I.ÚS 1162/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti P. Č., zastoupené JUDr. Petrem Papežem, advokátem se sídlem Vojtěšská 245, Mýto, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2024 č. j. 1 Tmo 10/2024-3490 a proti výroku IV. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2024 č. j. 2 Tm 1/2024-3401, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Plzni jako vedlejšího účastníka, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka je (spolu s dalšími obviněnými) trestně stíhána pro podezření ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Toho se spoluobvinění měli dopustit tím, že (stručně řečeno) některá z obviněných žen pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb opakovaně lákala cizince přijíždějící z Německa do bytu v D., kde další obvinění muži i ženy tyto muže napadli nebo jim fyzickou újmou pohrozili a odcizili jim peníze, mobilní telefony či další věci, případně je donutili odjet k bankomatu a vybrat finanční hotovost, kterou jim sebrali. V únoru 2023 byla stěžovatelka vzata do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, tedy do vazby útěkové a předstižné. Nyní napadená rozhodnutí se týkají čtvrtého prodloužení vazby. Stěžovatelka proti nim brojí tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Plzni zrekapituloval konkrétní skutky, kterých se měli obvinění včetně stěžovatelky dopustit, a průběh trestního řízení. Shledal, že na základě shromážděných důkazů existuje důvodné podezření, že se obvinění popsaných skutků dopustili. Rozhodné skutečnosti se od posledního rozhodování o vazbě nezměnily (s výjimkou jednoho z obviněných odlišného od stěžovatelky). Obvinění se dopouštěli pokračující trestné činnosti, nemají stálý příjem ani vazby a jejich dosavadní způsob života svědčí o tom, že by se trestnímu stíhání vyhýbali tím, že by se skrývali někde v České republice. Zásadním místem jejich pobytu byl dům v D., kde páchali trestnou činnost, ač k němu nemají bližší sociální nebo rodinné vazby. Některé obviněné sice mají v péči nezletilé děti, ale ani to jim nebránilo delší dobu trávit mimo své bydliště nabízením sexuálních služeb a páchat skutky, pro které jsou obžalovány. Konkrétně stěžovatelku pak nepřiměly k nápravě ani dosavadní čtyři záznamy v trestním rejstříku a uložená podmínka. Lze předpokládat, že by obvinění pokračovali v obstarávání výdělku loupeží a prostitucí, které byly hlavním zdrojem příjmů všech obviněných, jen by přesunuli svou organizovanou činnost na jiné místo. Četnost útoků a způsob provádění také svědčí o intenzitě vazebních důvodů, které nelze nahradit jinou zárukou. Písemným slibům obviněných krajský soud neuvěřil, protože si nelze představit, že by v jejich případě dohled probačního úředníka byl natolik účinný, že by je odradil od dosavadního způsobu života. U všech obviněných je navíc dán důvod vazby útěkové, takže předběžná opatření ani nejsou na místě.

3. Vrchní soud v Praze shrnul, že po podání obžaloby vazební důvody zesílily. Jiné okolnosti se nezměnily. Obvinění nemají legální příjmy a trestnou činnost konali ze zištných důvodů a dlouhodobě: podle výpovědi jednoho z obviněných došlo spolu se stíhanými 9 útoky celkem k 30 až 40 případům. Všem obviněným hrozí vysoký trest a jiná opatření nejsou důvodná. V postupu krajského soudu neshledal pochybení. K námitkám stěžovatelky a některých dalších obviněných vrchní soud uvedl, že věrohodným způsobem nedoložili své legální příjmy nebo výdělkové možnosti a jejich trestná činnost byla motivována ziskem. Všem hrozí nejméně pětiletý trest odnětí svobody. V kontrastu s tím se ani vrchnímu soudu nejevily jako dostatečné žádné možnosti nahrazení vazby. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala rozhodování soudů o své vazbě. Ač si je vědoma, že předchozí rozhodnutí o vazbě nejsou předmětem její ústavní stížnosti, upozorňuje, že soudy při opětovném (a tedy i nynějším) prodlužování vazby pouze zopakovaly totéž odůvodnění a nereagovaly na nové okolnosti v trestním řízení (změnu právní kvalifikace, zahájení trestního stíhání dalších obviněných, kteří nejsou ve vazbě, nebo stěžovatelčiny námitky v žádostech o propuštění a ve stížnostech proti nevyhovujícím rozhodnutím o těchto žádostech). Nyní napadená rozhodnutí nejsou podle stěžovatelky řádně, přesvědčivě a logicky zdůvodněna. K útěkové vazbě namítá, že kromě hrozby vysokého trestu k ní musejí přistoupit další důvody na straně pachatele nebo okolnosti případu, které obavě z útěku nasvědčují. Samotná hrozba pětiletého až dvanáctiletého trestu odnětí svobody nestačí, muselo by jít nejméně o osm let. Stěžovatelce hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody v délce pět a půl roku, navíc se minimálně dvou skutků ze tří vytýkaných nemohla dopustit. Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky 5. Krajský soud ve vyjádření plně odkázal na své usnesení. K stížnostní argumentaci stěžovatelky ohledně hrozícího trestu dodal, že soud není vázán návrhem státního zástupce při své úvaze o uložení druhu a výše trestu v zákonném rozmezí.

6. Vrchní soud zopakoval argumenty uvedené ve svém usnesení. K ústavní stížnosti uvedl, že důvodnost podezření ze spáchání tří skutků stěžovatelkou podáním obžaloby významně zesílila a její stížnostní námitky významně nezpochybňují skutková zjištění uvedená v obžalobě. Důvodná obava ze snahy mařit hlavní líčení byla u stěžovatelky opodstatněna tím, že státní zástupce stěžovatelce navrhl uložení nepodmíněného 5,5letého trestu odnětí svobody, navíc tento návrh soudu nebrání uložit trest vyšší. Podle vrchního soudu je navíc zájem na tom, aby se věc všech obviněných projednala společně. U stěžovatelky dále platí důvod vazby předstižné s ohledem na její trestní minulost a na zištné motivy násilné trestné činnosti. I když stěžovatelka tvrdí, že byla omezena ve výběru zaměstnání kvůli svému zdravotnímu stavu, nijak tím nevyvrací důvodnou obavu, že by si prostředky k obživě nadále obstarávala trestnou činností. Přestože stěžovatelka poukazuje na to, že někteří obvinění jsou ve vazbě, takže by nemohla v trestné činnosti pokračovat, sama uvádí, že jiní obvinění jsou stíháni na svobodě. Podle vrchního soudu se navíc opakováním trestné činnosti rozumí nejen stejný trestný čin, ale druhově stejná trestná činnost, kterou by stěžovatelka mohla páchat i s jinými osobami.

7. Krajské státní zastupitelství v Plzni se k ústavní stížnosti ve lhůtě stanovené Ústavním soudem nevyjádřilo.

8. Ústavní soud zaslal obě vyjádření stěžovatelce, která v replice zopakovala argumenty své ústavní stížnosti. Zejména zdůraznila šablonovitost řetězících se rozhodnutí o její vazbě a zopakovala, že někteří obvinění jsou stíháni na svobodě. Tito obvinění s orgány činnými v trestním řízení spolupracovali a docházeli na hlavní líčení. Totéž by udělala stěžovatelka. Dále uvedla, že její příjmy ze státních příspěvků a podpory byly legální a pobírala je v souvislosti s péčí o syna. K opatřování prostředků k obživě nelegální činností nemá důvod, a umožní-li jí to zdravotní stav, bude se snažit najít si zaměstnání. Posouzení věci Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu v rozsahu IV. výroku, který se jí týká, v této části proto není pochyb, že je oprávněna jej napadat. Naopak usnesení krajského soudu napadla "v celém rozsahu", přestože jeden formální výrok tohoto usnesení materiálně potvrzuje celkem šest výroků usnesení krajského soudu, z nichž se stěžovatelky dotýká právě jen čtvrtý z nich. Ve zbývajícím rozsahu je tak stížnost stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť ji podala k tomu neoprávněná navrhovatelka. Jinak Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem a podala ústavní stížnost poté, co vyčerpala zákonné procesní prostředky ochrany práv, které měla k dispozici. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

10. Z vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti a ze sdělení vrchního soudu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy (krajský soud usnesením ze dne 31. 5. 2024 č. j. 2 Tm 1/2024-3690 a vrchní soud usnesením ze dne 10. 7. 2024 č. j. 1 Tmo 22/2024-3785) o vazbě stěžovatelky v mezidobí znovu rozhodovaly. Ústavní soud pro pořádek uvádí, že vrchní soud ke stížnosti stěžovatelky zrušil usnesení krajského soudu ze dne 31. 5. 2024 v části týkající se její vazby a stěžovatelku z vazby propustil. Tato aktuálně poslední rozhodnutí o stěžovatelčině vazbě nicméně nejsou předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti a Ústavní soud z nich ve vlastním posouzení nijak nevycházel.

11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. To znamená, že jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, která porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle.

13. To platí i při přezkumu hodnocení toho, zda jsou, či nejsou dány vazební důvody. Je především na obecných soudech posoudit, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Do příslušných rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, anebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kritérii plynoucími z ústavního pořádku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13). Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněných ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněných.

14. Při opětovném prodlužování vazby či ponechání ve vazbě Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů v souladu s tzv. doktrínou zesílených důvodů. Stěžovatelka správně poukazuje na ústavní limity, kterých se mají obecné soudy (nejen) při opětovném rozhodování o vazbě držet. Ústavní soud si vyžádal relevantní části trestního spisu k rozhodování o vazbě stěžovatelky (všechna předchozí rozhodnutí o vazbě stěžovatelky a doplnění stížnosti proti nyní napadenému rozhodnutí krajského soudu) a po jejich prostudování dospěl k závěru, že všech těchto limitů se obecné soudy v této věci držely.

15. Stěžovatelka vzhledem k tomu, že šlo již o čtvrté prodloužení její vazby, upozorňovala především na to, že zopakují-li soudy rozhodující o žádosti obviněného o propuštění z vazby pouze důvody uváděné v počáteční fázi vazby bez náležitého odůvodnění, postupují v rozporu s doktrínou zesílených důvodů (nález sp. zn. I. ÚS 2665/13). To však neznamená, že konkrétní skutečnosti uváděné už při uvalení vazby nemohou být i nadále přesvědčivé a další trvání vazby ospravedlňovat. Ústavní soud obecně vychází z toho, že buď musejí být dosavadní důvody při prodloužení vazby nadále dostatečně silné, nebo musejí být posíleny dalšími (novými) důvody. Jsou-li přítomny stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněných ve vazbě po celou dobu jejího trvání, přičemž byla zákonnost vazby předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudům vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí s náležitým vysvětlením zopakují (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1380/17, III. ÚS 3214/19, IV. ÚS 163/21, I. ÚS 457/23, IV. ÚS 2149/23, II. ÚS 2767/23 nebo I. ÚS 3221/23).

16. Stěžovatelce sice lze přisvědčit, že odůvodnění nyní napadených rozhodnutí na první pohled působí podobně jako odůvodnění předchozích rozhodnutí o její vazbě a opakují se v nich odkazy na přezkoumávaná rozhodnutí. Na druhou stranu ale stěžovatelka pomíjí právě to, že určité důvody vazby se v čase změnit nemusejí, naopak mohou sílit v důsledku pokračujícího přípravného řízení a v něm probíhajícího shromažďování důkazů, včetně výslechů poškozených nebo v tomto případě i doznání jednoho z obviněných. Typicky půjde o důvodnost podezření, že se vyšetřované skutky staly a že je spáchali konkrétní podezřelí. Rozhodnutí o stížnostech obviněných proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě je pak třeba konfrontovat s mírou podrobnosti stížnostních námitek, na jejichž podkladě se napadenými rozhodnutími stížnostní soud zabývá. Aniž by Ústavní soud nyní blíže hodnotil předchozí rozhodnutí o vazbě stěžovatelky, z vyžádaných rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka ne vždy takové námitky včas formulovala.

17. Podstatné pro právě posuzovanou věc ale je, že krajský i vrchní soud v nyní napadených rozhodnutích vyšly právě z toho, že nedošlo k žádné významné změně ve skutkových zjištěních nebo v právním posouzení skutků, pro které je stěžovatelka stíhána, která by snižovala důvodnost vazby. To, že stěžovatelce nadále není přičítán jednočinný souběh se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, nic nemění na povaze skutků, kterých se měla dopustit a které jsou právně kvalifikovány jako zločin loupeže. Důvodné podezření o těchto skutcích navíc soudy čerpaly z více důkazů (nejen upravované výpovědi obviněného Z. B., ale také výpovědí poškozených, výsledků rekognic a vyhodnocení kamerových záznamů, viz bod 8 usnesení krajského soudu). Rozhodování o vazbě navíc nelze vnímat jako rozhodování o vině a trestu, v této fázi proto obecné soudy vždy pracují s jistou mírou pravděpodobnosti či spekulací (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2086/14). Krajský i vrchní soud naopak považovaly za významné, že přípravné řízení se chýlí ke konci a je třeba zajistit účast stěžovatelky (vedle dalších obviněných) na hlavním líčení, které bylo v době vydání napadených usnesení již naplánováno na dohlednou dobu (a dle zjištění Ústavního soudu první hlavní líčení proběhlo v červnu 2024). Podáním obžaloby se v očích obou soudů důvodnost podezření naopak utvrdila. Těmito logickými a srozumitelnými úvahami tedy oba soudy splnily jak podmínku nadále trvajících silných důvodů pro trvání vazby, tak podmínku náležitého uvedení těchto důvodů ve svých rozhodnutích. Důvody, které obecné soudy vedly k nyní posuzovanému prodloužení vazby, proto podle Ústavního soudu nejsou nijak oslabeny doktrínou zesílených důvodů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3036/23).

18. Stěžovatelka má také pravdu, že hrozba pětiletým až dvanáctiletým trestem odnětí svobody dle judikatury Ústavního soudu sama o sobě nepostačuje pro uvalení vazby nebo pro ponechání ve vazbě (nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09). Skutečně platí, že vazbu pro důvodnou obavu z uprchnutí nebo skrývání se pachatelů lze bez dalšího zvažovat, hrozí-li jim nejméně osmiletý trest odnětí svobody (nález sp. zn. III. ÚS 566/03). V takových případech konkrétní hrozba vysokým trestem už postačuje k naplnění důvodů útěkové vazby sama o sobě (nálezy sp. zn. I. ÚS 356/16 a I. ÚS 217/15), zatímco v případě nižšího hrozícího trestu musí přistoupit další relevantní okolnosti jako legitimní vazební důvody (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 253/24 a v něm odkazovanou judikaturu). Stěžovatelka ve své argumentaci pomíjí právě to, že obecné soudy rozhodnutí o jejím ponechání ve vazbě opřely o řetězec jednotlivých důvodů, mezi nimiž výše trestu představovala pouze jeden faktor.

19. Z napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelce hrozí konkrétní trest ve výši 5,5 let nepodmíněného odnětí svobody navržený v obžalobě. Útěkovou vazbu obecné soudy opřely nejen o očekávatelnou výši trestu v případě odsouzení, ale i o osobní situaci stěžovatelky, která nemá stále bydliště a pobývala s ostatními obviněnými v domě, kde společně páchali trestnou činnost, a jejíž osobní vazby nepovažoval za prokázané. Ústavní soud považuje za podstatné poctivé zdůvodnění vazby předstižné, kterou obecné soudy u stěžovatelky také dovodily. Tento vazební důvod je založen na předpokladu, že účelem trestního řízení je i předcházení trestné činnosti. Mezi konkrétní skutečnosti, o které se může obava z pokračování trestné činnosti opírat, patří určitá dlouhodobá tendence obviněných k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou jsou v projednávaném případě stíháni. Obecné soudy u tohoto vazebního důvodu zvažují, zda obvinění již opakovaně páchali obdobnou trestnou činnost a způsob života nezměnili ani pod hrozbou trestu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 604/04), a vyhodnocují aktuální situaci obviněných. Do toho spadá hodnocení postojů obviněných, jejich sklonů, návyků, rodinného zázemí i prostředí, v němž se pohybují (nález sp. zn. III. ÚS 2698/22).

20. Přesně to soudy ve věci stěžovatelky učinily, což přiléhavě zdůvodnily v napadených rozhodnutích. Konkrétně poukázaly na to, že stěžovatelka byla v minulosti vícekrát trestána, ani hrozba nepodmíněného, resp. přeměny podmíněného na nepodmíněné odsouzení nebo tvrzená nutnost péče o dítě ji od pokračování trestné činnosti neodradila, navíc si jejím prostřednictvím dlouhodobě vydělávala peníze a legální příjmy neměla. Stížnostní námitku stěžovatelky, že skupina byla odhalena a nemůže tak ve své trestné činnosti pokračovat, lze vypořádat za pomoci jiné její vlastní námitky, že někteří z obviněných jsou dále stíháni na svobodě. Obavu z pokračování v trestné činnosti nemusí představovat jen obava z téže činnosti v témže složení dopadených pachatelů a pachatelek, ale z typově podobné trestné činnosti na jiném místě nebo s jinými osobami. Ústavní soud tedy shrnuje, že nyní stěžovatelce dle návrhu obžaloby sice nehrozí 8letý trest odnětí svobody, obecné soudy ale ponechání stěžovatelky ve vazbě doprovodily i dalšími důvody než jen hrozbou vysokým trestem. Tím ústavní požadavky pro důvodnost vazby tedy rovněž naplnily.

21. Podle stěžovatelky měly soudy dále vysvětlit, proč není možné uplatnit instituty nahrazující vazbu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 5/24). Stěžovatelka se v tomto kontextu správně dovolává práva na náležité vypořádání svých stížnostních námitek (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 94/24). Soudy rozhodující o vazbě sice nejsou povinny se ve svých rozhodnutích vypořádat jednotlivě s každým argumentem uplatněným obviněnými, měly by však (zvláště v přezkumném řízení) dostatečně reagovat na všechna tvrzení, která jsou způsobilá zpochybnit oprávněnost vazebního omezení osobní svobody (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2987/22).

22. Touto optikou Ústavní soud hodnotil zejména napadené usnesení vrchního soudu, kterému stěžovatelka vytýká, že nereagoval na její stížnostní námitky. K usnesení krajského soudu lze předeslat, že předběžná opatření nepovažoval za účinná vzhledem k charakteru osobnosti stěžovatelky, jejímu dosavadnímu způsobu života a uvalené útěkové vazbě. Vrchní soud ve svém usnesení podrobně rekapituloval stížnost stěžovatelky (viz bod 9 jeho usnesení). Stěžovatelka ve své stížnosti (a předtím během vazebního zasedání) namítala, že v minulosti byla odsouzena za jiné typy trestné činnosti (řízení bez řidičského oprávnění nebo ohrožování výchovy dítěte), že jí nelze vytýkat nedostatek stálých příjmů, neboť jí výkon většiny povolání znemožňuje vlastní zdravotní stav a nutnost péče o syna. Dále tvrdila, že má stabilní zázemí u svého druha a po propuštění z vazby má přislíbeno bydlení u sestry. Vrchní soud na tyto námitky reagoval souhrnně v pasáži věnované více obviněným (viz body 16 a 18 jeho usnesení). Tam vysvětlil, že navrhovaným písemným slibům neuvěřil vzhledem k závažnosti spáchané trestné činnosti a nevěrohodnosti potenciálních výdělků. Ústavní soud považuje tento způsob povšechného vypořádání stížností obviněných za hraniční, avšak v této věci za ještě odůvodněný. Vede ho k tomu jednak podobnost (dokonce podrobnějších) námitek uplatněných ostatními obviněnými, zejména Ž. a V. Č. a A. M. K. (viz jejich rekapitulace v bodech 6, 8 a 9 usnesení vrchního soudu), pro které se vrchní soud legitimně rozhodl námitky vypořádat najednou s tím, že případná předběžná opatření nepovažoval ani u jednoho z nich za dostatečně účinná. A dále stěžovatelka svou stížnost, kterou si Ústavní soud vyžádal, doložila jen listinami, kterými chtěla prokázat skutkové nesrovnalosti ve výpovědích, jež ale - jak už Ústavní soud vysvětlil - nebyla v této fázi schopna otřást důvodností trestního stíhání. Zbývající stížnostní tvrzení stěžovatelka ničím nepodepřela.

23. Lze tedy shrnout, že obecné soudy při rozhodování o vazbě v nyní napadených rozhodnutích nevybočily z ústavních limitů. Nad rámec ale Ústavní soud dodává, že to ještě nezakládá ústavnost jejich postupu v každém typově blízkém případě i do budoucna a je na nich, aby vždy věnovaly rozhodování o prodlužování vazby adekvátní pozornost s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, k době trvání vazby a k úvodem zmíněné doktríně zesílených důvodů.

24. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.