I.ÚS 962/14

Rubrum

I. Ústavní soud opakovaně upozornil, (např. v nálezu sp.zn. II. ÚS 313/14), že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06); bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí, mezi které patří i rozhodnutí dovolacího soudu o vyřízení dovolání. Pouhé obecné konstatování Nejvyššího soudu, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 obč. soudního řádu, s následnou nekonkrétní argumentací zařazenou do závorek, bez náležité vazby na jednotlivé námitky zařazené do dovolání, je odůvodnění provedené nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, čímž dochází k zásahu do základního práva garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny. II. Porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je i takový postup Nejvyššího soudu, kdy soud v usnesení o odmítnutí dovolání nereaguje na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě byly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že jde – podle názoru Nejvyššího soudu zařazeného do vyjádření k ústavní stížnosti – o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci.

Výrok

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Václava Lhotského, zast. JUDr. Václavem Markem, advokátem, sídlem Nad Lávkou 5, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2013, č.j. 21 Cdo 3791/2013-279, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.2.2013, č.j. 64 Co 320/2010-245, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.4.2010, č.j. 8 C 61/2006-181, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, Pavla Vožeha a Marie Wartenweiler, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2013, č.j. 21 Cdo 3791/2013-279, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2013, č.j. 21 Cdo 3791/2013-279, se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Poučení

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „obvodní soud“). K podstatě sporu uvedl v návrhu tyto informace: Stěžovatel tvrdil, že paní Jana Hasmuková získala v r. 1999 z titulu dědictví vlastnictví ke konkrétnímu domu v kat. úz. Chodov. Tento dům byl odstraněn (demolován) a paní Hasmuková uzavřela smlouvu o dílo se stěžovatelem (v postavení dodavatele), který podle této smlouvy postavil na stejném místě nový dům. Účastníkem stavebního řízení byla paní Hasmuková a rovněž tak jenom ona byla účastníkem smlouvy o dílo na straně objednatele a jí byla také stavba dne 31.7. 2001 předána. Po téměř dvou letech - dne 10.3. 2003 - se s oběma žalovanými (sc. vedlejšími účastníky v řízení o ústavní stížnosti), kteří jsou jejími sourozenci, dostavila k notáři a všichni tři před ním učinili prohlášení, že se na demolici původního i výstavbě nového domu podíleli společně a že se tudíž originárním způsobem stali spoluvlastníky takto nově zhotovené věci, a to v poměru Jana Hasmuková 1/5, Pavel Vožeh 3/4 a Maria Wartenweiler 1/20. Na základě tohoto prohlášení pak dosáhli zápisu svého vlastnictví k domu čp. X1. Návazně na to dne 7.4. 2004 Jana Hasmuková opět formou notářského zápisu darovala 87/100 své stavební parcely č. X2 o výměře 243 m2 a přilehlé zahrady č. X2 o výměře 293m2 vedlejšímu účastníkovi a 1/20 těchto pozemků vedlejší účastnici. Třetím notářským zápisem ze dne 18.6. 2004 paní Hasmuková darovala vedlejšímu účastníkovi 12/100 domu čp. X1, takže ve výsledku v době podání určovací žaloby byla vlastníkem 8/100, vedlejší účastník 87/100 a vedlejší účastnice 1/20 všech uvedených nemovitostí. Po podání žaloby pak v r. 2008 ještě převedla svůj zbylý podíl na těchto nemovitostech na svého vnuka Václava Hasmuka. Postup paní Hasmukové a vedlejších účastníků byl podle přesvědčení stěžovatele účelový a jeho cílem bylo zastřít darování a zejména znemožnit stěžovateli, aby se exekučně domohl úhrady své pohledávky z titulu nedoplatku ceny díla, o kterou se s paní Hasmukovou dosud soudí. O úmyslu paní Hasmukové a vedlejších účastníků zkrátit věřitele svědčí časový odstup jejich prohlášení od dokončení a předání stavby, skutečnost, že toto prohlášení bylo učiněno až v průběhu soudního sporu, a to v době, kdy se tento spor vedený v prvním stupni u obvodního soudu pod zn. sp. 23 C 10/2002 vyvíjel příznivě pro stěžovatele, tak i to, že paní Hasmuková až do března 2003 ve vztahu ke svým smluvním partnerům (včetně např. zhotovitele stavební dokumentace), úřadům a konec konců i soudu ve věci o zaplacení ceny díla vystupovala jako jediný stavebník. Stěžovatel proto podal proti vedlejším účastníkům žalobu, podle níž se domáhal určení neúčinnosti právních úkonů, jimiž nabyli spoluvlastnických práv k domu čp. X1 a souvisejícím pozemkům. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28.4.2010, č.j. 8 C 61/2006-181, s odůvodněním, že žalovaní nevěděli o tom, že jejich sestra žalobci dluží a že by mohlo dojít ke zkrácení věřitele. Ve druhém stupni se věcí zabýval městský soud a rozhodl rozsudkem ze dne 7.2.2013, č.j. 64 Co 320/2010-245, tak, že úkony, jimiž došlo k převodům pozemků a úkony, týkající se vedlejší účastnice jsou vůči žalobci neúčinné, zatímco úkon, jímž vedlejší účastník nabyl 3 budovy nikoliv. Své rozhodnutí v potvrzující části odůvodnil tak, že vedlejší účastník se podílel na financování stavby, neboť na účet paní Hasmukové, z něhož byly prováděny platby na stavbu domu, postupně zaslal celkem 292.555,82 švýcarských franků, což odpovídá jeho většinovému podílu na budově čp. X1. Prohlášení stavebníka Jany Hasmukové a vedlejších účastníků sepsané formou notářského zápisu ze dne 10.3. 2003 uznal za platné a konstatoval, že stavebník může k nově postavěné stavbě uzavřít dohodu s dalšími osobami o vlastnickém právu, nehledě na to, že odpůrčí žalobu lze uplatnit pouze ve vztahu k platným právním úkonům. Proti výroku rozsudku městského soudu, pokud jím byla potvrzena zamítavá část výroku obvodního soudu, podal stěžovatel dovolání. Toto dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 5.12.2013 č.j. 21 Cdo 3791/2013-279 odmítl. Odmítnutí mimořádného opravného prostředku stěžovatele stručně odůvodnil tak, že v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ust. § 241a odst. 1 o.s.ř.

2. Stěžovatelova stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, pokud jím bylo odmítnuto jeho dovolání stěžovatele a do výroků rozhodnutí obou soudů v nalézacím řízní, pokud jím byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Stěžovatel v postupu dovolacího soudu spatřuje odmítnutí práva (denegatio iustitiae) a tím porušení jeho základního práva zaručeného ústavním pořádkem. Nejvyšší soud s odkazem na ust. § 243f odst. 3 o.s.ř. blíže nevyložil, proč má za to, že dovolatel ve svém dovolání uplatnil jiný důvod, než který je uveden v ust. § 241a odst. 1 o.s.ř. V závorce pouze uvedl, že stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud a předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti nároku. Podle ust. § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právě z toho důvodu však bylo dovolání podáno. Stěžovatel v dovolání poukazoval na dvě právní otázky, které podle jeho mínění nalézací soud vyřešil nesprávně. První je, kdy a za jakých předpokladů může stavebník nově postavené stavby uzavřít dohodu o vlastnickém právu. Stěžovatel (dovolatel) má za to, že není vyloučeno, aby stavebník a další osoby (investoři), které se finančně podílely na postavení stavby (vytvoření věci), učinili platné a účinné prohlášení o nabytí vlastnictví ke stavbě originárním způsobem. Může se to ale týkat jen věci, která je jako nově vytvořená teprve zapisována do katastru nemovitostí. Tam, kde je již po nějakou dobu, v daném případě šlo o dobu v řádu let, jako vlastník zapsána konkrétní osoba a kde tedy šlo nikoli o originární zápis vzniklého vlastnického práva, ale o jeho změnu, již takový postup lege artis není. Pokud by to možné bylo, pak by vznikaly neřešitelné situace v případě, že by investor učinil příslušné prohlášení až potom, co prvně zapsaný vlastník v mezidobí už nemovitost převedl na třetí osobu. V daném případě městský soud takový postup jako možný shledal a žalobě zčásti nevyhověl. Stěžovatel zde nekonstruoval žádný jiný skutkový stav lišící se od toho, který byl zjištěn v řízení; jeho polemika s nalézacím soudem je v ryze právní rovině. Stejná situace tu je i ohledně druhého právního problému, totiž zda prohlášení tří osob o společném vytvoření věci, zde postavení budovy, může být shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí nikoliv. K tomuto prohlášení došlo, je založeno ve spise a nalézací soudy jím provedly důkaz. Stěžovatel má za to, že takové prohlášení platné a účinné nebylo a být nemůže, už jen proto, že prohlášení stanovuje spoluvlastnické podíly na věci a pokud u jednoho z účastníků je jeho prohlášení o investici nepravdivé a neúčinné, nedošlo ke stanovení podílů na celku ani u ostatních osob, když podíl vydělený pro tu třetí nemůže zůstat bez vlastníka. Pokud tedy v posuzované věci soud shledal úkon druhé žalované vůči žalobci za neplatný a neúčinný, nemohl ponechat jako platný a účinný úkon, jímž nabyl vlastnictví první žalovaný.

3. Stěžovatel má za to, že odmítnutím jeho dovolání z důvodu, který tu není, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

4. Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, které upravuje právo na spravedlivý proces, je následující: Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

5. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a ke stavu sporu před obecnými soudy si Ústavní soud vyžádal stanovisko pouze Nejvyššího soudu.

6. Nejvyšší soud ve vyjádření připomenul, že obě otázky, které zařadil stěžovatel do dovolání, opakuje v ústavní stížnosti, a uvedl, že stěžovatel přehlíží, že jeho dovolání obsahovalo skutkové vylíčení stavu věci zakončené konstatováním, že „V řízení uplatněnými námitkami žalobce ohledně časové prodlevy mezi dokončením stavby a zkracujícími úkony, jakož i dohodou Jany Hasmukové s účastníky ohledně vlastnických podílů z 15. 3. 2002; tu žalovaní soudu předložili dokonce až dne 23. 12. 2009, se odvolací soud nezabýval. Nehodnotil ani věrohodnost tvrzení žalovaných, jimž uvěřil, v konfrontaci s těmi tvrzeními, kterým hodnotu pravdivosti přiznat nemohl, popř. které byly zjevně účelové; např. vysvětlení, že žalovaní nevystupovali jako účastníci stavebního řízení a smlouvy o dílo, protože bydlí v cizině. Nezabýval se ani možností, zda platby prvního žalovaného na účet Jany Hasmukové nemohly být splátkami jeho dluhu vůči ní, např. z titulu vypořádání dědictví." Poté skutečně označil „dvě otázky, které nebyly ještě v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny a jejichž zodpovězení nalézacím soudem má dovolatel za nesprávné". Podle Nejvyššího soudu se stěžovatelem položené otázky však míjely se skutkovým obsahem projednávané věci. Otázka časové souvislosti mezi dokončením díla a dohodou o vlastnickém právu k němu při posuzování (ne)vědomosti osoby blízké o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nemá význam. Druhá otázka, týkající se možnosti, že by prohlášení tří osob o společném vytvoření věci, mohlo být shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí nikoliv, se věci netýkala vůbec, neboť odvolací soud se vyjadřoval nikoli k neplatnosti (případně částečné) takové dohody, ale toliko její neúčinnosti (částečné) ve vztahu k věřiteli, který měl být takovou dohodou zkrácen. Stěžovatel totiž vycházel z jiných představ o skutkovém základu věci. Posléze Nejvyšší soud připomenul, že podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu je dovolání přípustné jen pro řešení (právních) otázek hmotného nebo procesního práva, které ale musí s projednávanou věcí souviset, a protože dovolací soud za této situace dovolání odmítl v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., nemohlo tímto postupem v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu dojít (oproti názoru stěžovatele) k zásahu do jeho „práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod". Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

7. Vyjádření Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel zformuloval k vyjádření Nejvyššího soudu stanovisko, ve kterém zopakoval výhradu vůči odmítnutí jeho dovolání a vyjádřil nesouhlas s názorem, že nastolené právní otázky se míjejí se skutkovým stavem projednávané věci. Podle stěžovatele podstata věci spočívá v tom, že stavebník nově vytvořené stavby a další dvě osoby, které mu měly na financování stavby přispět (tzv. investoři), učinili prohlášení o vytvoření věci, na jehož základě byli zapsáni v katastru nemovitostí zapsáni jako podíloví spoluvlastníci (a to nejen stavby, ale i pozemku). Stěžovatel v tom spatřoval zkrácení dobytnosti své pohledávky stavebníkem a domáhal se vyslovení neúčinnosti těchto právních úkonů.

8. Z předložených podkladů a ze spisu obvodního soudu sp.zn. 8 C 61/2006 zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

9. Žalobou podanou dne 17.8.2005 se stěžovatel domáhal vůči Janě Hasmukové určení neúčinnosti jejích právních úkonů ohledně převodu konkretizovaných nemovitostí na vedlejší účastníky, s tvrzením, že má vůči ní neuspokojenou pohledávku. Úkony se týkaly dvou pozemků v kat. úz. Chodov – parc. č. X2, parc. č. X2 a domu čp. X1 na pozemku parc. č. X2, k nimž došlo k převodu na prvního vedlejšího účastníka podílu ve výši 87/100 a na druhou vedlejší účastnici ve výši 1/20, a to na základě prohlášení účastníků ze dne 10.3.2003, jímž měl být proveden převod spoluvlastnického podílu k domu č.p. X1ve výši 3 prvnímu vedlejšímu účastníkovi a ve výši 1/20 druhé vedlejší účastnici, darovací smlouvy ze dne 18.6.2004, kterou paní Hasmuková darovala prvnímu vedlejšímu účastníkovi podíl ve výši 12/100 domu p.č. X1, a darovací smlouvy ze dne 7.4.2004, kterou paní Hasmuková darovala podíl na obou předmětných pozemcích ve výši 87/100 prvnímu vedlejšímu účastníkovi a podíl ve výši 1/20 druhé vedlejší účastnici. Obvodní soud rozsudkem ze dne 8.12.2008, č.j. 8 C 61/2006-128, žalobu zamítl. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, na jehož základě městský soud usnesením ze dne 2.7.2009, č.j. 64 Co 100/2009-147, zrušil prvostupňový rozsudek ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky (zejména pro nepřezkoumatelnost) a vrátil věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení, přičemž mu uložil provést v součinnosti se stěžovatelem vyjasnění celého předmětu řízení a nutností posoudit úmysl dlužníka zkrátit stěžovatele v uspokojení jeho pohledávky. Obvodní soud, po doplnění žaloby, úpravě žalobního petitu, doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů, v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28.4.2010, č.j. 8 C 61/2006-181, žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Obvodní soud konstatoval, že stěžovatel má vůči dlužníkovi (Janě Hasmukové) pravomocnou a vykonatelnou pohledávku, avšak že vedlejší účastníci nemohli vědět o úmyslu dlužníka zkrátit stěžovatele na jeho právech a že o tomto úmyslu nevěděli. Vzal také za prokázané, že dne 15.3.2002 byla uzavřena dohoda, která představovala skutečné spoluvlastnické vztahy na základě financování stavby. Následné stěžovatelovo odvolání shledal městský částečně opodstatněným, a proto rozsudkem ze dne 7.2.2013, č.j. 64 Co 320/2010-245, změnil prvostupňový rozsudek určením, že tři úkony (jedno prohlášení ohledně podílu druhé vedlejší účastnice v rozsahu 1/20 na budově a dvě darovací smlouvy ohledně daru spoluvlastnického podílu ve výši 87/100 prvnímu vedlejšímu účastníkovi a spoluvlastnického podílu ve výši 1/20 druhé vedlejší účastnici na dvou pozemcích a daru spoluvlastnického podílu ve výši 12/100 na budově prvnímu vedlejšímu účastníkovi) jsou vůči stěžovateli právně neúčinné, v ostatním napadený rozsudek potvrdil. Stěžovatel i vedlejší účastníci napadli rozsudek odvolacího soudu samostatně podanými dovoláními. Přitom stěžovatel napadl pouze tu část rozsudku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu, přičemž přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně vyřešena a má být podle něj posouzena jinak, než jak učinil nalézací soud. Po rekapitulaci svých tvrzení a popisu vývoje sporu vymezil dvě otázky, které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny: první je, kdy a za jakých předpokladů může stavebník nově postavené stavby uzavřít dohodu o vlastnickém právu, druhá směřovala k prohlášení tří osob o společném vytvoření věci, kdy je shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí osoby nikoliv. Obě dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 5.12.2013, č.j. 21 Cdo 3791/2013-279 podle § 243c odst. 1 věty první obč. soudního řádu odmítl, což odůvodnil zjištěním, že v dovolání stěžovatele byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku) a dovolání vedlejších účastníků neobsahuje údaje o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.); tudíž konstatoval, pro tyto vady nelze v dovolacím řízení pokračovat.

