IV.ÚS 100/09
V PLATNOSTI- KS Ostrava 11 Co 70/2005
- NS 29 Odo 104/2006
- ÚS IV.ÚS 100/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla zjevně neopodstatněná. Soud se nezabýval správností aplikace jednoduchého práva, ale pouze porušením ústavně zaručených práv. Neshledal, že Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotil otázku dobrých mravů. Rozhodnutí bylo vydáno mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti K. K., právně zastoupené advokátem JUDr. Vladimírem Ježkem, Dvořákova 26, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 11 Co 70/2005 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008 sp. zn. 29 Odo 104/2006, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 1. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Žalovaný, zemřelý manžel stěžovatelky, byl zaměstnancem společnosti MOND, s. r. o. V roce 1991 uzavřel úvěrovou smlouvu s Komerční bankou, a. s., na základě níž mu byla poskytnuta půjčka ve výši 2,4 mil. Kč. Současně s tím byla uzavřena ve prospěch banky též zástavní smlouva s tím, že předmětem zástavy byly nemovitosti K. a S. Následně uzavřel manžel stěžovatelky jako věřitel a společnost MOND, s.r.o., jako dlužník smlouvu o půjčce, dle níž J. K. půjčuje MOND, s. r. o., 2.400.000,- Kč a dlužník se zavazuje plnit tak, že bude Komerční bance, a. s., platit splátky úvěru J. K. V roce 1996 se Komerční banka a. s., vzdala zástavního práva k dotčeným nemovitostem s podmínkou, že manželé S. zaplatí jednu polovinu pohledávky Komerční banky, a. s., za J. K. Poté podali žalobci žalobu proti stěžovateli na zaplacení vynaložené částky, a to z důvodu neoprávněného majetkového prospěchu, neboť plnili za jiného. Podanému odvolání soud změnou rozsudku soudu nalézacího vyhověl a Ing. K. byla uložena povinnost zaplatit Ing. H. S. 369.000,- Kč a B. S. 369.000,- Kč. Stěžovatelka poukazuje na neplatnost uzavřené úvěrové smlouvy. Manžel stěžovatelky v podstatě jen vyhověl vůli banky a žalobců, kteří po něm výše uvedený postup žádali, tj. že on bude uveden jako úvěrový dlužník, ačkoliv úvěrové prostředky budou poskytnuty žalobcům, resp. společnosti MOND, s. r. o. Nešlo tedy o uvedení druhé strany v omyl ani využití omylu, ale šlo z obou stran o předstírání právního úkonu jiného obsahu, než byl zamýšlen. Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným vyzdvihuje otázku dobrých mravů a nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že nemůže poskytnout ochranu žalovanému, který vlastně uvedl banku v omyl. Otázka, zda banka byla či nebyla uvedena v omyl nehraje v posouzení dobrých mravů ve vztahu k žalobci a žalovanému žádnou roli. Rozpor s dobrými mravy v posuzovaném právním vztahu Nejvyšší soud neřešil a nevypořádal se tak s argumentací dovolání. III. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti i všech napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III.ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pak je dán jen v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp.zn. III.ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257). V tomto ohledu Ústavní soud - vědom si skutečnosti, že mu zásadně nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy - neshledal v závěrech obecných soudů pochybení ústavněprávní povahy. Uvádí-li stěžovatelka, že se v souvislosti s projednávaným případem Nejvyšší soud nevěnoval otázce dobrých mravů, nelze se s ní ztotožnit. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že v jeho odůvodnění se soud dobrými mravy zabýval, nicméně neshledal podmínky pro jejich zohlednění a také uvedl důvody, které ho k takovým závěrům vedly. Nejvyššímu soudu tak není ani co do této námitky z ústavněprávního hlediska čeho vytknout. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané porušení práv, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. března 2009 Vlasta Formánková předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.