IV.ÚS 1009/11
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uvedl, že jeho úlohou není přezkum věcných rozhodnutí obecných soudů, ale posouzení zásahu do ústavně zaručených práv. Právní závěry nižších soudů byly považovány za ústavně konformní a logicky odůvodněné. Soud zdůraznil, že nesouhlas se výsledkem řízení není důvodem k zásahu do práva na spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti I. H., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Na Truhlářce 1455/13, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 12. května 2010 č. j. 2 C 179/2008-404 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. ledna 2011 č. j. 7 Co 2312/2010 - 506, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, který byla Ústavnímu soudu doručena 6. dubna 2011 a doplněna podáním ze dne 18. dubna 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené především čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na nestranné soudní řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, při současném porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny. Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že žalobkyně Ing. L. M. (dále jen "žalobkyně") se podanou žalobou domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 6 620,- Kč s přísl. po stěžovateli, a to z titulu zničení skleníku pádem větve douglasky tisolisté rostoucí na pozemku stěžovatele. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 12. května 2010 č. j. 2 C 179/2008-404 řízení co do částky 710,- Kč zastavil a dle ustanovení § 420 odst. 1 o. s. ř. uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 910,- Kč . K podanému odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. ledna 2011 č. j. 7 Co 2312/2010-506 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, obecné soudy nepřípustně ve věci zvýhodňovaly jednu ze stran řízení, nesprávně pořizovaly a hodnotily důkazy, ignorovaly příslušná ustanovení o. s. ř. o procesní legitimaci žalobkyně ani nerespektovaly zákonem presumované liberační ustanovení ve prospěch navrhovatele. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě a srozumitelně odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu. K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy dojde pak v řízení, v němž není proti jeho rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř dovolání přípustné, v případě, kdy závěry nalézacího soudu vybočí z ustálené judikatury obecných soudů zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozsudků odkázat. Vyloučil-li zákonodárce dovolací přezkum v rozsahu dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti, nejedná-li se v konkrétním případě o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv, což v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. V této souvislosti lze rovněž odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), konkrétně na rozhodnutí o přípustnosti ve věci Ionescu proti Rumunsku ze dne 1. června 2010, stížnost č. 36659/04 a ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. července 2010, stížnost č. 25551/05 (in www.echr.coe.int. v databázi HUDOC), ve kterých Evropský soud posuzoval přijatelnost stížností podle čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, ve znění protokolu č. 14, jež vstoupil v platnost dne 1. června 2010. Evropský soud v souvislosti s posuzováním přijatelnosti uvedených stížností aplikoval nová kritéria přijatelnosti. Podstatou je splnění tří podmínek nového kritéria, za kterých soud prohlásí stížnost za nepřijatelnou, a to pokud: stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu (1), ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání stížnosti (2), přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem (3). Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci obecnými soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 28. dubna 2011 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.