IV.ÚS 1003/14
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadené vyrozumění státní zástupkyně nemůže být považáno za rozhodnutí nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, který by byl předmětem jeho přezkumu. Soud se nezabývá postupem orgánů trestního řízení, protože jeho pravomoci podle § 82 zákona o Ústavním soudu se omezují na posouzení porušení ústavních práv. Stížnost proti postupu policie byla shledána zjevně neopodstatněnou, protože státní zástupkyně již zřetelně posoudila stížnosti a návrhy. Ústavní soud nemá pravomoc určovat, jak má státní zástupkyně postupovat v průběhu trestního řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Josefa Drdy, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Vsetín, Smetanova 1101, směřující proti vyrozumění Městského státního zastupitelství ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 1 KZV 170/2009 a proti postupu Policie ČR a Městského státního zastupitelství v Praze, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá vydání nálezu, ve kterém by Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze (dále též "městské státní zastupitelství"), které stěžovatel nazývá "vyjádřením" či "usnesením". Stěžovatel dále žádá, aby Ústavní soud rozhodl, že uvedené vyrozumění nesmí přehlížet stížnost stěžovatele na postup policejního orgánu a na manipulaci s důkazy ze dne 16. 12. 2013 a jeho návrh na doplnění dokazování ze dne 20. 12. 2013. Současně stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR v pokračování porušování jeho práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Policie ČR zahájila trestní řízení na základě nepravdivých tvrzení a vykonstruovaných důkazů a v řízení postupuje v rozporu s principem presumpce neviny. Podle jeho přesvědčení policie nebere v potaz důkazy, které prokazují jeho nevinu, účelově tyto důkazy skrývá a brání stěžovateli v přístupu k nim. Policie podle názoru stěžovatele s důkazy účelově manipuluje tak, aby jeho vina byla prokázána. Uvádí dále, že některé důkazy v cizím jazyce nejsou přeloženy do češtiny a nijak vyhodnoceny. Z uvedených důvodů se stěžovatel cítí dotčen na svých právech zaručených mu čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušným, senát pak návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 1 písm. d) odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. III. S ohledem na uvedené, na obsah napadeného vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. KZV 170/2009 a na znění § 82 zákona o Ústavním soudu, vymezujícího rozsah rozhodování Ústavního soudu o ústavních stížnostech fyzické nebo právnické osoby, nutno konstatovat, že není příslušným k projednání návrhu na zrušení uvedeného vyrozumění. Tímto vyrozuměním státní zástupkyně městského státního zastupitelství informovala stěžovatele o tom, že odmítá jeho návrhy na doplnění dokazování o výslechy svědků, o prošetření rozporů ve sděleních policejního orgánu, o překlad dopisu z Uzbekistánu a o vypracování znaleckých posudků a jeho návrh na zastavení trestního stíhání. Dále informovala stěžovatele o tom, že vyhovuje jeho návrhu na založení zaslaných listinných materiálů do vyšetřovacího spisu. Státní zástupkyně v napadeném vyrozumění dále sdělila stěžovateli, že nezjistila žádná pochybení v postupu policejního orgánu, na která poukazoval stěžovatel ve své stížnosti ze dne 16. 12. 2013. Uvedené vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze nemůže být posuzováno ani jako rozhodnutí ani jako tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci do práv stěžovatele. Jedná se o sdělení výsledku určitého postupu, který není Ústavní soud oprávněn korigovat. Kdyby tak totiž učinil, zasahoval by nepřípustným způsobem do průběhu trestního řízení jako orgán činný v trestním řízení, což mu nepřísluší (srov. též usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 471/07, II. ÚS 2245/09, IV. ÚS 2057/13 či II. ÚS 1199/13). Meritorně se nelze zabývat ani tou částí návrhu, v níž stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by konstatoval, že vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze nesmí přehlížet jeho stížnosti na postup policejního orgánu a jeho návrhy na doplnění dokazování. Stěžovatel zde po Ústavním soudu žádá, aby vyslovil, jakým způsobem má městské státní zastupitelství postupovat v rámci probíhajícího trestního řízení. To se však zcela vymyká limitům ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu vymezujícího, jak o ústavní stížnosti rozhodnout. V řízení o ústavních stížnostech rozhoduje Ústavní soud pouze o tom, zda pravomocným rozhodnutím, opatřením či jiným zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, přičemž pokud tomu tak bylo, zruší napadené rozhodnutí nebo, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakáže tomuto orgánu pokračovat v porušování práva a přikáže mu, aby obnovil stav před porušením, pokud je to možné (§ 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z uvedených kompetencí Ústavního soudu proto nelze dovodit jeho oprávnění k tomu, aby Městskému státnímu zastupitelství v Praze uložil, jakým způsobem má postupovat ve věci návrhů a stížností stěžovatele (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 2857/12 či IV. ÚS 3314/13). IV. Návrh v části směřující proti postupu Policie ČR byl pak shledán zjevně neopodstatněným. Postup policejního orgánu přezkoumala na základě podání stěžovatele státní zástupkyně městského státního zastupitelství. Právě v napadeném vyrozumění státní zástupkyně posoudila stížnosti a návrhy stěžovatele, jak je výše uvedeno. K žádosti stěžovatele o přezkum postupu státní zástupkyně městského státního zastupitelství se vyjádřil státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. Sdělením ze dne 20. 2. 2014 informoval stěžovatele o tom, že v současném stádiu řízení, kdy přípravné řízení ve věci stěžovatele bylo již ukončeno podáním obžaloby příslušnému soudu, není státní zástupce Vrchní státního zastupitelství v Praze oprávněn zpochybňovaný postup dozorové státní zástupkyně přezkoumat. Státní zástupce informoval stěžovatele též o tom, že své námitky může uplatnit v rámci obhajoby v řízení před soudem. V. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2014 JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu