IV.ÚS 1011/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. Z. a 2) J. B., obou zastoupených JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, sídlem Purkyňova 593/10, Plzeň, a ústavní stížnosti stěžovatele 3) J. Z., zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem, sídlem Kardinála Berana 1157/32, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. 5 Tdo 795/2025-4526, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2025 č. j. 8 To 103/2024-4217 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. července 2024 č. j. 33 T 7/2022-4111, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé byli shledáni vinnými ze spáchání trestných činů majetkové a hospodářské povahy. U třetího stěžovatele, který měl dle trestních soudů na trestné činnosti klíčový podíl, šlo o pokračující zvlášť závažný zločin zpronevěry [§ 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku] a přečin zneužití postavení v obchodním styku (§ 255a odst. 1 trestního zákoníku). U prvního a druhého stěžovatele šlo o pokračující přečin zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 trestního zákoníku ve formě pomoci. Třetímu stěžovateli byl za trestnou činnost uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a trest propadnutí finančních prostředků, prvnímu stěžovateli a druhému stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců odložený na zkušební dobu dvanácti měsíců a druhému stěžovateli bylo uloženo též zabrání finančních prostředků.

2. Krajský soud uzavřel, že se stěžovatelé trestné činnosti dopustili (zjednodušeně řečeno) následovně. Třetí stěžovatel byl jednatelem obchodních společností B1 a B2, jediným společníkem obou společností byla B3. Třetí stěžovatel sám si v listopadu 2018 proti zájmu B1 a B2, v rozporu s povinností jednat s péčí řádného hospodáře a bez řádného vyrozumění a souhlasu jediného společníka B3, neoprávněně postupně převedl na svůj bankovní účet z bankovního účtu B1 8 mil. Kč a z bankovního účtu B2 4,5 mil. Kč, tj. celkem 12,5 mil. Kč. Z této částky převedl 12,1 mil. Kč na účet účelově založené obchodní společnosti B4 a se zbytkem peněz naložil dosud nezjištěným způsobem. Třetí stěžovatel též jako jednatel obchodních společností B1 a B2 na jejich úkor a bez souhlasu jejich valných hromad v rozporu s § 190 odst. 2 písm. i) zákona o obchodních korporacích uzavřel v lednu 2019 za tyto obchodní společnosti kupní smlouvy s B4, na jejichž základě byly neoprávněně převedeny nemovité věci poškozených B1 a B2 do vlastnictví B4. Tím třetí stěžovatel B1 způsobil škodu nejméně ve výši 10 211 510 Kč a B2 škodu ve výši 5 939 630,60 Kč. Tímto skutkem tak třetí stěžovatel způsobil škodu velkého rozsahu v celkové výši 28 650 940,60 Kč.

3. Druhý skutek má těsnou provázanost s prvním skutkem a třetí stěžovatel se ho dopustil jako hlavní pachatel, první stěžovatel a druhý stěžovatel jako pomocníci. Tento skutek spočíval v tom, že stěžovatelé svým postupem paralyzovali ekonomický chod B3, aby mohli dále pokračovat v podnikání v nově založené obchodní společnosti B4, a to ve stávajících výrobních prostorách, se stávajícími zaměstnanci, stávajícím know-how, jakož i s dosavadním portfoliem klientů i se započatými projekty. Šlo o snahu třetího stěžovatele jako společníka a jediného jednatele B3 (holdingu) vyloučit z podnikání vliv druhého společníka a o reakci na jejich konflikt, který v srpnu 2018 vyvrcholil odvoláním třetího stěžovatele z funkce jednatele a předběžným opatřením krajského soudu stanovujícím povinnost třetího stěžovatele se zdržet jakéhokoli právního jednání za B3. Stěžovatelé se po společné domluvě snažili zachovat možnost třetího stěžovatele podnikat v oboru a využít existujících výrobních a personálních zdrojů. Třetí stěžovatel nejprve vystavil prvnímu stěžovateli mezi koncem srpna 2018 až listopadem 2018 antedatovanou plnou moc k veškerému právnímu jednání za B3, s výjimkou zcizování nemovitostí, uzavírání úvěrů a poskytování půjček.

4. Druhý stěžovatel poté založil B4, ve které se stal jednatelem a která měla stejný předmět podnikání jako B3. V B4 zaměstnal druhý stěžovatel třetího stěžovatele jako ředitele, čímž zajistil jeho rozhodující kontrolu a vliv nad B4. Poté první stěžovatel na popud třetího stěžovatele nejprve na úkor B3 se záměrem opatřit neoprávněnou výhodu B4 uzavřel v lednu 2019 na základě plné moci za B3 s B4 (zastoupenou druhým stěžovatelem jako jednatelem) nájemní smlouvu na dobu deseti let, jejímž předmětem byl pronájem staveb a pozemků ve výrobním areálu B3 a dlouhodobého a drobného majetku této společnosti. Poté na svolané podnikové schůzi B3 pod smyšlenou legendou o neschopnosti B3 dále vykonávat svou činnost a plnit svoje závazky přiměli zaměstnance B3 uzavřít dohody o rozvázání pracovního poměru s B3. Tyto dohody za B3 podepsal první stěžovatel a bezprostředně poté přiměli stěžovatelé uzavřít nové pracovní smlouvy se stejným druhem a místem výkonu práce s B4, které za tuto společnost podepsal třetí stěžovatel. Stěžovatelé tak B3 znemožnili řádné podnikání a další rozvoj a zároveň získali pro B4 neoprávněnou konkurenční výhodu.

5. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé odvolání, které Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Vrchní soud se až na jednu výjimku (pro posouzení trestní odpovědnosti nepodstatnou) zcela ztotožnil s odůvodněním rozsudku krajského soudu a rozvinul argumentaci krajského soudu, argumenty stěžovatelů shledal jako nedůvodné. Stěžovatelé jen opakovali argumenty ze své obhajoby, která ale nemůže obstát.

6. Stěžovatelé podali proti usnesení vrchního soudu dovolání a Nejvyšší soud je napadeným usnesením odmítl. Dovolací námitky stěžovatelů byly jen opakováním obhajoby a byly zjevně neopodstatněné.

II. Argumentace stěžovatelů

7. První stěžovatel a druhý stěžovatel v ústavní stížnosti argumentují, že žádná neoprávněná výhoda nevznikla, nedošlo ke zneužití postavení v obchodním styku a stěžovatelé nastalou situaci nezavinili, neboť jen chránili činnost B3. Trestní soudy se při hodnocení věci dopustily pochybení spočívajícího v nehodnocení některých důkazů založených ve spisu. Tyto důkazy přitom byly klíčové pro posouzení, zda jde o zneužití postavení v obchodním styku a dokládaly, že B3 nebyla schopna dalšího fungování. Jde konkrétně o interní směrnici stanovující, že jen jednatel může právně jednat nad 1 mil. Kč, pročež nešlo uzavírat jakékoli existenčně nutné smlouvy a činnost B3 tak byla paralyzována. To dokazuje i dopis druhého společníka. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není patrné, z jakých důkazů a skutečností trestní soudy dovozují schopnost B3 dále pokračovat v činnosti.

8. Trestní soudy též neuvedly, že je ve spise založeno usnesení krajského soudu, kterým určil, že odvolání z funkce jednatele bylo neplatné. Toto usnesení sice vrchní soud změnil a třetímu stěžovateli nevyhověl, učinil tak ale jen proto, že třetí stěžovatel nebyl přítomen na valné hromadě, obchodní soudy proto věcně nepřezkoumaly, zda ze strany třetího stěžovatele došlo k porušení péče řádného hospodáře. Neschopnost B3 jednat způsobilo předběžné opatření druhého společníka a třetí stěžovatel jen chtěl situaci zachránit, k přechodu zaměstnanců došlo proto, aby nepřešli ke konkurenci. Stěžovatelé ze závodu odešli dobrovolně a třetí stěžovatel platil závazky, které neměl kdo platit. Trestní soudy tak opomněly klíčové důkazy a jejich závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu, bez důkazů zlehčují neschopnost B3jednat a za viníka označují třetího stěžovatele.

9. Třetí stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že trestní soudy nesprávně posoudily provedené důkazy a v odůvodnění rozhodnutí se s provedenými důkazy řádně nevypořádaly, jejich závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů. Ve věci bylo třeba postupovat dle zásady v pochybnostech ve prospěch, neboť se skutky nepovedlo prokázat bez jakýchkoli pochybností. Napadená rozhodnutí nesplňují požadavky kladené na odůvodnění soudních rozhodnutí, neboť z nich nevyplývá, z jakých skutečností a důkazů trestní soudy vyšly a čím se při hodnocení věci řídily. Odůvodnění jsou vnitřně rozporná a je neústavní citovat z podání poškozených, podání poškozených nadto svědčí ve prospěch stěžovatelů. Vrchní soud při ústním odůvodnění svého usnesení uvedl, že na straně stěžovatelů spatřuje tíseň, v písemném vyhotovení o tom však není ani zmínka. Tato tíseň je přitom klíčová pro trestněprávní posouzení věci a vyplývá z řady důkazů. Do dnešního dne se vede řízení o neplatnosti odvolání třetího stěžovatele z funkce jednatele, situaci způsobilo předběžné opatření a třetí stěžovatel činil kroky k záchraně B3 ještě před jeho vydáním.

10. Tíseň třetího stěžovatele byla prohloubena právě vydáním předběžného opatření stanovujícího povinnost zdržet se jakéhokoli jednání za B3, přičemž soudní exekutor exekutorským zápisem toto omezení nezákonně rozšířil a třetí stěžovatel tak byl v důsledku této exekuce zcela vyloučen z B3. Druhý společník B3 vystrnadil třetího stěžovatele ze společnosti, byl to přitom třetí stěžovatel, který se snažil legálními civilními prostředky paralyzovanou B3 (kterou opustili řídící zaměstnanci) zachránit, což dokládají civilní řízení. Trestní soudy též neprovedly navržené důkazy a nezjistily skutečný stav věci, což v souhrnu s ostatními pochybeními zakládá extrémní rozpor se skutečným stavem věci. Popis skutku je spekulativní, nenaplňuje znaky daných skutkových podstat, nebylo prokázáno, že došlo k jakékoli antedataci a odkazy trestních soudů na jiná civilní řízení jsou v rozporu s reálným průběhem těchto řízení a této věci, neboť plná moc byla platná a v souladu se zákonem. V roce 2018 B3 ještě fungovala v režimu stávajících smluv, v roce 2019 už ne, třetí stěžovatel v ní nemohl vystupovat a jednat ani v pozici ředitele, a proto požádal zaměstnance (nikoli přiměl), aby se mohlo pokračovat v práci v B4. Trestní soudy tak opominuly obhajobu stěžovatele, že podnikání jen zachraňoval, a to podle rad své tehdejší advokátky.

11. Jednání stěžovatelů není trestné a všechny smlouvy byly legitimní částí účetnictví společností. Pokud by mělo jít o zpronevěru, tak by třetí stěžovatel nevedl transparentně pohledávky. K porušení zákona nedošlo, tato věc se má kvůli subsidiaritě trestní represe řešit soukromoprávní cestou, tento druh zápůjček nadto tvořil zavedenou praxi stran. Nedošlo ani k přisvojení si věci, protože neexistoval úmysl trvale vyloučit B3 z dispozice s věcí. Šlo o standardní zápůjčku, třetí stěžovatel nemohl trvale vyloučit B3 z dispozice finančních prostředků. Zmocněnec poškozených ani netvrdí škodu. Co se týče převodu nemovitých věcí, byly okolnosti převodu standardní a spor se vyřešil soudním smírem a mělo tak dojít k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Není tedy pravda, že by došlo k uložení povinnost tyto věci vrátit. Nemohlo dojít ani ke zneužití postavení v obchodním styku, neboť jak již třetí stěžovatel vysvětlil, žádnou smyšlenou legendu neuvedl, pouze zachraňoval společnost v důsledku nezákonného předběžného opatření, nečinnosti soudů a nezákonného chování druhého společníka, což dokládají standardní smlouvy sjednané za standardních okolností i jiná civilní řízení, jejichž závěry svědčí ve prospěch stěžovatelů. V neposlední řadě trestní soudy dosud neústavně nerozhodly o zrušení zajištění peněžních prostředků a též neústavně uložily trest propadnutí věci, což je v rozporu s judikaturou a též i názorem B3.

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

12. Stěžovatelé podali proti napadeným rozhodnutím samostatné ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1011/26 a I. ÚS 1042/26, které Ústavní soud usnesením pléna ze dne 20. 5. 2026 spojil ke společnému řízení. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu určil soudce zpravodaje Zdeňka Kühna, jemuž byla přidělena první ze spojovaných věcí.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

13. Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

14. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul (např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 nebo ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21, body 27 a 28). K ničemu takovému však v této věci nedošlo. Stěžovatelé jen opakují argumenty (které jsou z větší části polemikou se skutkovým stavem), se kterými se trestní soudy již vypořádaly, ve věci nenastal ani žádný extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a závěry trestních soudů.

15. V prvé řadě je třeba uvést, že trestní soudy nepominuly obhajobu stěžovatelů, že jednali v tísni a B3 jen zachraňovali. Tento argument se míjí s výsledky trestního řízení. Stěžovatelé totiž v podstatě nepopírali, že se daného jednání dopustili, pouze rozporovali jeho trestnost. Trestní soudy se následně s touto obhajobou vyčerpávajícím způsobem a v souladu s ústavními požadavky vypořádaly (srov. body 53 až 84 usnesení Nejvyššího soudu, body 34 až 64 usnesení vrchního soudu a odůvodnění rozsudku krajského soudu, zejména body 49 až 79).

16. K tomu Ústavní soud dodává, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68). Přesně takový ucelený argumentační systém trestní soudy v této věci vyložily. K argumentu o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud dodává, že případné nedostatky odůvodnění rozsudku krajského soudu (které ale neměnily nic na správnosti výroků) v souladu s ústavními požadavky napravil vrchní soud (srov. body 49 až 51 a 57 až 61 usnesení vrchního soudu).

17. Trestní soudy neopominuly žádné důkazy a na všechny tyto důkazy v souladu s ústavními požadavky dostatečně reagovaly, zároveň je všechny v souladu s ústavními požadavky vyhodnotily, a to jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Žádný z důkazů uváděných stěžovateli trestní soudy neopominuly, a to ani účetnictví společností, výpovědi zaměstnanců, listiny osvědčující různá právní jednání, exekutorský zápis či interní směrnici (srov. např. body 41 až 47, 52, 54 až 56 a 61 usnesení vrchního soudu a zejména body 48 a 73 rozsudku krajského soudu). Nutno podotknout, že argumenty stěžovatelů v tomto ohledu materiálně nespočívají v tom, že trestní soudy opominuly důkazy, ale v tom, že stěžovatelé předkládají alternativní verzi skutků (a alternativní hodnocení důkazů), kterou ale trestní soudy přesvědčivě vyvrátily.

18. Nic neústavního nemůže být ani na údajném rozporu ústního a písemného odůvodnění usnesení vrchního soudu, neboť v písemném odůvodnění došlo pouze k rozvinutí úvah vrchního soudu (srov. nález ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 38/18, bod 42). Vrchní soud se tísní stěžovatelů v odůvodnění svého usnesení zabýval, srozumitelně vysvětlil, že tvrzená tíseň stěžovatelů není stav analogický s krajní nouzí a nevylučuje jejich trestní odpovědnost. Zároveň vysvětlil, že stěžovatelé argumentují stavem tísně jen tehdy, když se jim to hodí, což je jeden z celé řady důvodů, které vyvracejí jejich obhajobu (srov. body 51 až 57 usnesení vrchního soudu).

19. Co se týče přečinu zneužití postavení v obchodním styku, trestní soudy srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, že mezi společníky B3 se v roce 2018 objevily rozpory (jejichž projevem bylo mimo jiné i to, že se třetí stěžovatel snažil nepřátelsky převzít B3), které vygradovaly tím, že třetímu stěžovateli bylo zakázáno za B3 jednat. Situaci tak svým jednáním způsobil třetí stěžovatel, zároveň není pravda, že za společnost neměl kdo jednat, neboť ve společnosti byli stále takřka všichni řídící a řadoví zaměstnanci, kteří mohli nastalou situaci překlenout. Účelem jednání stěžovatelů tak nebylo zachránit podnikání, ale vyloučit z něj druhého společníka B3 a zachovat kontrolu třetího stěžovatele nad podnikáním, a to vyvedením všech jednotlivých složek podnikání do účelově založené B4 (formálně vlastněné druhým stěžovatelem), ve které třetí stěžovatel působil na pozici ředitele a byl proto ovládající osobou, neboť druhý stěžovatel byl jen formálním vlastníkem a jednatelem bez jakýchkoli zkušeností v oboru.

20. I kdyby však B3 byla bez vedení, nedošlo by podle trestních soudů ke změně právní kvalifikace, neboť to nic nemění na tom, že stěžovatelé na základě (mimo jiné) antedatované plné moci (která byla vystavena až po odvolání třetího stěžovatele z funkce jednatele B3 a která byla též neplatná pro rozpor se zákonem) postupně vyvedli s pomocí různých dlouhodobých a účelových smluv z B3 výrobní areál, inventář i zaměstnance, čímž získali konkurenční výhodu a znemožnili B3 dále podnikat (což založilo samo o sobě úkornost daných smluv). Právě dlouhodobost smluv vylučuje argument, že šlo o dočasné převzetí, a stěžovatelé svého jednání zanechali až po zásahu orgánů veřejné moci. Závěry trestních soudů oproti mínění stěžovatelů přitom podporují i navazující rozhodnutí civilních soudů, ve kterých se k dotčeným otázkám vždy alespoň okrajově vyjadřovaly (srov. body 58 až 69 usnesení Nejvyššího soudu, body 50 až 61 usnesení vrchního soudu a body 58 až 73 rozsudku krajského soudu). Ani na těchto závěrech není nic neústavního.

21. Co se týče zvlášť závažného zločinu zpronevěry, trestní soudy v souladu s ústavními požadavky vysvětlily, že třetí stěžovatel svým jednáním porušil povinnosti vyplývající ze zákona o obchodních korporacích. Sám se sebou jako dlužníkem uzavíral smlouvy o zápůjčce, které nadto antedatoval, protože v dané době již neměl oprávnění za B3 jednat a snažil se z ní vyvézt veškeré finanční prostředky, což navíc činil v době, kdy stěžovatelé připravovali vznik B4 (jež měl těmito prostředky financovat), a která měla převzít podnikání B3 (což se zpětným vytvořením smluv snažil třetí stěžovatel zakrýt). Finanční prostředky nikdy nechtěl vrátit a smlouvy byly fiktivní a nevýhodné, protože zapůjčené finanční prostředky měl vrátit až po dvanácti letech s minimálním úrokem ve výši 1 % ročně. Tím odčerpal finanční hotovost B3 a znemožnil její další běžnou činnost. Stejné závěry platí i ohledně převedených pozemků, neboť na základě znaleckých posudků vyšlo najevo, že tyto pozemky byly ve smlouvách silně podhodnocené, k jejich převodu navíc nebyl dán souhlas vyžadovaný dle zákona o obchodních korporacích (srov. body 70 až 78 usnesení Nejvyššího soudu, body 41 až 49 usnesení vrchního soudu a body 49 až 57 rozsudku krajského soudu).

22. Neústavním pochybením není ani to, že trestní soudy do odůvodnění svých rozhodnutí kopírovaly pasáže z obžaloby, podání poškozených či odůvodnění jiných soudních rozhodnutí. Z ústavního hlediska je irelevantní, zda je celé odůvodnění originálním textem či zda jsou některé určité pasáže převzaté například z důkazů či podání a vyjádření účastníků daného řízení. Z ústavního hlediska je významné pouze to, zda je dané rozhodnutí přezkoumatelné, tedy zda v něm obecný soud řádně a srozumitelně vyložil všechny relevantní úvahy podstatné pro posouzení věci, a zda v něm obecný soud reaguje na podstatné námitky účastníka řízení (srov. např. v tomto ohledu skutkově podobné usnesení ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2739/23, bod 25). Ústavní soud v napadených rozhodnutích z tohoto hlediska žádný neústavní deficit neshledal, neboť i v těchto pasážích jsou napadená rozhodnutí přezkoumatelná, srozumitelná a trestní soudy jimi reagují na podstatné argumenty stěžovatelů (srov. zejm. body 43 až 46, 54, 56, 60 až 61 usnesení vrchního soudu).

23. Stěžovatelé též namítají uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Obecně vzato má užití tohoto ústavního principu místo v situaci, ve které sice byly naplněny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, tento čin ale vykazuje malou či dokonce žádnou společenskou škodlivost. Pro posouzení míry společenské škodlivosti činu a použitelnosti principu subsidiarity trestní represe je třeba brát v úvahu širší kontext, ve kterém se čin odehrál, a zvláštní okolnosti zeslabující škodlivost činu (srov. nález ze dne 25. 3. 2026 sp. zn. IV. ÚS 455/26, body 19 až 29).

24. Trestní soudy v souladu s ústavními požadavky vysvětlily, že uplatnění tohoto principu není v posuzované věci namístě, neboť jednání stěžovatelů vykazuje vysokou míru společenské škodlivosti. Stěžovatelé se dopustili jednání, kterým se snažili vyloučit jednoho ze společníků z podnikání a nelegálně vyvést podnikání B3 do B4, třetí stěžovatel nadto zpronevěrou v podobě vyvádění majetku způsobil škodu dosahující skoro 30 mil. Kč, čímž téměř trojnásobně překročil hranici škody velkého rozsahu. Na tom nemohou nic změnit ani případné povinnosti uložené v civilních řízeních, neboť ty nemohou stěžovatele samy o sobě trestní odpovědnosti zprostit (srov. zejména body 79 až 80 usnesení Nejvyššího soudu). Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe proto nebylo v této věci možné.

25. Údajný chybějící výrok o zrušení zajištění finančních prostředků nacházejících se na bankovním účtu třetího stěžovatele není neústavní vadou, neboť o této žádosti se rozhoduje samostatným usnesením a nikoli v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2020 sp. zn. 11 Tvo 23/2020, body 7 a 8). Nic neústavního není ani na trestu propadnutí finančních prostředků, neboť trestní soudy vysvětlily, že tyto prostředky nepochybně pocházejí z trestné činnosti, a že argument o hrazení závazků B3 je pouhou alternativní verzí skutkového děje, která byla vyvrácena (srov. body 81 až 84 usnesení Nejvyššího soudu).

26. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnosti jako návrhy zjevně neopodstatněné [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu