III.ÚS 3507/13

Rubrum

Skutečnost, že stěžovatelka jako povinná nevyužila všech prostředků obrany proti rozhodnutí o platebním rozkazu, a tím důvodnosti nařízení exekuce, nezbavuje soud povinnosti rozhodnout o námitkách proti důvodnosti a výši náhrady nákladů řízení a odměny exekutora v případě, kdy povinná plnila bez vědomosti o nařízení exekuce dobrovolně, bez průtahů a v plné výši dlužné částky bez přímé účasti exekutora, přičemž předtím svým postupem dala oprávněné zřetelně najevo, že tak učiní.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora, JUDr. Milana Makariuse, Exekutorského úřadu Praha-západ ze dne 12. srpna 2013 č. j. 156 EX 635/12-60, ve znění opravného usnesení soudního exekutora, JUDr. Milana Makariuse, Exekutorského úřadu Praha-západ ze dne 30. srpna 2013 č. j. 156 EX 635/12-62, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. září 2013 č. j. 49 EXE 1025/2012-152, za účasti soudního exekutora, JUDr. Milana Makariuse, Exekutorského úřadu Praha-západ a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a OTIDEA a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, jako vedlejší účastnice, takto:

Odůvodnění

I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. září 2013 č. j. 49 EXE 1025/2012-152 došlo k porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. září 2013 č. j. 49 EXE 1025/2012-152 se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Poučení

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 19. listopadu 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž dle jejího tvrzení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal, se podávají následující skutečnosti. Dne 18. srpna 2011 vydal Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") platební rozkaz č. j. 16 C 82/2011-10, kterým stěžovatelce nařídil zaplatit částku 9 419 412 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 648 328 Kč obchodní společnosti OTIDEA a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"). Stěžovatelka podala 8. září 2011 proti tomuto platebnímu rozkazu odpor, který byl obvodním soudem odmítnut jako opožděný. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí obvodního soudu odvolala, avšak Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil usnesením ze dne 29. února 2012 č. j. 12 Co 479/2011-40 závěry obvodního soudu jako správné.

3. Právní moc platebního rozkazu byla stanovena na 9. září 2011 a k jejímu vyznačení soudem došlo dne 7. května 2012, přičemž tuto skutečnost dovozuje Ústavní soud ze spisového materiálu; stěžovatelka ve své stížnosti uvádí jako den vyznačení právní moci platebního rozkazu 4. května 2012. Stěžovatelka po vyznačení právní moci na platebním rozkazu začala vyvíjet aktivitu ke zjištění čísel bankovních účtů, na které měla plnit. Čísla účtů byla stěžovatelce sdělena dopisem doručeným dne 14. května 2012. Stejného dne podal oprávněný návrh na nařízení exekuce, přestože byl dle tvrzení stěžovatelky ujištěn, že tato bude bezodkladně plnit. Dne 15. května 2012 byla usnesením obvodního soudu nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen JUDr. Milan Makarius - soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha-západ (dále jen "exekutor"). Dne 16. května 2012 byl stěžovatelkou zadán příkaz bance k zaplacení částky 10 311 150 Kč a dle jejího tvrzení teprve o necelé čtyři hodiny později jí byla doručena výzva od soudního exekutora k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Uvedená částka byla připsána na účet oprávněného 17. května 2012 a následně dne 25. května byla na účet oprávněného připsána částka 34 300 Kč, která představovala zbylou část úroků z prodlení za období od 1. května do 17. května 2012.

4. Soudní exekutor vydal dne 4. června 2012 příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti kterému podala stěžovatelka ve lhůtě námitky, které byly obvodním soudem shledány důvodnými, pročež obvodní soud příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil. Přitom shledal, že nebylo s ohledem na výše uvedené tvrzení postaveno najisto, zda stěžovatelka plnila svou povinnost dobrovolně, nebo až na výzvu soudního exekutora. Dle obvodního soudu tato skutečnost měla dále být předmětem zkoumání v řízení o zastavení exekuce, které bylo zahájeno návrhem stěžovatelky ve stejný den, kdy podala námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. V tomto řízení o zastavení exekuce obvodní soud rozhodl dne 9. srpna 2012 tak, že exekuci zastavil podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), tedy z důvodu, že vymáhané právo již zaniklo uhrazením pohledávky stěžovatelkou. Obvodní soud ve výroku také konstatoval, že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů a vyzval soudního exekutora, aby sdělil, zda požaduje náklady exekuce a případně je vyčíslil. Proti rozhodnutí o zastavení exekuce podala vedlejší účastnice odvolání, o kterém rozhodl městský soud usnesením ze dne 6. prosince 2012 č. j. 20 Co 440/2012-92 tak, že prvostupňové usnesení změnil a návrh na zastavení exekuce zamítl. Městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že pohledávka oprávněného byla vymožena plněním stěžovatelky v rámci exekuce, a tudíž nelze přisvědčit splnění podmínek pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. Městský soud dále uvedl, že pro okamžik splnění dluhu není podstatné, kdy stěžovatelka zadala příkaz své bance, ale kdy byla příslušná částka připsána na účet oprávněného, což se stalo až po doručení výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti od soudního exekutora. Poukázal také na skutečnost, že není zásadně významné, kdy se stěžovatelka o čísle příslušného účtu dozvěděla, jelikož vymáhaná pohledávka se zakládá na platebním rozkazu, který nabyl právní moci již 9. září 2011 a z toho je zřejmé, že stěžovatelka měla dostatek času ke zjištění čísla účtu, na které měla plnit. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že se jedná o shodné číslo účtu, které je uvedeno na smlouvě, jež byla základem právního vztahu mezi stěžovatelkou a oprávněným. Městský soud také konstatoval, že stěžovatelka mohla svou povinnost splnit složením finančních prostředků do úřední úschovy. Z těchto důvodů byla stěžovatelčina argumentace stran neznalosti čísel účtů shledána jako zjevně účelová. V poučení byla stěžovatelka upozorněna na možnost podat proti rozhodnutí dovolání k Nejvyššímu soudu.

5. Stěžovatelka následně dne 18. prosince 2012 podala další návrh na zastavení exekuce, tentokrát podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, jelikož spatřovala v nařízení exekuce a ve velmi rychlém postupu soudního exekutora jednání v rozporu s dobrými mravy a v rozporu s účelem právní úpravy exekučního řízení, a to hlavně proto, že podání návrhu na nařízení exekuce nebylo důvodné, protože existovalo minimální riziko, že stěžovatelka svou pohledávku neuhradí. Z toho stěžovatelka vyvozovala tzv. "jiné důvody" pro zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Obvodní soud dne 18. června 2013 řízení o návrhu na zastavení exekuce podaným stěžovatelkou zastavil, jelikož shledal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, spočívající v existenci překážky věci rozhodnuté, kterou představovalo vydání výše uvedeného usnesení městského soudu.

6. Soudní exekutor dne 12. srpna 2013 vydal napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým vyčíslil náklady oprávněného částkou 238 612 Kč a náklady exekuce částkou 1 544 855,40 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka námitky, které byly obvodním soudem dne 17. září 2013 napadeným usnesením zamítnuty, jelikož stěžovatelka v nich neuváděla právně relevantní skutečnosti k posouzení správnosti příkazu k úhradě nákladů exekuce, nýbrž pouze předkládala připomínky týkající se důvodnosti nařízení exekuce. S těmi se však již dříve vypořádal městský soud ve svém usnesení ze dne 6. prosince 2012 č. j. 20 Co 440/2012-92. Proti zmíněnému usnesení obvodního soudu, a proti předcházejícímu příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ve znění opravného usnesení, podala stěžovatelka projednávanou ústavní stížnost. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření dalších účastníků 7. Stěžovatelka namítá, že za dané skutkové situace nemá vedlejší účastnice ani exekutor nárok na náhradu nákladů vynaložených v rámci exekučního řízení. Stěžovatelka zejména nesouhlasí s výší nákladů exekučního řízení a má za to, že při rozhodování o námitkách proti exekučnímu příkazu obvodní soud nerespektoval závaznou judikaturu Ústavního soudu. Tímto postupem byl protiústavně ztenčen stěžovatelčin majetek, čímž došlo k zásahu do vlastnického práva, jehož ochranu garantuje čl. 11 Listiny. Stěžovatelka své závěry opírá rovněž o plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (116/2013 Sb.), který se věnoval problematice tzv. "přísudkové vyhlášky", jež byla jako neústavní tímto nálezem zrušena. Dle přesvědčení stěžovatelky lze závěry tohoto rozhodnutí analogicky vztáhnout i na vyhlášku č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb."), která upravuje výpočet odměn exekutorů. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, odměna exekutora v exekučním řízení by měla odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti, což soud a exekutor v dané věci nerespektovali. Exekutor dle stěžovatelky neučinil v dané věci žádné faktické úkony, nýbrž pouze zaslal výzvu k dobrovolnému plnění, což lze považovat za tzv. formulářový úkon, a proto nelze hovořit o složitosti a namáhavosti exekuční činnosti, která by odůvodňovala nárok na odměnu ve výši 1 544 855,40 Kč. Stěžovatelka navíc namítá, že svůj závazek plnila dobrovolně bez vědomosti o nařízení exekuce a bez jakékoliv souvislosti s tím, že obdržela od soudního exekutora výzvu k dobrovolnému plnění. Vyčíslení nákladů odporuje navíc dobrým mravům, neboť je dle ní vyloučeno, aby vedlejší účastnice podala návrh na nařízení exekuce, když se od stěžovatelky spolehlivě dozví, že bude plnit, přičemž v tomto případě nebylo pochyb, že stěžovatelka svůj závazek splní. Vzhledem k právní povaze stěžovatelky, jako územního samosprávného celku s miliardovým ročním rozpočtem, je daný postup o to více v rozporu s dobrými mravy, neboť oprávněný dle názoru stěžovatelky podal návrh na nařízení exekuce zcela bezúčelně, tedy pouze proto, aby mu vznikl nárok na náhradu nákladů exekučního řízení. Z rychlého sledu událostí, kdy se všechny relevantní kroky (návrh na nařízení exekuce, nařízení exekuce, výzva soudního exekutora k dobrovolnému plnění) odehrály během tří dnů, vyvozuje stěžovatelka nemravný koordinovaný postup oprávněného a soudního exekutora. Ze všech výše uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření příslušného exekutora, obvodního soudu a vedlejší účastnice. Příslušný exekutor a vedlejší účastnice na tuto žádost nereagovali. Ze strany obvodního soudu obdržel Ústavní soud vyjádření, ve kterém tento soud konstatoval, že nepovažuje námitky stěžovatelky za důvodné, jelikož nesměřují proti samotnému příkazu k úhradě nákladů exekuce, ale směřují zejména proti důvodům exekučního řízení. V podrobnostech odkázal na usnesení městského soudu ze dne 6. prosince 2012 č. j. 20 Co 440/2012-92, který se námitkami brojícími proti důvodům exekuce podrobně zabýval.

9. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky, v níž uvedla, že mezi činností exekutora a jím vyúčtovanou odměnou je extrémní nepoměr zasahující stěžovatelčina majetková práva. Exekutor v zásadě toliko odeslal vyplněnou formulářovou výzvu k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Taková činnost rozhodně nemůže být honorována odměnou ve výši půl druhého milionu korun, a to tím spíše, že z takové činnosti nevyplývá ani teoreticky žádná hmotná odpovědnost, dopustil-li by se exekutor nějakého pochybení. Stejně bezprávný je i nárok vedlejšího účastníka, který se rozhodl si k vymáhané povinnosti přidat "bonus" v podobě nákladů exekučního řízení, ač neměl vzhledem k chování a právnímu statusu stěžovatelky nejmenší důvod se domnívat, že její dluh nebude v řádu dnů zcela uhrazen. III. Formální předpoklady projednání návrhu 10. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud posoudil všechny okolnosti případu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

12. Tvrzení, jimiž se stěžovatelka snaží prokázat dobrovolnost svého plnění oprávněnému, představují pouze zopakování námitek, jež byly vzneseny již v řízení o zastavení exekuce, kde se jimi také podrobně zabýval městský soud ve svém usnesení ze dne 6. prosince 2012 č. j. 20 Co 440/2012-92. Stěžovatelka, ač v tomto směru poučena, nevyužila možnosti podat proti tomuto rozhodnutí dovolání, a tudíž nese za své nepříznivé procesní postavení sama odpovědnost. Ústavní soud tedy nemůže obsah takových námitek posoudit, jakkoliv jsou jimi nadnesené otázky z hlediska ochrany základních práv a svobod a principu ochrany dobrých mravů důležité, neboť opačným postupem by fakticky připustil obcházení procesních podmínek zákonné lhůty a přípustnosti ústavní stížnosti, které jsou v daném případě z čistě formálního hlediska snad dodrženy, fakticky by však projednáním předmětných námitek přezkoumával Ústavní soud uvedené usnesení městského soudu, které je v právní moci, a tedy závazné pro zúčastněné osoby, již více než jeden rok. Z tohoto důvodu se Ústavní soud uvedenými námitkami dále nezabýval.

13. Oproti výše uvedenému Ústavní soud shledal jako důvodnou námitku brojící proti soudnímu přezkumu určení výše nákladů exekučního řízení. Předně je třeba v tomto směru připomenout, že Ústavní soud je povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva či hodnocení skutkového stavu toliko tehdy, nerespektuje-li postup obecných soudů základní práva a svobody, zejména vykročí-li při něm soudy z mezí daných hlavou pátou Listiny. Hodnocení napadených rozhodnutí opřel Ústavní soud o ustálený závěr své judikatury, pokládající problematiku nákladů řízení z ústavněprávního hlediska za akcesorickou záležitost, jejíž řešení nedosahuje obvykle ústavněprávní roviny. Je tomu tak i vzhledem k dostatečně "flexibilní" právní úpravě, dávající v této oblasti rozhodujícímu soudu potřebný prostor ke zvážení všech relevantních právních i skutkových okolností probíhajícího řízení (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. května 2010 sp. zn. II. ÚS 580/10, dostupný na http://nalus.usoud.cz). O to více platí tento závěr pro problematiku nákladů exekučního řízení, jež mnohem častěji postihuje osoby, které jednaly v rozporu se svými právními povinnostmi. To však nezbavuje Ústavní soud povinnosti, s ohledem na jeho poslání ochrany ústavnosti, zasáhnout i v této oblasti, zjistí-li porušení zákazu svévole či libovůle rozhodování, spočívající např. v nepřihlédnutí k relevantním námitkám některého z účastníků řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209), nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. března 2011 sp. zn. III. ÚS 3606/10 (N 57/60 SbNU 739)]. Takové námitky obvodní soud v napadeném usnesení velice stručně odmítl s poukazem na to, že jsou právně irelevantní a z největší části se s nimi již vypořádal městský soud v usnesení ze dne 6. prosince 2012 č. j. 20 Co 440/2012-92. Další námitky označil obvodní soud za již vyřešené anebo neopodstatněné, neboť výše nákladů a povinnost jejich náhrady byla dle něj stanovena v souladu s právními předpisy. Stěžovatelka však v námitkách podaných proti příkazu k úhradě nákladů exekuce poměrně obsáhle brojila jak proti skutečnosti, že by měla oprávněnému nebo exekutorovi nějaké náklady hradit, tak proti samotné výši vyměřených nákladů (č. l. 141 a násl. soudního spisu). Z hlediska pravidel výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy tak v soudním řízení požadovala ochranu jak před svévolí, tak i libovůlí postupu exekutora vykonávajícího právě veřejnou moc. Ochrany ze strany soudní moci se jí však v rozporu s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy nedostalo, když obvodní soud rozhodl, aniž reagoval na stěžovatelkou vznesenou argumentaci opírající se o judikaturu Ústavního soudu v této oblasti.

14. Závěrům obvodního soudu totiž lze přisvědčit jen v té části, kde poukázal na námitky týkající se důvodů nařízení exekuce. Ve zbývající části se však již s jeho závěry nemohl ztotožnit. Obvodní soud se především nezabýval otázkou možného vztáhnutí judikatury Ústavního soudu na oprávněnost vyměřené výše nákladů řízení, ačkoli se jí stěžovatelka dovolávala. Dále měl rozhodující soud posoudit oprávněnost požadovaných nákladů vedlejší účastnice, a to jak z hlediska namítané účelnosti jejich vynaložení, tak rovněž jejich výše s ohledem na provedené úkony, jakož i otázku samotné nutnosti provedení těchto úkonů s ohledem na právní povahu stěžovatelky a ochranu výkonu práv v rámci dobrých mravů. Skutečnost, že určité okolnosti měly pro stěžovatelku po právu nepříznivý dopad na počátku a v průběhu exekučního řízení, nezbavuje soud povinnosti zvážit dopad těchto znovu explicitně uplatněných námitek do oblasti náhrady nákladů řízení, zvláště v situaci, kdy náhrada požadovaných nákladů řízení představuje významný zásah do majetkových práv stěžovatelky. S ohledem na výše uvedené měl tedy obecný soud povinnost prověřit oprávněnost uplatněných nákladových nároků jak exekutora, tak oprávněné strany exekučního řízení. Vzhledem k tomu, že zmíněné povinnosti nedostál, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu jejích oprávněných zájmů a řádné projednání její věci ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud přitom vzal v potaz, aniž by jakkoliv předjímal rozhodnutí obvodního soudu, že řešení stěžovatelkou nadnesených otázek lze označit přinejmenším za neustálené. Relativně časté zásahy Ústavního soudu jsou důkazem toho, že exekuční řízení nepředstavuje z hledisek spravedlnosti a předvídatelnosti ustálenou a předvídatelně regulovanou oblast výkonu státní moci. Tím spíše je nutné, aby se účastníci exekučních řízení dočkali alespoň ze strany soudů, pověřených dle čl. 4 Ústavy ochranou základních práv a svobod, zevrubné a srozumitelné interpretace jejich právních závěrů, které by současně respektovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

15. V dané věci nemohl Ústavní soud přehlédnout, že obecný soud, i přes stěžovatelčiny námitky, v podstatě pouze bez dalšího převzal vyčíslení nákladů řízení provedené příslušným exekutorem, skládající se z částky 238 612 Kč jako nákladů oprávněné strany exekučního řízení a částky 1 544 855,40 Kč, jakožto nákladů exekuce. Stěžovatelka přitom proti výši této námitky vznesla rozhodně nikoliv irelevantní námitku rozporu takto stanovené částky s judikaturou Ústavního soudu a principy spravedlnosti a dobrých mravů. Posoudit důvodnost takové námitky a spravedlivé vyvážení stěžovatelčiných zájmů se zájmy ostatních dotčených osob bylo úkolem obecného soudu, a protože se tak nestalo, tak ještě bude. Ústavní soud může na tomto místě toliko zopakovat klíčové závěry své judikatury, potenciálně na projednávaný případ dopadající.

16. Od vydání nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) zastává Ústavní soud, aniž by zpochybňoval právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, závěr, že odměna exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti na výši vymoženého plnění, ale má odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Ve zmíněném nálezu, kterým zrušil právní úpravu, odvozující odměnu exekutora toliko od výše vymoženého plnění, vytknul navíc Ústavní soud právní úpravě i chybějící "výchovný" prvek, když de iure nebyla dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. V celé řadě navazujících rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 998/09 ze dne 30. 6. 2009 (N 152/53 SbNU 849), sp. zn. III. ÚS 3168/08 ze dne 18. 3. 2010 (N 58/56 SbNU 623), sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012 (N 143/66 SbNU 183) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2348/12 ze dne 8. 8. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz], Ústavní soud potvrdil výše uvedenou zásadu nutnosti ochrany povinného před způsobením nepřiměřené újmy i v případech dobrovolného splnění závazku, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Snížený rozsah odměny soudního exekutora nemusí vždy vycházet jen z § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ale měl by v jednotlivých případech zohledňovat rozsah činnosti, kterou soudní exekutor před splněním v exekuci vykonal.

17. Ze skutkového stavu je zřejmé, že za základ pro výpočet náhrady nákladů exekuce považovali jak soudní exekutor, tak i obvodní soud pouze celkovou výši vymáhaného plnění a nebrali tak vůbec v potaz tu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně a bez průtahů vedlejší účastnici uhradil. V takové situaci lze o mravnosti a spravedlnosti více než milionové odměny exekutora s úspěchem pochybovat, a to tím spíše, že exekutor, na rozdíl od advokátů, realizuje přímo státní moc, resp. veřejnou službu, k jejímuž výkonu je na základě zákona zmocněn. Podobný přístup k získávání příjmů přitom Ústavní soud fakticky odmítl i v úpravě odměňování advokátů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (116/2013 Sb.)]. Je proto úkolem obecných soudů, aby spravedlivě vyvažovaly příslušným exekutorem vyčíslené náklady nejen s ohledem na výše uvedenou nutnost ochrany zájmů povinné osoby, ale rovněž i s ohledem na s ní spojené principy výkonu státní moci (srov. čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2 Ústavy).

18. Podobně nekriticky přistoupily obecné soudy k vykázaným nákladům oprávněné strany exekučního řízení a nevypořádaly se tak dostatečně s nikoliv zjevně neopodstatněnou námitkou rozporu výše nákladů s principem ochrany postupu dle dobrých mravů, jakož i s námitkou neúčelnosti vedlejší účastnicí vynaložených nákladů. V tomto směru bude povinností obvodního soudu napravit vzniklé porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, v jehož důsledku došlo rovněž k významnému neoprávněnému zásahu do stěžovatelčina práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

19. Ústavní soud tedy mimo ústní jednání z výše uvedených důvodů částečně vyhověl ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí obvodního soudu. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud volí pouze taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. V daném případě má Ústavní soud za to, že k ochraně práv stěžovatelky dostatečně postačuje zrušení usnesení obvodního soudu. Takový postup odůvodňuje i samotná povaha věci, neboť exekutora, který v napadeném příkaze výše uvedeným způsobem vyčíslil náklady exekučního řízení, lze vzhledem k jeho zjevně osobnímu zájmu jen těžko považovat za nezávislý orgán, po němž by bylo možné spravedlivě požadovat, aby při určování své odměny kritizoval nedostatky vlastní činnosti. Navíc v řízení o ústavní stížnosti není Ústavní soud zásadně oprávněn hodnotit, zda určená výše nákladů řízení odpovídá povaze vymáhaného závazku či nikoliv. Teprve v řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se exekutor fakticky stává stranou kontradiktorního soudního řízení, v němž má soud posoudit jednotlivé zájmy všech zúčastněných osob a tyto na základě racionálních úvah nestranným způsobem spravedlivě vyvážit. Podstata vytýkaného pochybení spočívá zejména v rovině procesní a Ústavní soud není příslušný k tomu, aby jakkoliv rozhodnutí obvodního soudu předjímal. I z toho důvodu Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce a ústavní stížnost v této části odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

20. Současně senát Ústavního soudu poznamenává, že postup obvodního soudu (stejně jako jiných soudů v citované judikatuře) považuje za exces z hlediska čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Proto zatím nepovažoval za nezbytně nutné přerušit řízení s návrhem na posouzení ústavnosti § 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Bude-li výše odměny exekutora počítána v rozporu s právním názorem Ústavního soudu na tuto problematiku z částky, která by mohla být vymožena, a nikoli z částky vymoženého plnění (tedy v podobě jakési zvláštní daně vybírané exekutorem místo státu a v jeho prospěch), bude nutno tento závěr přehodnotit.

Rubrum

I. II. III. IV.