10. Po provedeném rozboru Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zčásti opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR, dále jen „Ústava“) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

11. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to při posuzování přípustnosti jeho dovolání. Nejprve Ústavní soud připomíná, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, nepochybně by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně, jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03).

12. Ústavní soud např. v nálezu sp.zn. II. ÚS 313/14 upozornil, že v řadě svých předchozích rozhodnutích vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06). Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, tj. předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1842/12), mezi které lze, jak je uvedeno výš (bod 12.), nepochybně zařadit i rozhodnutí dovolacího soudu o vyřízení dovolání. Ústavní soud dále ve svém nálezu sp.zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 konstatoval, že „jestliže Nejvyšší soud odmítne dovolání pro vady, ačkoliv dovolání vytýkanou vadou (vymezení dovolacího důvodu) netrpí, dopustí se excesu, jenž představuje porušení principu spravedlivého procesu podle čl. 36 odstl. 1 Listiny základních práv a svobod.

13. Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud posoudil dovolání, jehož přípustnost stěžovatel vyvodil z ustanovení § 237 obč. soudního řádu, jako vadné s odůvodněním, že dovoláním byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 obč. soudního řádu, protože stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku, přičemž toto „stručné“ odůvodnění opřel o ustanovení § 243f odst. 3 obč. soudního řádu. Toto ustanovení v první větě uvádí, že „v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno“. Toto pravidlo představuje výjimku z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 obč. soudního řádu, neboť umožňuje provést pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí.

14. Jak již Ústavní soud naznačil v bodech 12. a 13., jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Pokud tedy Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhl do základního práva stěžovatele garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny.

15. Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu zejména přístupem k posouzení jeho dovolacích námitek. V dovolání stěžovatel uvedl, že vymezuje dvě otázky, které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny: první je, kdy a za jakých předpokladů může stavebník nově postavené stavby uzavřít dohodu o vlastnickém právu, druhá směřovala k prohlášení tří osob o společném vytvoření věci, kdy je shledáno ohledně dvou z nich platné a účinné a ohledně třetí osoby nikoliv. Nejvyšší soud na tyto otázky v napadeném usnesení nereagoval, stanovisko k nim zaujal teprve ve vyjádření k ústavní stížnosti s tím, že obě se míjely skutkovým obsahem projednávané věci (viz bod 6.). Mohl-li Nejvyšší soud takové stanovisko zařadit do vyjádření k ústavní stížnosti, nic mu nebránilo, aby ho zaujal též v odůvodnění napadeného usnesení. Nejvyšší soud tímto postupem nedostál své role dovolacího soudu; jeho přístup k posouzení stěžovatelova dovolání je hodný kritiky i z toho důvodu, že rezignoval na rozhodnutí ve věci, v níž podle předchozí úpravy bylo dovolání ex lege přípustné (otevřená diformita), a nevyužil prostor pro vyjádření právního názoru k možnosti napadení odpůrčí žalobou tzv. souhlasného prohlášení o spoluvlastnických vztazích z důvodu dlužníkova jednání in fraudem creditoris a poskytnutí ochrany oprávněným majetkovým nárokům stěžovatele. Dovolací soud tak postupoval svévolně a jeho rozhodnutí představuje zřejmý exces, v jehož důsledku bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny (viz též nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 3876/13).

16. Veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud nepřezkoumával napadená rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by totiž byl za situace, kdy se Nejvyšší soud napadenými rozhodnutími soudů nižších instancí dosud řádně nezabýval, byť proti nim stěžovatel podal nikoli vadné dovolání, předčasný.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podané ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.