IV.ÚS 1022/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Muzikanta a Jaroslavy Muzikantové, zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. března 2026 č. j. 21 As 12/2025-45, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a obce X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. X, ostatní plocha, o výměře 3 056 m2, nacházejícího se v k. ú. X, obec X (dále jen "pozemek"). Zastupitelstvo obce X vydalo dne 23. 11. 2023 opatřením obecné povahy Změnu č. 1 Územního plánu obce X (dále jen "změna územního plánu"), která nabyla účinnosti dne 9. 12. 2023. Touto změnou byla část pozemku stěžovatelů nově zahrnuta do plochy přestavby P4. Stěžovatelé podali ke Krajskému soudu v Hradci Králové návrh na zrušení části opatření obecné povahy. Krajský soud návrh stěžovatelů rozsudkem ze dne 17. 12. 2024 zamítl, přičemž změnu územního plánu posoudil v rozsahu námitek uplatněných stěžovateli. Krajský soud konstatoval, že pozemek byl již v Územním plánu X (účinném od 24. 9. 2020) součástí zastavěného území s tím, že byl zařazen do ploch přestavby P1 a P2. V ploše přestavby P2 se nacházela většina výměry pozemku a její větší část byla zařazena do funkční plochy "SV - Plochy smíšené obytné venkovské" (dále jen "funkční plocha SV"). Menší část (označovaná v průběhu řízení před krajským soudem jako "východní část pozemku") byla zařazena do funkční plochy "ZO - zeleň ochranná a izolační". Další část pozemku (označovaná v řízení před krajským soudem jako "jižní část pozemku") se pak nacházela v ploše přestavby P1 s tím, že byla zařazena do funkční plochy "VD - Výroba a skladování - drobná výroba a výrobní služby" (dále jen "funkční plocha VD"). Napadenou změnou územního plánu pak došlo ke změně v tom smyslu, že východní a jižní část pozemku se staly součástí přestavbové plochy P4 a byly zařazeny do funkční plochy SV. Zbývající část pozemku zůstala v přestavbové ploše označené jako P2 a oproti Územnímu plánu X se nezměnilo ani její zařazení do funkční plochy SV. Krajský soud nesouhlasil s názorem stěžovatelů, že východní a jižní část pozemku byly změnou územního plánu zařazeny do nové přestavbové plochy. Celý pozemek, včetně jeho východní (přestavbová plocha P2) a jižní části (přestavbová plocha P1), byl v ploše přestavby již v Územním plánu X; na tom se změnou územního plánu nic nezměnilo. Proti této skutečnosti navrhovatelé nebrojili ani tehdy a nenapadají ji ani teď. Potenciál zásahu do práv stěžovatelů má fakticky pouze změna konkrétních regulativů nově vymezené plochy přestavby na dotčených částech pozemku. Stěžovatelé se v podstatě jen snaží "dohnat" absenci námitky proti návrhu změny územního plánu.

3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.

II. Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé namítají, že zařazením pozemku do plochy přestavby P4 s funkční plochou SV byla oproti předchozímu stavu změněna regulace části pozemku (jižní a východní část), která původně náležela do funkční plochy VD. Tím bylo omezeno právo stěžovatelů nakládat s pozemkem v souladu s jeho původní regulací, navíc bez dostatečného zákonného odůvodnění.

5. Dále namítají, že Nejvyšší správní soud se pouze omezil na závěr, že vedlejší účastnice prokázala legitimní cíl úpravy regulace, aniž by zkoumal, zda tento zásah byl proporcionální a zda nedošlo k libovůli. Nejvyšší správní soud se s klíčovými argumenty stěžovatelů vypořádal pouze odkazem na pasivitu v pořizovacím procesu a na dostatečnost odůvodnění změny územního plánu, aniž by věcně odpověděl na námitku, že soud je povinen zákonnost omezení vlastnického práva zkoumat bez ohledu na podání námitek. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší správní soud rezignoval na přezkum zákonnosti, tj. toho, zda vůbec existuje zákonné odůvodnění a zákonný podklad pro přijatý zásah.

6. Stěžovatelé napadají postup Nejvyššího správního soudu při přezkumu procesního pochybení při svolávání zastupitelstva, které Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako pochybení, avšak nezpůsobující nezákonnost přijatého opatření. Nejvyšší správní soud však neposoudil, zda zkrácení lhůty o jeden den mohlo mít vliv na účast stěžovatelů v pořizovacím procesu změny územního plánu.

III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

8. Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti otázkou způsobilosti územního plánu zasáhnout do vlastnického práva k nemovitostem v jeho obvodu zabýval vícekrát. Dospěl přitom k závěru, že obecně jde o zásah ústavním pořádkem aprobovaný (viz např. usnesení ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2194/15), a to za předpokladu, že je vlastnické právo omezeno v souladu se zákonem a v přiměřené míře (blíže již nález ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 482/02). V posuzované věci nelze pominout, že stěžovatelé sice v obecné rovině namítají zásah do jejich vlastnického práva, avšak nijak blíže nedefinují, jakou ústavněprávní relevantní újmu změna územního plánu v jejich právní sféře vyvolává. Není úkolem Ústavního soudu, aby za ně tuto argumentaci domýšlel.

9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelů představuje pouhou polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Stěžovatelé i po řádném přezkumu správními soudy setrvale namítají absenci řádného odůvodnění a nezákonnost změny územního plánu, který část pozemku zařadil do nové plochy přestavby P4. Se stěžovateli však nelze souhlasit, neboť správní soudy prokázaly, že jižní a východní část pozemku byly do plochy přestavby zařazeny již Územním plánem X, který již nelze přezkoumat. Změnou územního plánu byl změněn jen konkrétní způsob využití části pozemku, tj. změna druhu funkční plochy.

10. V posuzované věci správní soudy posoudily návrh stěžovatelů v souladu s principem subsidiarity soudního přezkumu přiměřenosti opatření obecné povahy, který vychází z toho, že nepodání připomínek k otázce přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů, se účastníci sami zbavují možnosti, aby jejich připomínky byly náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté o zákonnosti takovéhoto vypořádání rozhodl soud. Se stěžovateli lze souhlasit, že jejich pasivita při přijímají změny územního plánu nebrání správním soudům přezkoumat opatření obecné povahy z hlediska jeho zákonnosti (srov. např. nález ze dne 9. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 1472/12 nebo usnesení ze dne 5. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 553/24), neboť jejich pasivita nemůže vést k legitimizaci případného nezákonného postupu samosprávného orgánu. Ústavní soud konstatuje, že správní soudy své povinnosti přezkumu zákonnosti změny územního plánu v rozsahu žalobních tvrzení stěžovatelů dostály. Nejvyšší správní soud aproboval podrobný přezkum provedený krajským soudem v bodech 45 až 69 rozsudku. Nejvyšší správní soud také akceptoval odůvodnění změny druhu funkční plochy části pozemku stěžovatelů, neboť bylo dostatečné pro přijetí změny územního plánu (viz přezkum v bodech 63 až 66 rozsudku krajského soudu). Požadavek přezkoumatelného odůvodnění sice platí shodně jak pro vlastní odůvodnění opatření obecné povahy, tak pro odůvodnění rozhodnutí o námitkách, avšak rozsah přezkumu se z hlediska jejich funkce liší. Ústavní soud shledal, ve shodě se správními soudy, rozsah odůvodnění změny územního plánu týkající se části pozemku stěžovatelů za dostatečný.

11. Správní soudy uznaly procesní pochybení vedlejší účastnice při organizaci zasedání zastupitelstva, avšak vyhodnotily, že neměla vliv na zákonnost změny územního plánu. Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy nepovažuje vadu řízení za natolik závažnou, aby mohla vést k porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelů. Nelze pominout, že ani sami stěžovatelé dopad tohoto pochybení vedlejší účastnice do svých práv neodůvodňují ústavněprávně relevantní argumentací, např. nemožností zúčastnit se zasedání zastupitelstva.

12. Ústavní soud neshledal na řádně odůvodněných závěrech Nejvyššího správního soudu cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelů.

13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu