IV.ÚS 1017/09
V PLATNOSTI- NSS 7 Afs 4/2008-64
- ÚS IV.ÚS 1017/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel žádal o vrácení DPH ve výši přes dvě miliony korun, která byla uhrazena na základě smlouvy prohlášené absolutně neplatnou. Nejvyšší správní soud doložil, že nárok na vrácení daně zanikl pro uplynutí tříleté prekluzívní lhůty. Soud se opřel o § 19 odst. 2 zákona o DPH a předchozí rozhodnutí Ústavního soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Ing. Z. Z., zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 16. 1. 2009 č. j. 7 Afs 4/2008-64 a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2007 č. j. 10 Ca 133/2007-33, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že dle jeho přesvědčení byla jimi porušena základní práva, zakotvená zejména v čl. 4 Ústavy České republiky a dále v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny nákladních práv a svobod. Uvedl, že jako správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. Č. podal kasační stížnost, v níž žádal o posouzení zákonnosti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2007 č. j. 10 Ca 133/2007-33. Jmenovaný soud zamítl žalobu na přezkoumání postupu správce daně a odvolacího orgánu při vydání platebního výměru, kterým nebyl přiznán nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v částce 2.122.352,30 Kč, když kupní smlouva ze dne 15. 9. 1997, obsahující cenu 9.820.265,57 Kč a s uvedenou výší daně související, byla rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2005 prohlášena za absolutně neplatnou. Z tohoto důvodu proto bylo žádáno o vrácení přeplatku daně, tvořící součást přiznání k DPH za měsíc srpen 1997 Ing. J. Č., na kterého byl v témže roce prohlášen konkurz. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl, podal proti jeho rozsudku kasační stížnost, tu však Nejvyšší správní soud zamítl. Vzhledem k absolutní neplatnosti právního úkonu nebylo ani jmenovaným soudem zohledněno, že tato neplatnost nastala ze zákona a působí od počátku, tedy od vzniku úkonu, a odvedená daň měla tak být vrácena z úřední povinnosti jako její přeplatek. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že nárok na vrácení uhrazené daně z absolutně neplatného převodu již zanikl pro prekluzi, i když konstatoval, že při daňové kontrole měl správce daně k absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy z úřední povinnosti přihlédnout. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta žaloba proti Finančnímu ředitelství České Budějovice ve věci vrácení daně z přidané hodnoty v částce 2.122.352,- Kč žalobci, nyní stěžovateli. Tato daň byla uhrazena na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 31. 8. 1997, prohlášené rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 10. 11. 2005 za smlouvu absolutně neplatnou pro její rozpor s dobrými mravy, o vrácení daně požádal stěžovatel dne 20. 2. 2006. Shodně s obsahem správního spisu a s poukazem na § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění účinném v roce 1997, Nejvyšší správní soud konstatoval, že na daňové plnění, učiněné dne 24. 9. 1997 - byť na základě absolutně neplatné smlouvy, nelze uplatnit odpočet po třech letech od konce zdaňovacího období, v němž se uvedené plnění uskutečnilo, a tedy v roce 2000 předmětný nárok stěžovatele na vrácení daně zanikl právě pro uplynutí označené tříleté prekluzívní lhůty. V odůvodnění svého rozsudku, kterým opodstatněně kasační stížnost zamítl, se za použití § 19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., § 42 odst. 8 zákona č. 235/2004 Sb. a § 47 zákona č. 337/1992 Sb., nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 8/98 a usnesení téhož soudu sp. zn. II. ÚS 291/98 vypořádal se všemi námitkami stěžovatelem uplatněnými, a proto v dalším lze na toto odůvodnění odkázat. Pro výše uvedené byl návrh napadající rozsudek Nejvyššího správního soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, návrh směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích pak jako nepřípustný [§ 43 odst. 2 písm. a), § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 6, § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2009 Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.