za jednání nacházející se mimo katalog trestního zákoníku, tedy v rozporu s čl. 39 Listiny. Ústavní soud dodává, že úkolem soudců obecných soudů je zohlednit všechny konkrétní okolnosti případu a srozumitelně je popsat; tyto požadavky vrchní soud splnil a výši uloženého trestu přezkoumatelně odůvodnil. Na tomto místě považuje Ústavní soud za dostatečné zdůraznit, že neodsouzení konkrétních fyzických osob za spáchání trestného činu či uložení nižšího trestu v jiných případech je pro postih stěžovatele nerozhodné.

20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí II. Argumentace stěžovatele III. Vyjádření účastníků řízení IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti Odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida k odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2953/22 I. II. III. IV. V. VI.